Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jany Hudiové, 2) Ing. Zdeňka Juračky a 3) Ľubici Juračkové, všech zastoupených Mgr. Ing. Martinem Kalabisem, advokátem, sídlem Martinákova 2900/7, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 158/2025-29 ze dne 15. 1. 2026, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 77/2025-34 ze dne 25. 9. 2025, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje č. j. KUZL 60205/2025 ze dne 15. 7. 2025, rozhodnutí Městského úřadu Morkovice-Slížany č. j. Výst.330/174/24 ze dne 2. 4. 2025 a č. j. MeUMS/1209/2025 ze dne 21. 1. 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Zlínského kraje a Městského úřadu Morkovice-Slížany, jako účastníků řízení, a Reného Juřeny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský úřad Morkovice-Slížany (dále jen "stavební úřad") zamítl žádost stěžovatelů o vydání dodatečného povolení na stavbu dělící stěny (gabionové zdi) mezi pozemky nacházejícími se v katastrálním území D. Krajský úřad zamítl odvolání stěžovatelky 1) proti tomuto rozhodnutí a rozhodnutí potvrdil.
2. Stěžovatelé potom podali společnou žalobu proti rozhodnutí krajského úřadu. Krajský soud žalobu stěžovatelky 1) odmítl jako opožděnou, neboť dospěl k závěru o aplikovatelnosti zvláštní lhůty podle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon. Žalobu stěžovatelů 2) a 3) odmítl pro nepřípustnost z důvodu, že proti rozhodnutí stavebního úřadu nepodali odvolání. Všichni tři stěžovatelé poté podali kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl.
3. Stavební úřad následně dalším rozhodnutím nařídil stěžovatelům 2) a 3) odstranit stavbu.
4. Stěžovatelé napadají všechna zmíněná rozhodnutí ústavní stížností, v níž rozsáhle argumentují proti nařízení odstranění stavby. Zjednodušeně řečeno, tvrdí, že gabionová zeď je od počátku povolenou stavbou, a proto v rozhodnutích spatřují porušení zásady legality (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy), narušení jejich legitimního očekávání a právní jistoty (v rozporu s čl. 1 Ústavy), namítají také zásah do svého práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny).
5. K závěru o opožděnosti žaloby namítají, že výklad provedený soudy nepřípustně znevýhodňuje skupinu žalobců, u nichž bylo správní rozhodnutí vydáno ještě podle předchozí právní úpravy, ale doručeno až za účinnosti nové úpravy lhůt v zákoně č. 283/2021 Sb., tzn. "novém" stavebním zákoně. Žaloba navíc nemohla být označena za opožděnou, když rozhodnutí vůbec nemělo být vydáno. Správní soudy byly povinny na toto zjištění reagovat a prohlásit rozhodnutí stavebního úřadu za nicotné.
6. Ústavní soud nejdříve ověřil, zda jsou splněny procesní podmínky pro projednání ústavní stížnosti. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
7. Co se týče ústavní stížnosti proti rozhodnutí stavebního úřadu o nařízení odstranění stavby, jde o prvostupňové rozhodnutí správního orgánu, proti němuž existovaly jiné prostředky ochrany ve správním a později i v soudním řízení. Z příloh připojených k ústavní stížnosti ostatně plyne, že stěžovatelé 2) a 3) podali proti rozhodnutí o nařízení odstranění stavby dne 6. 2. 2026 odvolání; výsledek tohoto řízení Ústavnímu soudu nesdělili. Vůči tomuto rozhodnutí tak není pro nevyčerpání jiných prostředků ochrany ústavní stížnost přípustná, což zakládá důvod pro její odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
8. Vůči rozhodnutím krajského soudu a Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost přípustná je, neboť v tomto ohledu stěžovatelé prostředky ochrany vyčerpali (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Také ostatní podmínky pro projednání ústavní stížnosti jsou v této části splněny.
9. Ústavní soud však dospěl k závěru, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
10. Závěry správních soudů, že existovaly důvody pro odmítnutí žaloby, Ústavní soud považuje za řádně odůvodněné a ústavně konformní. To platí včetně závěru, že se krajský soud nemohl zabývat věcí samou, včetně posuzování tvrzené nicotnosti správních rozhodnutí. K této námitce Ústavní soud odkazuje na bod 19 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který na ni zcela přiléhavě reaguje.
11. Ústavní stížnost nenabízí ústavněprávní argumentaci, která by vysvětlila, proč závěry správních soudů představují porušení ústavně chráněných práv stěžovatelů. Závěr o tom, že žaloba stěžovatelů 2) a 3) byla nepřípustná pro nepodání odvolání, stěžovatelé nerozporují vůbec. K závěru o opožděnosti žaloby stěžovatelky 1) namítají pouze tolik, že interpretace právní úpravy provedená správními soudy vytváří rozdíly mezi různými žalobci. To je však přímým následkem změny právní úpravy v otázce délky lhůt pro podání návrhu k soudu. Nyní posuzovaný případ se zásadně liší od situace řešené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/24 ze dne 26. 3. 2025, kde Ústavní soud porušení práv shledal. Šlo však o situaci, kdy lhůta pro podání žaloby začala plynout ještě za účinnosti předchozí úpravy a správní soudy bez opory ve výslovném přechodném ustanovení rozhodly o nepravě retroaktivním zkrácení běžící lhůty podle nové úpravy. Naopak stěžovatelce 1) bylo rozhodnutí krajského úřadu doručeno až za účinnosti nové úpravy (16. 7. 2025). Lhůta pro podání žaloby tak v jejím případě od počátku běžela podle úpravy v § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb. Proto byla lhůta aplikována v souladu se zákonem a nedošlo k nepřípustnému zkrácení jejího práva na soudní ochranu [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3241/24, body 34 až 35; shodně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1381/26 ze dne 27. 5. 2026 nebo sp. zn. I. ÚS 17/26 ze dne 4. 2. 2026].
12. Důsledkem odmítnutí správní žaloby je to, že se Ústavní soud nemohl věcně zabývat ústavní stížností v části, v níž směřuje proti rozhodnutí krajského úřadu a prvostupňovému rozhodnutí stavebního úřadu o dodatečném nepovolení stavby. Ani vůči nim totiž není splněna podmínka vyčerpání, respektive řádného vyčerpání, ostatních prostředků ochrany - stěžovatelé sice podali správní žalobu, ale ne způsobem, který by umožňoval její věcné posouzení. V této části je proto ústavní stížnost ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu také nepřípustná.
13. Stěžovatelé se dovolávají toho, aby Ústavní soud postupoval podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Přesah vlastních zájmů spatřují v tom, že podle nich nelze akceptovat stav, kdy správní orgány vydávají "libovolná rozhodnutí bez řádné aplikace právních norem, bez ohledu na jejich předchozí rozhodnutí a zasahují tak do legitimního očekávání osob, principu právní jistoty, a zejména pak do principu důvěry občanů v právo". Takové zdůvodnění však neodpovídá žádné z typových situací, v nichž Ústavní soud k mimořádnému postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přistupuje (pro přehled viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 719/21 ze dne 20. 4. 2021, bod 16). Podstatný přesah vlastních zájmů nadto z takového odůvodnění neplyne; stěžovatelé se domáhají ochrany vlastních zájmů, které však měli řádně hájit v předchozím řízení.
14. Obsahem argumentace, která směřovala k věci samé, totiž proti dodatečnému nepovolení stavby gabionové zdi, se tedy Ústavní soud nemohl nijak zabývat.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný, zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu