47. Ústavní soud současně v bodě 119 připustil, že si lze představit širokou škálu dalších osobních důvodů a životních okolností, které vedou k rozhodnutí čerpat dávky předčasného důchodu. Může jít např. o dlouhodobou únavu či nemoc, péči o blízkého člověka, ale i chuť užít si ve stáří více volného času. Tyto důvody není třeba pro vznik nároku prokazovat a je na každém pojištěnci, zda do předčasného důchodu po splnění zákonných předpokladů odejde. Nelze však opomíjet, že základním účelem předčasných důchodů je kompenzovat snížení schopnosti vykonávat soustavnou výdělečnou činnost a s tím související ztíženou možnost nalézt si zaměstnání, začasté i z důvodu diskriminace na trhu práce z důvodu věku. Zatímco pobírání "řádného" starobního důchodu je běžným důsledkem splnění podmínek pro jeho přiznání, předčasný důchod představuje výjimku, jejíž využití závisí na individuálním rozhodnutí pojištěnce podle konkrétních životních okolností. Předčasný důchod tedy není standardním a očekávatelným prodloužením doby řádného starobního důchodu.
48. Z uvedeného plyne, že je příliš zjednodušující vyvozovat pouze z podání žádosti o předčasný důchod (a následného přiznání tohoto důchodu) závěr o neochotě či neschopnosti zaměstnance vykonávat nadále práci pro zaměstnavatele. Předčasný důchod je především nástrojem, který má skupině pojištěnců znevýhodněných na trhu práce pomoci v situaci, kdy práci nedobrovolně nevykonávají. Ve srovnatelné situaci se nacházel i stěžovatel. Ústavní soud považuje za pochopitelné, že v situaci, kdy kvůli protiprávnímu jednání svého zaměstnavatele nemohl vykonávat práci a mít z ní příjem, postupoval tak, že podal žádost o předčasný důchod, neboť šlo o způsob, jímž si mohl v dané situaci zajistit stabilní příjem pro uspokojování svých životních potřeb. Takový postup však nevypovídá nic o tom, jaký byl jeho vnitřní vztah k dalšímu výkonu práce u jeho zaměstnavatele, a nesignalizuje, že nebyl nadále ochoten práci vykonávat, pokud by mu ji zaměstnavatel začal opět přidělovat. Jak plyne z uvedeného, osoby pobírající dávku předčasného důchodu naopak většinou pracovat chtějí.
49. Zadruhé, přístup Nejvyššího soudu je hodnotově nekonzistentní a problematický i z hlediska uplatnění dalších zásad soukromého práva, kterými jsou zejména respekt k autonomii vůle soukromých osob a princip poctivosti, tj. že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu (§ 6 odst. 2 občanského zákoníku). Nejvyšší soud nejenže neumožňuje zohlednit důvody, které zaměstnance vedly k žádosti o předčasný důchod, tj. jeho skutečnou vůli, ale v konečném důsledku aprobuje, aby zaměstnavatel těžil ze svého protiprávního jednání. Negativní finanční důsledky neplatného rozvázání pracovního poměru totiž nejsou neseny zaměstnavatelem, který jednal protiprávně a porušil své pracovně právní povinnosti, nýbrž zaměstnancem, který se pouze mohl snažit v mezích svých zákonných možností zmírnit jeho dopady. Ve svém důsledku je tento závěr porušením principu poctivosti, který je imanentní součástí českého právního řádu jako zásada i bez ohledu na citované ustanovení (viz nález sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018, bod 49). Je pozoruhodné, že Nejvyšší soud tento závěr dovodil ve vztahu k zaměstnanci, který je zákoníkem práce kogentními ustanoveními chráněn jako slabší strana.
50. Zatřetí, přístup Nejvyššího soudu, který automaticky vylučuje možnost náhrady mzdy po žádosti o přiznání předčasného důchodu, je neudržitelný i ve vztahu ke konkrétním okolnostem posuzované věci. Právě těmi se ale přitom obecné soudy odmítly zcela zabývat.
