41. V tomto ohledu je také přiléhavý přístup vyjádřený v nedávném nálezu sp. zn. I. ÚS 3718/25, bod 41. Dítě a jeho nejlepší zájem jsou a vždy musí zůstat středobodem tohoto rozhodování; chyby či viny, jichž se rodiče ve svém vztahu vůči sobě i v péči o dítě v minulosti dopustili, při něm mohou hrát roli pouze podružnou a nad nejlepším zájmem dítěte nemohou převážit. Obdobně se ostatně vyjádřil také městský soud v napadeném rozhodnutí, kde v bodu 58 uvedl, že "smyslem opatrovnického řízení však není potrestat chybujícího rodiče, a s ním často i nezletilé dítě (...) Tím je nalezení takového uspořádání poměrů, které je v dané situaci nejlepší pro nezletilé dítě. Uspořádání, v němž bude za daných okolností dítě nejšťastnější a nejspokojenější a v němž bude i nejlépe prosperovat. Pro rozhodnutí odvolacího soudu proto byl hlavním kritériem takto definovaný nejlepší zájem nezletilého (...) a to jeho zájem v době rozhodování odvolacího soudu. Ten nemusí být shodný s nejlepším zájmem nezletilého v návratovém řízení."
42. Jak je zřejmé z podaného výkladu v obecných východiscích nálezu, uvedený závěr neodporuje mezinárodním závazkům České republiky plynoucím z Haagské úmluvy, potažmo také z nařízení Rady EU 2019/1111 ze dne 25. června 2019, o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen "nařízení Brusel II ter"). Ani z nich nelze vyvozovat povinnosti soudů rozhodnout o péči o dítě po mezinárodním únosu tak, že nemohou svěřit dítě do péče rodiče, který je unesl. Navíc lze opět připomenout, že v tomto případě bylo dítě svěřeno do péče obou rodičů. Vztah prvního stěžovatele s jeho synem je přitom zachován. Je v jeho péči po značnou část roku a má podíl na jeho výchově. Nelze považovat za ústavně nekonformní jen to, že nemá nárok přesně na 50 % času s dítětem.
43. Napadená rozhodnutí nelze považovat za ústavně problematická ani vůči návratovému rozhodnutí slovenského soudu. Jak opět plyne z výše uvedených východisek, návratové rozhodnutí plní jiný účel než rozhodnutí o péči a nemůže automaticky předurčovat jeho podobu. Smyslem návratového rozhodnutí v tom případě konkrétně bylo zejména postavit najisto, že jsou české soudy příslušné k rozhodnutí ve věci péče o nezletilého, že ho budou mít reálně ve svém dosahu a budou moci rozhodnout komplexně o jeho péči (aniž by z ní byl otec fakticky vyloučen jen pro přemístění dítěte). Tento účel byl naplněn. Nezletilý od té doby pobýval (několikrát) v České republice u otce (v rozsahu dle předběžných opatření, viz ve spise č. l. 474 ve spojení s č. l. 553; předběžné opatření bylo dále prodlužováno a doplněno o rozsah péče během prázdnin, viz např. č. l. 1022 ve spojení s č. l. 1102; ze spisu ani z vyjádření stěžovatelů přitom neplyne, že by k péči v rozsahu těchto předběžných opatření nedocházelo). Věcně o péči rozhodovaly české soudy, dítě mají ve svém dosahu, a to i reálně - městský soud ho osobně vyslechl (během jednání dne 13. 8. 2025, viz ve spise č. l. 1393) a opakovaně s nezletilým mluvil též ÚMPOD jako český opatrovník. Je přitom ústavně konformní výklad obecných soudů, že nejlepší zájem dítěte v návratovém řízení nemusí zcela odpovídat nejlepšímu zájmu dítěte v řízení o péči. Zájem dítěte při návratovém rozhodování je omezen jen na návrat do země dosavadního bydliště, potažmo zkoumání naplnění některé z výjimek pro rozhodnutí o nenavrácení dítěte. Komplexní zhodnocení situace a péče a prospektivního zájmu dítěte na stabilizaci poměrů v rozhodování o péči je už věc jiná a v kompetenci českých soudů (jak ostatně výslovně konstatoval i slovenský soud v návratovém rozhodnutí).
b) K rozhodování o určení bydliště a školní docházky nezletilého
44. Ve vztahu k rozhodování v otázce školy a bydliště je primárně nezbytné uvést, že je třeba hodnotit rozhodnutí jako celek, tedy především ve spojení s rozhodováním o péči. Tak ostatně postupovaly i obecné soudy.
