Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Zdeňky Kobesové, zastoupené JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., sídlem Sokolská třída 1331/31, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2025 č. j. 10 Co 135/2025-288, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Ireny Jackové, zastoupené JUDr. Světlanou Richtárovou, advokátkou, sídlem Zdenka Štěpánka 1785/3, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení nadepsaného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pro tvrzené porušení svých ústavně chráněných práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadené rozhodnutí je podle stěžovatelky i v rozporu s čl. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelce (dceři zůstavitele) bylo v průběhu pozůstalostního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 3. 7. 2018 č. j. 99 D 495/2018-73 podle § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, uloženo, aby podala u okresního soudu proti vedlejší účastnici (zůstavitelově manželce) žalobu na určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli.
3. Stěžovatelka v souladu s výše uvedeným usnesením podala u okresního soudu určovací žalobu. Okresní soud rozsudkem ze dne 27. 5. 2019 č. j. 16 C 261/2018-59 určil, že stěžovatelka je dědičkou po zůstaviteli. Rozsudek okresního soudu následně nabyl právní moci, když byl (po kasačním zásahu Nejvyššího soudu; rozsudek ze dne 28. 1. 2022 č. j. 24 Cdo 549/2020-118) potvrzen i rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 7. 2022 č. j. 71 Co 311/2019-146.
4. Okresní soud následně v pozůstalostním řízení usnesením ze dne 11. 11. 2024 č. j. 99 D 495/2018-267 stanovil obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a vedlejší účastnice ke dni smrti zůstavitele a schválil dohodu pozůstalé stěžovatelky a vedlejší účastnice o vypořádání majetku patřícího do společného jmění.
5. Krajský soud k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu č. j. 99 D 495/2018-267 zrušil. Zdůraznil, že stěžovatelka má postavení nepominutelného dědice, popřela důvody svého vydědění, avšak nezpochybnila platnost závěti. Z toho důvodu není účastnicí dědického řízení a není na místě její účast usnesením ukončovat. Krajský soud zároveň dospěl k závěru, že při rozhodování o potvrzení dědictví nebyl okresní soud vázán rozsudkem č. j. 16 C 261/2018-59. Tímto rozsudkem byl vázán pouze při posouzení, s kým má jednat v tomto pozůstalostním řízení jako s dědicem (účastníkem řízení v postavení dědice) ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zrekapitulovala procesní vývoj ve věci. Zdůraznila, že rozsudek okresního soudu č. j. 16 C 261/2018-59 nabyl právní moci a stal se závazným nejen pro účastníky řízení, ale i pro všechny státní orgány, včetně soudů a soudní komisařky v pozůstalostním řízení. Určení osoby jako dědice nelze oddělit od určení jejího práva na dědický podíl. Krajský soud nepřípustně přezkoumal právní stránku pravomocně skončené věci, k čemuž neměl žádnou pravomoc. Nebyl oprávněn hodnotit, zda stěžovatelka v civilním sporném řízení napadla "pouze důvody vydědění", a nikoli platnost závěti jako celku, ani dovozovat, že se nejednalo o skutečný spor o dědické právo. Napadené rozhodnutí uzavírá posouzení otázky okruhu dědiců způsobem, který již v dalším řízení nelze korigovat ani napravit. Napadené rozhodnutí porušuje právní jistotu a legitimní očekávání stěžovatelky. Je v rozporu s principem kontradiktornosti a rovnosti zbraní. V řízení nadto dochází k neodůvodněným průtahům a prodlužování právní nejistoty stěžovatelky ohledně jejího majetkového postavení.
III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelky
7. Ústavní soud zaslal krajskému soudu a vedlejší účastnici řízení ústavní stížnost na vědomí a k případnému vyjádření.
8. Krajský soud ve svém vyjádření zopakoval, že nebyl vázán rozsudkem č. j. 16 C 261/2018-59, kterým v žádném případě nebyla definitivně vyřešena otázka dědického práva. To odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost je postavena pouze na nesouhlasu s touto judikaturou. Ústavní soud přitom není další instancí a přezkoumávání správnosti napadeného rozhodnutí není přípustné. Nadto napadeným rozhodnutím nebylo rozhodováno o tom, kdo je dědicem zůstavitele. O tom rozhodl až okresní soud usnesením ze dne 8. 12. 2025 č. j. 99 D 495/2018-294. Považuje-li se stěžovatelka za zůstavitelovu dědičku, nic jí nebrání - jako účastnici pozůstalostního řízení ve smyslu ustanovení § 110 zákona o zvláštních řízeních soudních - uplatnit řádný opravný prostředek proti usnesení ze dne č. j. 99 D 495/2018-294. To platí i tehdy, pokud s ní okresní soud nejednal a ani jí toto své usnesení (dosud) nedoručil. Stěžovatelka napadeným rozhodnutím ani nepozbyla postavení účastnice pozůstalostního řízení. Z jejího postavení v řízení přitom nevyplývá, že by jí mělo být dědictví potvrzeno. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává zjevně chybných rozhodnutí.