51. Jak totiž vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, dne 8. 8. 2014 došlo mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem k podepsání dohody o ukončení pracovního poměru, přičemž tato dohoda byla k žalobě stěžovatele po delším soudním řízení pravomocně shledána neplatnou. Již však 5. 9. 2014 stěžovatel oznámil vedlejšímu účastníkovi, že trvá na dalším zaměstnání a vyzval jej k přidělování práce. Po dobu trvání řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru do jeho pravomocného skončení si stěžovatel zajišťoval, jelikož mu zaměstnavatel (vedlejší účastník) práci nepřiděloval, příjmy různými způsoby. Od 18. 8. 2014 do 23. 9. 2015 byl stěžovatel zařazen v evidenci uchazečů o zaměstnání, odkud byl následně na vlastní žádost vyřazen. V uvedeném období přitom stěžovatel absolvoval i rekvalifikační program počítačové gramotnosti. Dále od 1. 9. 2015 do 31. 1. 2016 a od 1. 9. 2016 do 30. 9. 2016 byl formou dohody o provedení práce s hodinovou mzdou zaměstnán u YX. V období od 1. 10. 2016 do 31. 1. 2018 a následně od 1. 9. 2018 do 31. 1. 2018 byl u stejného zaměstnavatele zaměstnán formou pracovního poměru. Od 24. 9. 2015 přitom stěžovatel začal pobírat předčasný důchod, následně od 18. 9. 2016 "řádný" starobní důchod.
52. Z konkrétních okolností přitom zcela zřejmě plyne, že absolutní závěr, že stěžovatel mínil žádostí o předčasný důchod opustit aktivní pracovní život, lze vnímat jako problematický, neboť i nadále pracovní činnost vykonával. Samotná úvaha, že se stěžovatel rozhodl finanční nejistotu spojenou s řízením o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (od 1. 9. 2015 byl po vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání zaměstnáván toliko formou dohody o provedení práce s hodinovou mzdou) řešit využitím realizace svého veřejného subjektivního práva.
53. Začtvrté, problematičnost závěru Nejvyššího soudu vynikne při srovnání, jak hodnotí právo na náhradu mzdy u osoby, která v období, za nějž si náhradu nárokuje, požádá o předčasný důchod, a osoby, které v témže období začnou pracovat pro jiného zaměstnavatele, začnou vykonávat samostatnou výdělečnou činnost či začnou pobírat dávky starobního důchodu.
54. Pro přehlednost se Ústavní soud v následující části zaměří na srovnání, jak hodnotí právo na náhradu mzdy u osoby, která v období, za nějž si nárokuje náhradu, požádá o předčasný důchod, u osoby, která v témže období začne pobírat dávky "řádného" starobního důchodu, a u osoby, která začne v mezičase pracovat u jiného zaměstnavatele. Uvedené srovnání přitom považuje Ústavní soud za dostačující. Srovnání se všemi výše demonstrativně uvedenými situacemi, kdy nárok na náhradu vzniká, neboť příjmy z těchto aktivit nedošlo k zániku vůle být dále zaměstnán, se jeví jako nadbytečný.
55. Ústavní soud má za to, že tyto zdůrazněné tři kategorie osob se z pohledu hodnocení vůle i nadále pracovat u zaměstnavatele, s níž se soudí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, a při neochotě tohoto zaměstnavatele jim přidělovat práci, nacházejí ve srovnatelné situaci. V těchto případech je výpadek příjmu ze zaměstnání, k němuž došlo ze stejného důvodu (protiprávním skončením výdělečné činnosti), kompenzován jiným příjmem. V případě osob, které čerpají starobní důchod, se navíc shodují ještě i tím, že pobírají dávky z téhož pojistného systému, na které dané osobě vznikl nárok. Jinými slovy, po čas řízení o této neplatnosti rozvázání pracovního poměru jim nebyla přidělována práce, třebaže o to požádaly, což může zásadním způsobem ovlivnit jejich majetkovou situaci, kterou musely vyřešit příjmy z jiných zdrojů.