45. Bydliště dítěte určily v Česku i na Slovensku pro dobu, kdy pobývá u otce, resp. matky. Soudy vyšly z toho, že i na Slovensku má nezletilý vazby (ve škole, navštěvuje zde kroužky, které má rád). Navíc je v souladu s jeho přáním, aby žil jak v Česku, tak na Slovensku. Ústavní soud tento závěr nepovažuje za ústavně problematický, naopak spíše korespondující s logikou střídavé péče a faktickou povahou obvyklého bydliště. Ostatně možnost existence více bydlišť dítěte Ústavní soud již dříve potvrdil [viz nález sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. 3. 2020 (N 62/99 SbNU 204), bod 24, popř. viz též nález ze dne 29. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2278/24 (N 22/128 SbNU 204), bod 37, či WESTPHALOVÁ, Lenka. § 877. In: KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 823]. K námitce druhého stěžovatele, že dle judikatury Soudního dvora Evropské unie je nezbytné určit jen jedno "obvyklé bydliště", je nutno uvést, že jde o autonomní výklad pojmu z unijního práva. Určení bydliště dítěte podle českého práva s tímto výkladem proto nemusí korespondovat.
46. Lze dodat, že rozhodnutí obecných soudů není pouze založeno na závěru o uvyknutí nezletilého na Slovensku v důsledku protiprávního postupu matky, případně liknavého postupu obecných soudů. Život nezletilého na Slovensku, jeho vazby a zájmy, byly utvářeny již před tím, než se stal jeho pobyt na Slovensku v roce 2023 protiprávní. Jak ostatně uvedl obvodní soud v napadeném rozhodnutí (bod 118), nezletilý měl vytvořené sociální vazby na Slovensku již před svým nezákonným přemístěním (i vzhledem k přibližně půlročnímu - legálnímu - pobytu na Slovensku v roce 2020). Navíc sám otec nebrojil proti dřívějším častým a dlouhodobějším pobytům matky i s dítětem na Slovensku. Přestože nyní ve své replice otec vyjádřil výhrady vůči těmto zjištěním, nedokládá žádné okolnosti, které by nasvědčovaly excesu ze strany obvodního soudu při jejich zjišťování. Ústavní soud zároveň dodává, že tím nijak nerozporuje závěr obecných soudů, že těžiště zájmů nezletilého a jeho obvyklé bydliště ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter bylo v Česku (a že tedy české soudy byly mezinárodně příslušné). To, že určité zázemí měl nezletilý vytvořené i na Slovensku před jeho únosem, ale zároveň představuje neopomenutelný argument při rozhodování o péči. V tomto duchu se tedy nejedná o "klasický" únos v tom smyslu, že by bylo dítě zcela odtrženo ze svého přirozeného prostředí a odvezeno někam do neznáma. Ani to, že má nezletilý hlubší vztah s matkou přitom neplyne jen z toho, že byl od otce odtržen. Podle městského soudu to má své důvody už v tom, že s dítětem v jeho útlém věku trávila čas především matka (bod 60 rozsudku).
47. Obecné soudy se v rámci rozhodování o nahrazení souhlasu rodiče s umístěním do základní školy nejprve zabývaly otázkou možnosti a vhodnosti školní docházky ve dvou školách v různých zemích. Z judikatury Ústavního soudu sice plynou závěry, že případná nutnost výuky ve dvou školách nemůže bez dalšího zamezit svěření dítěte do střídavé péče, nicméně zároveň je zdůrazňováno, že o tom nelze rozhodovat automaticky [viz nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 2391/21 (N 88/113 SbNU 67)]. Vždy je nezbytné předchozí uvážení situace konkrétního dítěte, jeho potřeb a vhodnosti takového režimu pro konkrétního nezletilého. Obecné soudy v napadených rozhodnutích svůj závěr o nevhodnosti takového režimu pro dítě dostatečně podložily, navíc rozhodly o svěření dítěte do střídavé péče. Především uvedly obecně zvýšenou náročnost danou odlišností států a jazyků vzdělávání. Proto zvažovaly jen jedno konkrétní vzdělávací zařízení s možností individuálního studijního plánu. S ohledem na rozhodnutí o péči se přitom podle obecných soudů jeví jako logičtější výběr školy na Slovensku. Tento závěr městský soud opřel také o přání nezletilého, který školu na Slovensku mírně preferoval. Takové odůvodnění Ústavní soud nepovažuje za zjevně nedostatečné či ústavně problematické.