9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu spor o výklad běžného procesního a dědického práva, nikoli otázku porušení ústavně zaručených práv. Napadené rozhodnutí je rozhodnutím procesní povahy. Je nadto dostatečně odůvodněno. Neřeší ani definitivně hmotné dědické právo, tedy komu má být pozůstalost potvrzena. Napadené rozhodnutí pravomocný rozsudek nezrušilo ani nezpochybnilo. Pouze vyložilo, jaké právní účinky má tento rozsudek v navazujícím pozůstalostním řízení. Stěžovatelka svá práva může uplatnit ve sporném řízení. Ústavní stížnost nadto ani není přípustná, neboť napadené rozhodnutí je kasační povahy.
10. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že v reakci na vyjádření krajského soudu podala odvolání proti rozhodnutí č. j. 99 D 495/2018-294 a žádost o doručení tohoto rozhodnutí. Tím se však nevzdala svých ústavněprávních námitek proti napadenému rozhodnutí, na nichž setrvala a vyjádřila nesouhlas s vyjádřeními krajského soudu a vedlejší účastnice. Podle krajského soudu napadené rozhodnutí nemělo a nemohlo mít za následek, že by stěžovatelka pozbyla postavení účastnice pozůstalostního řízení. To je však v přímém napětí s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Nadto následně stěžovatelka nebyla přizvána k dalšímu projednání pozůstalosti a rozhodnutí č. j. 99 D 495/2018-294 jí ani nebylo zasíláno. Proto je podle stěžovatelky ústavní stížnost přípustná, na čemž nemůže nic změnit ani aktuálně podané odvolání. To míří proti rozhodnutí č. j. 99 D 495/2018-294, ne proti napadenému rozhodnutí. Nešlo přitom pouze o nesouhlas s výkladem podústavního práva. Napadené rozhodnutí zejména narušuje právní jistotu stěžovatelky a její legitimní očekávání. Bylo vydáno za stejných skutkových okolností jako rozsudek č. j. 16 C 261/2018-59. Proto nebylo možné aplikovat judikaturu, které se dovolával krajský soud.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud předtím, než přistoupil k meritornímu přezkumu, zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky k jejímu projednání. Dospěl přitom k závěru, že vzhledem k aktuálnímu procesnímu vývoji nemůže považovat ústavní stížnost za přípustnou. Stěžovatelka sama informovala Ústavní soud o tom, že v průběhu řízení před Ústavním soudem podala odvolání proti rozhodnutí č. j. 99 D 495/2018-294. To Ústavní soud ověřil u okresního soudu. I pokud by Ústavní soud v situaci stěžovatelky nepovažoval odvolání proti rozhodnutí č. j. 99 D 495/2018-294 za procesní prostředek, který stěžovatelka musela ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu před podáním ústavní stížnosti vyčerpat, není za této situace možné ústavní stížnost meritorně přezkoumat, resp. do běžící věci kasačně zasáhnout. Takovým rozhodnutím by totiž Ústavní soud předjímal rozhodnutí obecných soudů o podaném odvolání.
12. Pro úplnost je vhodné uvést, že bude-li její odvolání obecnými soudy odmítnuto a stěžovatelka s takovým rozhodnutím nebude souhlasit, bude mít možnost podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Stěžovatelce se (v souladu s napadeným rozhodnutím) jako nepominutelné dědičce alternativně nabízí možnost nárokovat si povinný díl.
13. Ústavní soud dospěl k závěru, že zároveň nejsou naplněny ani důvody podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Byť stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že řízení trvá již téměř osm let, je třeba připomenout, že podstatnou část této doby bylo řízení přerušeno s ohledem na sporné řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 16 C 261/2018, jehož výsledku se ostatně stěžovatelka dovolává. Délka řízení zároveň zásadně automaticky neznamená existenci průtahů v řízení. Byť Ústavní soud nezpochybňuje, že řízení trvá již delší dobu, konkrétní průtahy stěžovatelka netvrdí.
14. Rozhodne-li se stěžovatelka po skončení řízení před obecnými soudy podat Ústavní stížnost znovu, bude se lhůta k jejímu podání odvíjet od následně vydaného rozhodnutí o jejím posledním procesním prostředku k ochraně jejího práva.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2026
Dita Řepková v. r.
soudkyně zpravodajka