56. Princip rovnosti vylučuje libovůli zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů (viz zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 18/15 ze dne 28. 6. 2016, bod 113, a v něm odkazovaná judikatura). V citovaném nálezu Ústavní soud vymezil, že z hlediska aplikovatelnosti rovnosti v právech, resp. obecného zákazu libovůle při jakémkoli rozlišování plynoucím z čl. 1 Listiny, není pochyb o tom, že daná ustanovení na posuzovaný případ aplikovatelná jsou, neboť předmětem přezkumu je odlišné zacházení, tj. odlišení subjektů, resp. situací. V bodě 118 taktéž Ústavní soud uvedl, že aby došlo k porušení práva na rovné zacházení, musí se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházet rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Jako rozumné a objektivní důvody nicméně důvody, o které opřel svůj odlišný přístup Nejvyšší soud, Ústavní soud - jak vymezí dále - neshledal.
57. Ústavní soud v nynější věci konstatuje, že uvedené rozlišovací pravidlo je ve své podstatě neutrální a není a priori problematické. Využití práva čerpat dávky z předčasného důchodu nepředstavuje bez dalšího podezřelý důvod. Jak vyplývá z bodech 24 a 25 výše, neposuzuje proto Ústavní soud proporcionalitu uvedeného postupu, ale zaměřuje se toliko na to, zda má Nejvyšším soudem přijatý závěr legitimní cíl a zda je ho sporný výklad schopen dosáhnout.
58. Z úvah Nejvyššího soudu plyne, že zatímco člověk v předdůchodovém věku, který začne pobírat dávky předčasného důchodu, ochoten a schopen pracovat není, resp. vyjevil tímto svým postupem svou vůli, že již nadále nechce, aby mu byla přidělována práce u zaměstnavatele, jiný člověk, který tuto svou situaci vyřeší tím, že si najde jiné zaměstnání či si požádá o starobní důchod, zaměstnán být nadále chce, a je ochoten a schopen k zaměstnavateli neprodleně po vyzvání nastoupit.
59. Jako vnitřně rozporný a jen velmi těžko udržitelný lze přitom shledat zejména závěr, že zatímco člověk v předdůchodovém věku, který začne pobírat dávky předčasného důchodu, ochoten a schopen pracovat není, po dosažení vyššího důchodového věku zřejmě automaticky ochoten a schopen pracovat opět je.
60. Jako legitimní zdůvodnění tohoto odlišení Nejvyšší soud vymezil v napadeném usnesení, jakož i v citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 445/2023, že "[r]ozhodne-li se zaměstnanec, u něhož byly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný důchod [...], o své vlastní vůli o tuto dávku důchodového pojištění požádat a tzv. předčasný důchod je mu přiznán, nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění (srov. § 27 zákona o důchodovém pojištění), neboť zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 37 odst. 2 věty před středníkem zákona o důchodovém pojištění souběh takové výdělečné činnosti a výplaty starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, vylučuje." Ústavní soud nicméně konstatuje, že sama o sobě tato skutečnost nemůže legitimně ospravedlnit odlišné zacházení mezi uvedenými skupinami.
61. Ústavní soud shrnul i v bodě 34 výše, že i zákonodárce podporuje přerušení pobírání předčasného důchodu za účelem opětovného výkonu výdělečné činnosti. Přiznaný předčasný důchod totiž pro jednotlivce znamená nezanedbatelný propad ve výši dávek důchodového pojištění, oproti výši dávek, kterou by měl, pokud by si požádal až následně pouze o "řádný" starobní důchod. Přístup umožňující přiznat zpětně náhradu mzdy i po přiznání předčasného důchodu zajišťuje jednotlivcům kompenzace uvedeného snížení, avšak současně je i motivuje k tomu, aby se rozhodli i po požádání o předčasný důchod a vzniku jeho nároku k návratu do ekonomicky aktivního života.
62. Takto vymezený závěr, že jednotlivec, který požádal o předčasný důchod, již není od tohoto momentu ochoten a schopen pracovat, a tedy není připraven k přidělování práce, je tím spíše neudržitelný v případech, kdy se tento jednotlivec dále ekonomického života fakticky účastní, avšak v takovém rozsahu, že jeho příjmy nelze považovat za příjmy podle zákona o důchodovém pojištění (srov. již citovaný § 27 ZDP). Uvedený závěr přitom akcentuje i právní doktrína a část právní praxe, tj. že platí "názor, že žádost o předčasný důchod není pro účely pracovněprávních vztahů projevem vůle, že daná osoba nechce pracovat. To vykresluje i srovnání situací, kdy si zaměstnanec najde zaměstnání u jiného zaměstnavatele, aby si po neplatném rozvázání pracovního poměru zajistil zdroj příjmů, takže zároveň nemůže vykonávat práci u původního zaměstnavatele" (viz VOJTEK, P. Přehled rozhodnutí NS nepřijatých v roce 2024 do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudní rozhledy, 2025, č. 2, s. 41-42).
63. Ústavní soud konstatuje, že sama skutečnost, že zákonodárce vyloučil výplatu dávky předčasného důchodu a příjmy z jiné výdělečné činnosti, nemůže bez dalšího implikovat to, že jednotlivec žádostí o předčasný důchod vyjevil svou vůli, že není ochoten a schopen pracovat ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce pro účely stanovení náhrady mzdy za neplatné rozvázání pracovního poměru. V tomto směru lze poukázat i na kritiku další právní doktríny (SMEJKAL, M., HALÍŘ, J. Předčasný starobní důchod a neplatné rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Právní rozhledy, 2024, č. 13-14, s. 450-452; VRAJÍK, M., KONEČNÁ, K. Vliv přiznání předčasného starobního důchodu na právo na náhradu mzdy dle § 69 ZPr. IusFocus - Pracovní a sociální právo. Citováno z beck-online.cz; či již citovaný VOJTEK, P. Přehled rozhodnutí NS nepřijatých v roce 2024 do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudní rozhledy, 2025, č. 2, s. 41-42).
64. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledává odůvodnění odlišného zacházení tak, jak to učinil Nejvyšší soud v napadeném usnesení a citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 445/2023, ústavně konformním. Závěr není tím spíše udržitelný, uvážíme-li, že stěžovatel z ekonomického života neodešel. I v případě výplaty předčasného důchodu (tj. v době, kdy nebylo pravomocně postaveno najisto, zda došlo k platnému, či neplatnému rozvázání pracovního poměru) vykonával fakticky výdělečnou činnost, i když pouze takovou, která nebyla podle § 27 ZDP takového charakteru, aby vylučovala výplatu dávky předčasného důchodu.
VIII.
Závěr
65. Ústavní soud uzavírá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s porušením principu rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny. Ústavní soud jej proto zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
66. V dalším řízení musí Nejvyšší soud zohlednit výše uvedené závěry (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a rozhodnout znovu. S ohledem na princip minimalizace zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů však Ústavní soud neshledal důvod zrušit i rozhodnutí krajského a okresního soudu. V této části tak ústavní stížnost pro nepřípustnost odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
67. Návrh na zrušení rozsudků okresního a krajského soudu v těch částech, kde soudy stěžovateli vyhověly, pak Ústavní soud odmítl, protože byl podán zjevně neoprávněným navrhovatelem [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 1. července 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu
Odlišné stanovisko soudce Jana Wintra k nálezu sp. zn. I. ÚS 970/25
Podle § 22 zákona o Ústavním soudu uplatňuji odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu; jsem přesvědčen, že ústavní stížnost měla být odmítnuta, popř. zamítnuta. Vedou mne k tomu tyto důvody:
A. Hranice mezi nezákonností a protiústavností - tzv. Heckova formule
1. Ústavní soudy stojí často před dilematem, zda zasáhnout do rozhodovací praxe obecných soudů. Hledají přitom hranici mezi nezákonností a protiústavností. Tato hranice je zásadní. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy může Ústavní soud zasáhnout, jen pokud napadené rozhodnutí obecného soudu porušuje základní právo stěžovatele.
2. Jenže při širokém výkladu porušení základního práva se stírá hranice mezi chybnou interpretací či aplikací zákona (prostou nezákonností) na straně jedné a protiústavností na straně druhé - pokud obecný soud vykládá zákon špatně v neprospěch stěžovatele, zasahuje do obecné svobody (a případně i do konkrétního základního práva) stěžovatele reálně bez zákonného základu. Každý zásah do základního práva ale musí mít zákonný základ, a tak by bylo každé nezákonné rozhodnutí zároveň protiústavní. Takto široké pojetí je ale nepraktické, protože by z ústavních soudů činilo univerzální přezkumnou instanci. V napětí by to bylo i s dělbou moci. Proto ústavní soudy tvrdí, že nejsou další instancí obecných soudů, a snaží se úžeji vymezit, v jakých situacích zasahují.
3. Za zatím nejpřesvědčivější vymezení považuji tzv. Heckovu formuli německého Spolkového ústavního soudu; citoval ji i český Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13. Heckova formule je přehledně rozpracována v knize Schlaich, K.; Korioth, S.: Das Bundesverfassungsgericht. Stellung, Verfahren, Entscheidungen. Ein Studienbuch (12. vydání, Beck, München 2021) na str. 218 a 224-231. Zjednodušeně řečeno, rozsudek obecného soudu je protiústavní, porušující základní právo stěžovatele, zejména tehdy, pokud a) soud vůbec nerozpoznal, že řeší otázku týkající se základního práva, nebo b) rozpoznal, ale vykládá základní právo chybně (např. v rozporu s judikaturou ústavního soudu), případně pokud c) argumentace soudu je objektivně nehajitelná, a tudíž svévolná (objektiv unhaltbare und deshalb willkürliche Gerichtsentscheidungen), nebo d) byla překročena hranice přípustného dotváření zákona.
4. Legitimita zásahu ústavního soudu v situacích a) a b) vyplývá z povinnosti ústavního soudu chránit ústavně zaručená základní práva. Legitimitu c) dovozuje německý Spolkový ústavní soud z ústavního principu rovnosti a d) z dělby moci. Proti tomu stojí demokratická legitimita zákonodárce, dělba moci chránící obecné soudy, zásada bezprostřednosti rozhodování nižších soudů a odbornost a specializace Nejvyššího soudu.
B. Aplikace tzv. Heckovy formule na tento případ
5. Jsem přesvědčen, že v tomto případě dostatečné důvody pro zásah do ustálené judikatury Nejvyššího soudu dány nebyly.
6. Obecné soudy aplikovaly § 69 zákoníku práce způsobem, který vychází z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 445/2023. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce "dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu". Nejvyšší soud ve své roli interpreta pracovního práva dovodil, že pro poskytnutí náhrady mzdy je třeba prokázat, že zaměstnanec byl připraven k práci - tato podmínka se mi jeví rozumná a nález to ani nerozporuje. Spor se ale vede o to, jak to je u poživatelů předčasného důchodu (tj. starobního důchodu podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění), kteří při pobírání dávek předčasného důchodu výdělečnou činnost mít v zásadě nemohou (§ 37 odst. 2 téhož zákona).
7. To vyřešila judikatura v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 445/2023, kde bod 21 jasně na tuto právní otázku odpovídá tak, že žádostí o předčasný důchod zaměstnanec projevuje svou nepřipravenost k práci pro zaměstnavatele:
"21. Rozhodne-li se zaměstnanec, u něhož byly splněny předpoklady pro vznik nároku na tzv. předčasný důchod..., o své vlastní vůli o tuto dávku důchodového pojištění požádat a tzv. předčasný důchod je mu přiznán, nemůže vykonávat výdělečnou činnost v rozsahu, který zakládá účast na pojištění..., neboť zákonná podmínka... souběh takové výdělečné činnosti a výplaty starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 31 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, vylučuje. Proto za situace, kdy byl se zaměstnancem neplatně rozvázán pracovní poměr, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda (plat) z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod..., jehož výplatu na základě vlastní žádosti pobírá, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před podáním žádosti o důchod) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda (plat) za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod..., nemá ode dne, kdy mu byl tento důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce. Důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o tzv. předčasný důchod, jsou přitom... nerozhodné."
8. Do rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 19/2016 platilo podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 4/2004 totéž i pro klasické starobní důchody; v tomto rozsudku ale Nejvyšší soud dovodil, že pro klasické starobní důchody už to platit nebude, protože souběh klasického starobního důchodu a výdělečné činnosti už není omezený. V důsledku rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 19/2016 a 21 Cdo 445/2023 tak vzniká nerovnost mezi poživateli předčasného a klasického starobního důchodu - první z nich nárok na náhradu mzdy nemají, druzí ano, přičemž legitimní důvod vidí Nejvyšší soud v tom, že s předčasným důchodem, čerpaným na žádost, je spojena v zásadě nemožnost pracovat, a tedy nepřipravenost pracovat pro zaměstnavatele.
9. Tento výklad Nejvyššího soudu podle mého názoru ani a) neopomíjí základní právo, které je potenciálně dotčeno, ani b) ho chybně nevykládá, ani c) argumentace soudu není objektivně nehajitelná, a tudíž svévolná, ani d) nebyla překročena hranice přípustného dotváření zákona. Ústavní soud tudíž nemá důvod do něj zasahovat.
10. Jediným základním právem, které může být teoreticky ve hře, je právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina"). Z něho lze v určité omezené míře dovodit pozitivní závazek státu chránit zaměstnance jako slabší stranu před svévolným ukončením pracovního poměru. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1815/25 se s oporou v komentáři Listiny píše toto: "Čl. 26 odst. 3 Listiny ale neslouží k ochraně zaměstnance před každým skončením pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. V horizontálních vztazích zaměstnavatel - zaměstnanec je role čl. 26 odst. 3 Listiny limitovaná na ochranu před protiústavními excesy (odborná literatura uvádí jako příklady svévoli, dotčení jiných základních práv nebo faktické zamezení přístupu k určitému povolání, viz Vyhnánek, L. Kapitola XXXIII. In: Kühn, Z. a kol. Listina základních práv a svobod: velký komentář. Leges, 2022, s. 999)." I když náhrada mzdy zaměstnanci ze strany zaměstnavatele při protiprávním rozvázání pracovního poměru může být chápána jako prevence svévolného rozvazování pracovního poměru, těžko dovodíme, že z Listiny vyplývá, že musí být poskytována za delší dobu než za 13 měsíců, za které byla stěžovateli již soudy přiznána nebo že musí být přiznávána i v situaci, kdy odchodem do předčasného důchodu člověk vědomě opouští pracovní trh.
C. K právu na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí podle čl. 36 odst. 1 Listiny
11. Odůvodnění nálezu se opírá o porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny. S čl. 36 odst. 1 je v nálezu nakládáno v podstatě způsobem, proti kterému se vymezuje argumentace nálezu sp. zn. I. ÚS 1815/25 v bodech 24-37, na které plně odkazuji. Nesouhlas dvoučlenné senátní většiny s výkladem zákona, jak ho podává Nejvyšší soud, neznamená, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je neodůvodněné, objektivně nehajitelné či svévolné. Nikdo ani netvrdí, že byla překročena hranice přípustného dotváření zákona.
D. K právu na rovné zacházení podle čl. 1 Listiny
12. Princip rovnosti a zákazu diskriminace chrání důležité hodnoty demokratického právního státu, vyjádřené mimo jiné v čl. 1 Listiny, podle něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a v právech. Jako takový má být Ústavním soudem ctěn a chráněn. Neměl by však být používán jako nástroj pro nadřazení vlastních spravedlnostních úvah ústavních soudců nad řešení zvolené zákonodárcem, případně nad řešení vyplývající z ustálené interpretace zákona obecnými soudy.
13. Hodnoty spravedlnosti a rovnosti totiž spolu úzce souvisejí, a tak v extrémním případě každý názor soudce, že daná právní úprava je nespravedlivá, lze vyjádřit jako porušení principu rovnosti. Kritéria ústavního přezkumu se pak ale stanou natolik neurčitými, že hlavním vodítkem pro rozhodnutí bude individuální pocit spravedlnosti. Proto by se výklad principu rovnosti a zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 a čl. 1 Listiny měl držet v rozumných mezích.