c) K dalším námitkám stěžovatelů
48. Další námitky stěžovatelů Ústavní soud neshledal odůvodněnými, respektive dosahujícími takové intenzity, která by odůvodňovala jeho kasační zásah. Otec ve své ústavní stížnosti na více místech zmiňuje snahu matky omezovat kontakt dítěte s otcem. Obdobně však reaguje matka na otcovy námitky. Ústavní soud (ve shodě s obecnými soudy) nyní nemůže říci, že matka jednala svévolně a obstrukčně, zatímco otec jen využíval zákonné procesní možnosti a podroboval se rozhodnutím soudů. V napadených rozhodnutích je popsáno, že matka také uplatňovala svá procesní práva a řadu rozhodnutí jí obecné soudy české či slovenské, třebas prozatímně, aprobovaly, nelze tedy říci, že jednala (jenom) svévolně. Otcem rozporovaná zjištění obecných soudů přitom ve srovnání se spisem Ústavní soud nepovažuje za zjevně nepravdivá tak, že by dosahovala ústavně relevantního excesu ze strany obecných soudů.
49. Druhý stěžovatel ve své ústavní stížnosti také připomíná, že by obecné soudy měly přispívat k deeskalaci rodičovských konfliktů a učinit opatření ke zlepšení jejich vztahu. Úkolem Ústavního soudu však není přehodnocovat každý krok obecných soudů (např. otázku nařízení mediace). Jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, sám nemá s účastníky řízení přímý kontakt, aby tak dokázal posoudit vhodnost konkrétního postupu v rámci řízení; k tomu jsou povolány obecné soudy.
50. Je opět nutno připomenout, že v nynější věci je zachována péče obou rodičů a kontakt dítěte s otcem nebyl v zásadě eliminován. V tom se tedy nynější situace odlišuje od nedávného rozsudku ESLP ve věci Novák proti České republice ze dne 9. 4. 2026, stížnost č. 6656/24, kde matka protiprávním jednáním (a plynutím času) fakticky zabránila možnosti, že by druhý rodič získal výlučnou nebo společnou péči o své děti. V nyní projednávaném případě byl kontakt s otcem zachován a dle rozhodnutí obecných soudů má na péči o nezletilého značný podíl.
51. Ve vztahu k výroku III napadeného rozsudku městského soudu, jímž soud zastavil řízení o návrhu otce na navrácení nezletilého do České republiky, Ústavní soud konstatuje, že jím městský soud nepochybil ani neporušil základní práva stěžovatelů. Povinnost vydávat oboustranná rozhodnutí o navrácení nestanoví ani Haagská úmluva, evropské právo (zejm. nařízení Brusel II ter), ani vnitrostátní právo. Primární mezinárodní příslušnost leží na soudech státu, kam bylo dítě uneseno, v projednávaném případě tedy na soudech Slovenské republiky. Městský soud založil svůj závěr o nutnosti zastavit řízení o tomto návrhu na absenci procesních podmínek. Konkrétně jej opřel o překážku věci rozhodnuté - Ústavní soud na tom nespatřuje nic ústavně nesouladného, ale naopak závěr zcela respektující českou úpravu podmínek řízení.
52. Stěžovatelé nakonec namítají porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Svou námitkou nepřiměřené délky řízení ale ve skutečnosti brojí proti tomu, že délka řízení způsobila stabilizaci poměrů nezletilého na Slovensku. Tak tomu ale není, jak bylo vysvětleno již vícekrát v tomto nálezu (viz obzvlášť bod 45 a v něm shrnuté závěry obecných soudů, že k utváření zázemí nezletilého na Slovensku docházelo již před tím, než se pobyt dítěte na Slovensku stal neoprávněným). Jelikož bylo řízení navíc pravomocně ukončeno, samotné průtahy v řízení či jeho nepřiměřená délka nemohou být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti a kasační zásah Ústavního soudu. Tím by Ústavní soud popřel logiku namítaného porušení práva. Zároveň by tím mohl nepřípustně prejudikovat závěr o oprávněnosti případně uplatňovaného nároku z titulu nepřiměřené délky řízení [viz nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), zejména body 12 a 15].
VI.
Závěr
53. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obvodní a městský soud neporušily právo stěžovatelů na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny; stejně tak neporušily právo otce (prvního stěžovatele) na péči o dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny ani právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl.
54. Návrhy otce na přednostní projednání věci a odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí zamítnutím ústavní stížnosti pozbývají opodstatnění, Ústavní soud o nich proto již nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. září 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu
Odlišné stanovisko soudkyně Dity Řepkové k nálezu sp. zn. I. ÚS 3430/25
Podle § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uplatňuji odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu, neboť jsem přesvědčena, že ústavní stížnosti minimálně otce nezletilého (stěžovatel) mělo být vyhověno a napadené rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 měly být zrušeny pro porušení práva stěžovatelů na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ač zcela rozumím důvodům uvedeným v rozhodnutí mých kolegů ze senátu a rovněž chápu velmi složitou situaci obecných soudů při zvažování všech okolností pro jejich rozhodnutí (totéž se odráží i v délce řízení před Ústavním soudem), nemohu souhlasit s tím, že řešení učiněné obecnými soudy je to "nejlepší z možných špatných", jak uvedl Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.
