Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti obce Kostelec na Hané, sídlem Jakubské náměstí 138, Kostelec na Hané, zastoupené JUDr. Lenkou Burgetovou, advokátkou, sídlem Poděbradovo nám. 1374/8a, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2026, č. j. 18 Co 251/2025-230 a usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 8. 2025, č. j. 5 C 350/2021-215, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení a Vodovod Pomoraví, svazek obcí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
_____________
*) ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2026
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se na Vodovodech Pomoraví, svazek obcí (vedlejší účastník) domáhala v řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově zaplacení částky 16 386 488 Kč. V souvislosti s vedením tohoto soudního řízení zaplatila stěžovatelka soudní poplatek ve výši 819 325 Kč. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 5 C 350/2021 žalobu stěžovatelky zamítl, takže tato podala odvolání a současně zaplatila soudní poplatek ve výši 819 325 Kč. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 7. 2024, č. j. 18 Co 232/2023-178 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, soudní řízení zastavil a věc pro nedostatek pravomoci postoupil Krajskému úřadu Olomouckého kraje.
2. Usnesením ze dne 22. 5. 2025, č. j. 5 C 350/2021-215 Okresní soud v Prostějově zamítl návrh stěžovatelky na vrácení soudního poplatku za žalobu ve výši 819 325 Kč (výrok I). Výrokem II byla České republice uložena povinnost vrátit stěžovatelce zaplacený soudní poplatek za odvolání ve snížené výši 655 460 Kč. O následně podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 2. 2026, č. j. 18 Co 251/2025-230 tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
II.
3. Stěžovatelka namítá, že řízení bylo zastaveno pro nedostatek pravomoci až v odvolacím řízení a meritorní projednání věci před soudy nemělo vůbec proběhnout. V takovém případě považuje nevrácení soudního poplatku za formalistické, nepřiměřené a bez rozumného odůvodnění. Účel poplatku jako úhrady nákladů řízení nesmí vést k neodůvodněnému obohacení státu. Rozhodnutí odvolacího soudu nepřihlédlo k ústavně konformnímu výkladu § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soud prvního stupně měl zkoumat podmínky řízení z úřední povinnosti a měl řízení zastavit a postoupit věc Krajskému úřadu Olomouckého kraje. Místo toho však vydal platební rozkaz, který byl posléze zrušen, dále bylo nařízeno jednání, provedeno dokazování a bylo meritorně rozhodnuto. V souvislosti s vedením soudního řízení zaplatila stěžovatelka na poplatcích celkem 1 638 650 Kč, přičemž jí byla vrácena toliko částka 655 460 Kč.
4. Stěžovatelka poukázala na nález ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3877/19, v němž Ústavní soud konstatoval, že v situaci, kdy zákon o soudních poplatcích výslovně nestanoví, jak při zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu naložit se zaplaceným soudním poplatkem, respektive zda má být žalobci vrácen soudní poplatek v plné výši nebo pouze jeho část, přičemž na základě formulace příslušných zákonných ustanovení nelze zcela vyloučit ani jedno z nabízejících se řešení, mohou z ústavněprávního hlediska obstát obě tato řešení, jsou-li odůvodněna rozumně. Dále stěžovatelka odkázala na nález ze dne 1. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 1034/20, v němž Ústavní soud v souvislosti s funkcí soudního poplatku konstatoval, že v případech zastavení řízení pro nedostatek pravomoci nelze přehlížet skutečnost, že se navrhovatel nedočká požadovaného výsledku v podobě autoritativního mocenského rozhodnutí.
5. Stěžovatelka má za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv, jež jsou jí garantovány čl. 11, čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy ČR.
III.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadené výroky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Stanovení a povinnost úhrady soudního poplatku je nedílnou součástí rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud při přezkumu této problematiky ustáleně postupuje zdrženlivě, neboť, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, jde vůči předmětu řízení o podružnou záležitost, která zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ovšem ani tento rozdílný přístup není neomezený - rozhodování o nákladech řízení je nedílnou součástí soudního řízení a ústavněprávních rozměrů může postup obecného soudu dosáhnout například tehdy, byl-li v procesu výkladu a použití příslušných zákonných ustanovení obsažen prvek libovůle, svévole nebo je-li výsledné rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [za všechny srov. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].
8. Podstatou ústavní stížnosti je posouzení ústavní konformity postupu obecných soudů, které stěžovatelce nevrátily soudní poplatek v případě, kdy bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci až odvolacím soudem poté, co soud prvního stupně již ve věci meritorně rozhodl.