14. Ústavní soud proto, vycházeje z čl. 3 odst. 1 Listiny, správně klade důraz na to, jestli k odlišnému zacházení dochází z tzv. podezřelých důvodů, což ostatně výslovně uvádí i tento nález v bodě 25 (kde cituje bod 102 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/15): "Při rozlišování z důvodů tzv. podezřelých (suspect classification), resp. důvodů týkajících se osobních charakteristik jednotlivce majících úzký vztah k ochraně důstojnosti člověka, je potřeba klást na zdůvodnění odlišného zacházení velmi přísné nároky, byť by se odlišné zacházení netýkalo jiného základního práva. Naopak bude-li důvodem odlišného zacházení (rozlišujícím znakem) kritérium běžně a nezbytně používané v určité oblasti právní regulace (např. výše příjmu v daňovém zákonodárství), byť by se odlišné zacházení dotýkalo jiného základního práva, [...] bude intenzita ústavního přezkumu nízká."
15. V našem případě rozhodně nejde o podezřelý důvod, ani se odlišné zacházení nedotýká základního práva. Ve vztahu k náhradě mzdy za nezákonné rozvázání pracovního poměru výklad zákona v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu rozlišuje mezi poživateli klasického starobního důchodu a předčasného důchodu. Intenzita ústavního přezkumu tedy má být nízká; s odkazem na bod 137 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 18/15 komentář Listiny píše: "Obecný požadavek rovnosti dle čl. 1 totiž skutečně zamezuje jen rozlišování svévolnému, nemajícímu žádný rozumný důvod, typicky bude-li rozlišování mezi různými kategoriemi osob svévolné, bez jakéhokoli věcného a racionálního zdůvodnění" (Kühn, Z. Kapitola X. In: Kühn, Z. a kol. Listina základních práv a svobod: velký komentář. Leges, 2022, s. 311).
16. Z citovaného bodu 21 rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 445/2023 přitom takový rozumný důvod rozlišování vyplývá. Pořád se pohybujeme v soukromoprávním vztahu, byť modifikovaném ochranou zaměstnance jako slabší strany. Nejvyšší soud hledá vyvážení protichůdných zájmů zaměstnavatele a zaměstnance (legitimní cíl) a zvolil rozumné (nesporné) kritérium pro poskytnutí náhrady mzdy v prokázání, že zaměstnanec byl nadále připraven k práci pro zaměstnavatele. Ve vztahu k tomuto kritériu rozlišil poživatele klasického starobního důchodu a předčasného důchodu - s předčasným důchodem, čerpaným na vlastní žádost zaměstnance, je, na rozdíl od klasického starobního důchodu, spojena v zásadě nemožnost pracovat, a tedy nepřipravenost pracovat pro zaměstnavatele ve smyslu § 69 odst. 1 zákoníku práce. Úvahy senátní většiny o různých motivacích pro odchod do předčasného důchodu nebo o možnosti přerušení pobírání předčasného důchodu nečiní toto rozlišování "svévolným, nemajícím žádný rozumný důvod". Ač si lze představit i jiné řešení, řešení zastávané Nejvyšším soudem není "svévolné, bez jakéhokoli věcného a racionálního zdůvodnění", což je podmínka pro výjimečné použití čl. 1 Listiny. Dané rozlišování tedy čl. 1 Listiny neporušuje.
E. Závěrečné poznámky
17. Další problém vidím v tom, že zatímco rozsudek Nejvyššího soudu dává jasné vodítko, jak danou situaci posuzovat, nejsem si jist, zda je tomu tak i u tohoto nálezu, vyžadujícího prokazování motivace pro odchod do předčasného důchodu a vyvolávajícího další složité problémy, např. s případným vracením dávek předčasného důchodu. Pokud Ústavní soud překonává ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zvlášť mění-li se právní názor Nejvyššího soudu s významnými praktickými dopady, bylo by podle mého názoru vhodnější činit tak v plénu.
18. Mám-li své výhrady shrnout, dvoučlenná senátní většina překonala fungující ustálený výklad podústavního práva Nejvyšším soudem a nahradila ho vlastní úvahou o spravedlnosti za použití nebezpečně extenzivního pojetí obecného principu rovnosti podle čl. 1 Listiny. S tímto dalším rozostřováním hranice mezi nezákonností a protiústavností jsem nemohl souhlasit.
V Brně dne 1. července 2026
Jan Wintr