Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 400/2024-767 ze dne 24. 11. 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a České republiky - Finančního úřadu pro Ústecký kraj, územní pracoviště Litoměřice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel uzavřel jako obviněný dohodu o vině a trestu, která byla schválena rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích. Podle schváleného znění dohody byl vinen přečinem zkrácení daně, poplatku nebo jiné povinné platby (§ 240 odst. 1 trestního zákoníku) a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 18 měsíců, jeho výkon byl podmíněně odložen. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy ve výši 100 000 Kč. Poškozená Česká republika, za niž jedná Finanční úřad pro Ústecký kraj, územní pracoviště Litoměřice, byla odkázána s uplatněným nárokem na náhradu majetkové újmy na řízení v občanskoprávních věcech.
2. K odvolání poškozené Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem zrušil výrok okresního soudu k náhradě škody. Místo toho rozhodl tak, že je stěžovatel povinen zaplatit na náhradě škody poškozené částku 578 550 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel zdůraznil, že poškozená (resp. finanční úřad ji zastupující) se nezúčastnila jednání o dohodě o vině a trestu. Nezúčastnila se ani veřejného zasedání okresního soudu, kde teprve mohla vnést svůj nárok na náhradu škody. Stěžovatel dovozuje, že poškozená se proto vzdala svých práv v trestním řízení. Pokud by stěžovatel věděl, že poškozená svůj nárok uplatní, dohodu o vině a trestu by neuzavřel. Odvolání poškozené mělo být zamítnuto, protože její nárok nebyl řádně uplatněn. Proti rozsudku krajského soudu měl stěžovatel mít možnost podat dovolání. Tvrdí, že z těchto důvodů došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Stěžovatel také namítá porušení zákazu dvojího trestání.
4. Stěžovatel poukazuje na to, že poškozená má uplatnit nárok na náhradu škody proti primárnímu daňovému subjektu, společnosti X.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem a opodstatněnost ústavní stížnosti
5. Ústavní soud ověřil, že jsou splněny všechny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, včetně její přípustnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal jiné prostředky ochrany, které měl k dispozici (dovolání proti napadenému rozhodnutí nebylo přípustné, viz dále). Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel napadá pouze výrok I napadeného rozsudku; proti výroku II, jímž bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně, nic nenamítá. Takto Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Vzhledem k tomu Ústavní soud především konstatuje, že napadený rozsudek je srozumitelně a pečlivě odůvodněn, jak odpovídá požadavkům plynoucím z práva na soudní ochranu.
8. Ke stěžovatelově námitce porušení práva na soudní ochranu tím, že mu byl odepřen přístup k Nejvyššímu soudu, Ústavní soud podotýká, že nepřípustnost dovolání směřujícího (pouze) proti výroku o náhradě újmy v adhezním řízení (za situace, kdy odvolací soud původní výrok zrušil a sám rozhodl o náhradě újmy) se opírá o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 489/2006 ze dne 17. 5. 2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod označením T 899). Ústavní soud ji nepovažuje za ústavně problematickou (nález sp. zn. I. ÚS 3456/15 ze dne 9. 8. 2016, odkazující na usnesení sp. zn. IV. ÚS 1435/11 ze dne 13. 7. 2011, a dále usnesení sp. zn. I. ÚS 2418/15 ze dne 4. 9. 2015 nebo sp. zn. I. ÚS 134/25 ze dne 11. 8. 2025). Stěžovatel nepředestřel přesvědčivé důvody, proč by se měl Ústavní soud od svého předchozího závěru odklonit.
9. K tvrzení, že se poškozená práva uplatňovat náhradu újmy vzdala neúčastí na sjednání a schválení dohody o vině a trestu, odkazuje Ústavní soud na bod 8 napadeného rozsudku, z něhož plyne, že poškozená se k trestnímu řízení řádně připojila (a to předtím, než stěžovatel jednal se státní zástupkyní o sjednání dohody o vině a trestu). Přítomnost poškozeného při sjednávání dohody o vině a trestu nebo schvalování dohody soudem není podmínkou přiznání náhrady újmy, jestliže poškozený své právo na náhradu újmy řádně uplatnil a jsou pro to splněny zákonné podmínky (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 566/26 ze dne 10. 6. 2026, bod 27 a násl.). V odůvodnění napadeného rozsudku přitom krajský soud přesvědčivě vyložil, proč považoval zákonné podmínky (§ 314r odst. 4, věta druhá za středníkem, ve spojení s § 228 trestního řádu), na rozdíl od prvostupňového soudu, za splněné. Ze zákona jasně vyplývá možnost (a v některých případech povinnost) soudu rozhodnout při schválení dohody o vině a trestu i o náhradě újmy, ačkoli nebyla náhrada újmy součástí dohody (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 134/25, bod 17). Stěžovatel tak nemůže tvrdit, že jej přiznání nároku nad rámec dohody "zaskočilo", a tím porušilo jeho práva.
10. Ústavní soud dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňoval výši uložené náhrady ani nenamítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, které by postup podle § 228 trestního řádu vylučovalo; netvrdil ani, že by činil náhradu škody v těchto ohledech spornou v předchozím řízení (k ústavnímu rozměru těchto otázek viz nálezy sp. zn. III. ÚS 1420/22 ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. III. ÚS 236/23 ze dne 9. 5. 2023 a sp. zn. IV. ÚS 405/24 ze dne 4. 6. 2024). Pouze pro úplnost proto Ústavní soud podotýká, že krajský soud nevycházel při určení výše náhrady jen z výše škody, jak byla uvedena v popisu skutku (viz body 15 a 16 napadeného rozsudku).
11. Co se týče námitky, že škodu má poškozená vymáhat primárně po daňovém subjektu, odkazuje Ústavní soud znovu na odůvodnění napadeného rozsudku, v jehož bodě 17 krajský soud odkázal na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp. zn. I. ÚS 2826/21 ze dne 7. 12. 2021, z pozdějších rozhodnutí viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 161/26 ze dne 12. 2. 2026). Z ní plyne, že vymáhání škody po stěžovateli není z ústavněprávního hlediska problematické.
12. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2026
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu