Ústavní soud, II. ÚS 158/26

Spisová značka
II. ÚS 158/26
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:2.US.158.26.1
Datum rozhodnutí
7. 10. 2026
Datum podání
19. 1. 2026
Datum publikace
13. 11. 2026
Forma rozhodnutí
Usnesení
Soudce zpravodaj
Přibáň Jiří
Význam
4
Výsledek řízení
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstřík
kupní smlouva, nemovitost, dovolání/přípustnost

znění ke dni rozhodnutí

Citovaná rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Róberta Doboše, zastoupeného JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem, sídlem Římská 2575/31a, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2025 č. j. 33 Cdo 3505/2023-267, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. Podle jeho názoru jeho vydáním soud porušil jeho ústavně zaručené právo uvedené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 24. 1. 2023 č. j. 23 C 20/2020-209 zamítl žalobu stěžovatele proti ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též "žalovaná") o zaplacení částky 1 795 329,10 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2023 č. j. 39 Co 138/2023-240 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřel, že účastníci uzavřeli dne 20. 10. 2016 kupní smlouvu č. j. UZSVM/A/46706/2016-HMO2, ve znění dodatku č. 1 ze dne 11. 1. 2017, jejímž předmětem byly specifikované pozemky. S výjimkou kůlny byly všechny stavby zapsány v katastru nemovitostí a zobrazeny v katastrální mapě. Před prodejem nemovitostí žalovaná nechala zpracovat znalecký posudek, se kterým se však stěžovatel před koupí neseznámil. Podle protokolu o předání stěžovatel převzal od žalované sporné nemovitosti tak, jak stojí a leží, a současně potvrdil, že se seznámil s jejich stavem. Žalovaná ve smlouvě prohlásila, že jí není známo, že by na převáděném majetku vázla nějaká omezení, závazky či právní vady. Odvolací soud neměl výhrady vůči závěru soudu prvního stupně, podle něhož po dni převzetí předmětu koupě, tj. 3. 5. 2017, s ním stěžovatel disponoval, mohl si jej prohlédnout, seznámit se s dostupnou dokumentací na stavebním úřadu, a zjistit případné vady. Až dne 24. 6. 2019 se předžalobní výzvou obrátil na žalovanou s tím, že obdržel od Úřadu městské části Praha 4 oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby ze dne 27. 5. 2019 a ze dne 3. 6. 2019 týkající se zakoupených nemovitostí, v důsledku čehož vyčíslil nárok na slevu z kupní ceny a náhradu škody v celkové výši 1 865 329,10 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná stěžovateli poskytla vadné plnění, neboť přístavba kanceláří a přístavba k rodinnému domu (vady 1 a 2) neodpovídaly tomu, co bylo povoleno stavebním úřadem, a kůlna (vada 3) byla postavena bez příslušného oprávnění. Stěžovatel předmět koupě převzal 3. 5. 2017. S odkazem na § 2103 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "o. z."), odvolací soud zdůraznil, že kupující nemá práva z vadného plnění, jedná-li se o vadu, kterou musel s vynaložením obvyklé pozornosti poznat již při uzavření smlouvy. Kůlna nebyla vedena v katastru nemovitostí, ostatní dvě přístavby ano, přičemž stěžovatel podpisem potvrdil, že se se stavem převáděného majetku seznámil, resp. že je mu znám, a nic mu nebránilo, aby si před podpisem takového prohlášení vyžádal potřebnou dokumentaci nebo se obrátil na stavební úřad s žádostí o nahlédnutí do dokumentace. Pokud tak neučinil, nejednal při převzetí věci 3. 5. 2017 s dostatečnou obezřetností a vady dne 24. 6. 2019 uplatnil opožděně. Odvolací soud přihlédl k tomu, že stěžovatel má právnické vzdělání a že předmětem prodeje byly nemovitosti z odúmrti ve špatném technickém stavu. Bylo proto po stěžovateli spravedlivé požadovat, aby se přesvědčil o tom, zda stavby byly vybudovány na základě příslušných stavebních oprávnění. Jestliže takové porovnání neprovedl, ač tak učinit mohl, a vzhledem k § 2104 o. z. i měl, nemá podle § 2103 o. z. práva z odpovědnosti za vady, neboť je nelze považovat za včasné, jestliže k převzetí věcí došlo 3. 5. 2017 a práva z odpovědnosti za vady uplatnil až dne 24. 6. 2019. Odvolací soud považoval za určující, že žalovaná stěžovatele neujistila o tom, že prodávaná věc je bez vad, ani vady lstivě nezastřela. Ve znaleckém posudku znalec upozornil, že přístavby nejsou zkolaudovány, že přístavba k domu neodpovídá dokumentaci a že právní stav přístaveb je nejasný. Mimo to, nebyla-li kůlna evidována v katastru nemovitostí, bylo možné tuto vadu zjistit z veřejného seznamu a podle § 1917 o. z. jde o vadu, která jde k tíži stěžovatele. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dospěl k závěru, že nemůže-li se stěžovatel dovolávat práv z odpovědnosti za vady nemovitostí, nelze dovodit, že by žalovaná v příčinné souvislosti s vadným plněním porušila své povinnosti.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 30. 10. 2025 č. j. 33 Cdo 3505/2023-267 odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel sice formuloval celkem sedm dovolacích otázek, avšak ve vztahu k pěti z nich nevymezil, o jaký z případů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu jde, tzn. který z předpokladů rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či dosud neřešené právní otázky je u nich naplněn. Ve vztahu ke dvěma otázkám Nejvyšší soud uvedl, že jejich vyřešení nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.

II.

Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti

4. Stěžovatel uvádí, že ve svém dovolání otázky hmotného a procesního práva pregnantně formuloval a uvedl k nim i srozumitelnou právní argumentaci. Pokud Nejvyšší soud dovolání odmítl, odepřel tím stěžovateli přístup k soudu. Podle jeho názoru na jeho věc dopadá nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024 sp. zn. II. ÚS 3085/23.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

6. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu týkající se porušení práva na přístup k soudu a předpokladů přípustnosti dovolání, nijak však neuvádí, jaké konkrétní závěry z něj plynou pro nyní posuzovanou věc. V ústavní stížnosti pouze obecně tvrdí, že otázky hmotného a procesního práva vznesl a že dovolání bylo bezvadné. Obsahem jeho ústavní stížnosti jsou výhradně obecná tvrzení bez konkrétní polemiky ve vztahu k závěrům napadeného rozhodnutí a absentuje v nich jakákoliv na jeho věc dopadající ústavněprávní argumentace.

7. Nejvyšší soud své závěry dostatečně srozumitelně odůvodnil. V jeho postupu neshledal Ústavní soud prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by napadené rozhodnutí porušilo jeho ústavně zaručená práva.

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2026

Jiří Přibáň v. r.

předseda senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.