Vědoma si toho, že zásada nemo auditur propriam turpitudinem allegans (rozuměj: nikdo nesmí těžit ze svého protiprávního činu či nepoctivosti) není zásadou ústavního, nýbrž občanského práva, nemohu však přijmout závěry učiněné obecnými soudy, které tuto právní zásadu zcela opominuly, resp. nevyvodily žádné důsledky z protiprávního jednání vedlejší účastnice (a jeho důvodu vzniku - řešení osobní situace v partnerském vztahu bez ohledu na situaci nezletilého). Na tomto závěru nic nezmění ani tvrzení obecných soudů a většinového stanoviska o tom, že bylo protiprávní jednání promítnuto do poměru péče o nezletilého v letních prázdninách. Tím však byl dle mého názoru toliko kompenzován výhodnější poměr péče ve prospěch matky během školního roku, nikoli skutečnost mezinárodního únosu dítěte. Zjednodušeně řečeno, stejný výsledek řízení by mohl nastat i v situaci, kdy by k únosu nedošlo a stěžovatelka by postupovala v souladu s právem.
Jsem toho názoru, že závazky státu vyplývající z Haagské úmluvy a nařízení Brusel II ter nejsou vyčerpány pouhým formálním vydáním návratového rozhodnutí soudem státu únosu, ale musí zde existovat navazující rozhodovací praxe soudů státu obvyklého bydliště, která návratové rozhodnutí uvede v život. V nyní projednávané opatrovnické věci tak obecné soudy neučinily, byť takovou snahu nepochybně projevily, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí. A ačkoliv je nejlepší zájem dítěte předním hlediskem, nelze k němu přistupovat instrumentálně.
Uvedené se týká rovněž vyřešení otázky školní docházky. Obecné soudy rezignovaly na odborné zkoumání možností nezletilého a bezdůvodně se odchýlily od souvisle vyjadřovaného přání samotného dítěte, které preferovalo vzdělávání v obou školách (v ČR i SR). V odůvodnění obecných soudů postrádám přesvědčivou argumentaci stran nepřihlédnutí k tomuto postoji nezletilého, když navíc bylo na místě zvážit všechny možné formy vzdělávání nejen ve dvou školách, ale i nabízející se alternativu např. v podobě domácího vzdělání.
Většinový nález zlehčuje závažnost průtahů, ke kterým v řízení před obecnými soudy došlo. Řízení o péči trvalo u soudu prvního stupně přibližně rok a půl, čímž byla zásadně překročena zákonná šestiměsíční lhůta podle § 471 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, jakož i šestitýdenní limit dle čl. 11 Haagské úmluvy. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Macready proti ČR, stížnost č. 4824/06; K.J. proti Polsku, stížnost č. 30813/14) vyžadují tyto věci maximální bezodkladnost, neboť plynutí času zakládá nenapravitelné následky. Právě nevysvětlené průtahy soudů umožnily upevnění protiprávního stavu na Slovensku, a to bez ohledu na to, že byl po krátkou dobu pobyt nezletilého na Slovensku se souhlasem otce. Většinové stanovisko se minimálně věcně nezabývalo odůvodněností průtahů v řízení, přestože průtahy samotné mohou znamenat porušení práva stěžovatele(ů) na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález ze dne 12. 8. 2026 sp. zn. I. ÚS 1940/26, body 31 a 32). Rozhodným kritériem pro možnost zásahu Ústavního soudu není, zda je řízení již pravomocně skončeno či ne, jak tvrdí většinové stanovisko, ale vlastní posouzení toho, zda nastanuvší průtahy v řízení byly odůvodněné či nikoli. To však rozhodnutí nečiní.
Ústavní soud měl napadená rozhodnutí zrušit a uložit obecným soudům, aby věc znovu posoudily v souladu s mezinárodními závazky ČR (čl. 10 Ústavy) a ústavními právy stěžovatele(ů). Akceptace napadených rozhodnutí většinovým nálezem nepřispívá systému ochrany před mezinárodními únosy dětí, ba naopak přispívá k legitimizaci svévole jednoho z rodičů na úkor práv dítěte i druhého rodiče.
V Brně dne 3. září 2026
Dita Řepková