9. Ústavní soud ve svém zamítavém nálezu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3877/19 připustil, že zákon o soudních poplatcích neposkytuje jasnou odpověď, jak postupovat v situaci, kdy po zaplacení soudního poplatku žalobcem soud dospěje k závěru, že ve věci není dána jeho pravomoc ji projednat a rozhodnout, a řízení z toho důvodu zastaví. Tento nedostatek sám o sobě nepovažoval Ústavní soud za protiústavní, neboť na základě formulace příslušných zákonných ustanovení nelze zcela vyloučit žádné z nabízejících se řešení.
10. Základ neshody mezi stěžovatelkou a obecnými soudy spočívá v odlišném výkladu podústavního práva, jehož interpretace však do pravomoci Ústavního soudu nespadá (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 124/20). Z pohledu Ústavního soudu je v případech, kdy právní úprava neobsahuje komplexní řešení všech otázek, rozhodující, zda obecné soudy svá rozhodnutí o částečném nebo úplném nevrácení poplatku logicky a přesvědčivě zdůvodnily.
11. Při posuzování žádosti o vrácení soudních poplatků vyšly obecné soudy z § 10 odst. 3 věty první zákona o soudních poplatcích. Podle tohoto ustanovení soud vrátí zaplacený poplatek snížený o 20 % (nejméně však o 1 000 Kč), pokud bylo řízení zastaveno před prvním jednáním. Jelikož však před soudem prvního stupně jednání již proběhlo, stěžovatelka za tuto část řízení nedostala zpět nic. Soud jí sice vrátil poplatek zaplacený za odvolací řízení, ale v souladu se zákonem ho zkrátil o 20 % na výsledných 655 460 Kč.
12. Ústavní soud v minulosti dovodil protiústavnost nevrácení soudního poplatku při nedostatku pravomoci obecných soudů. Z této judikatury však nelze bez dalšího vyvozovat protiústavnost každého takového postupu. Ústavní soud totiž vždy zohlednil konkrétní okolnosti případu, které svou intenzitou založily porušení ústavních práv stěžovatele.
13. Příčinou vyhovění ústavní stížnosti a vydání nálezu sp. zn. III. ÚS 124/20 nebyl samotný procesní postup obecných soudů, které řízení zastavily pro nedostatek pravomoci a věc postoupily Energetickému regulačnímu úřadu. Rozhodnou pro kasační zásah Ústavního soudu byla specifická procesní situace spočívající v předchozím chybném postupu správního orgánu. Podání žaloby k civilnímu soudu totiž bylo ze strany stěžovatelky vynuceno tím, že Energetický regulační úřad původní návrh věcně neprojednal a odložil jej s odkazem na nedostatek vlastní věcné příslušnosti. K pochybení při volbě procesního postupu tak nedošlo v důsledku subjektivního omylu stěžovatelky, nýbrž v přímé reakci na nesprávný postup orgánu veřejné moci a porušení důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci.
14. Obdobně ani v nálezu sp. zn. I. ÚS 1034/20 nespatřoval Ústavní soud protiústavnost v samotném mechanismu nevrácení soudního poplatku, nýbrž v tom, že obecné soudy přenesly negativní důsledky náhlé judikaturní změny ohledně pravomoci na účastníka řízení. Ten přitom podal žalobu v legitimní důvěře v dosavadní, ustálenou rozhodovací praxi.
15. Zatímco citovaná judikatura Ústavního soudu vychází z dobré víry žalobce a pochybení na straně státu, v projednávané věci stěžovatelka svou dobrou víru namítat nemůže. Žalobu totiž podala dne 20. 12. 2021, kdy již byla otázka pravomoci k posuzování nároků z veřejnoprávních smluv postavena najisto rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018, č. j. 10 As 258/2017-176.
16. Shora uvedené však neznamená, že by bylo možné pochybení přičítat pouze a výhradně stěžovatelce. Zodpovědnost za autoritativní zkoumání podmínek řízení, včetně věcné pravomoci, leží primárně na soudu (§ 103 o.s.ř.). Byl to právě soud prvního stupně, který nesprávně dospěl k závěru, že jeho pravomoc ve věci je dána a toto pochybení korigoval až odvolací soud, který prvostupňové rozhodnutí zrušil. Pokud by soud prvního stupně postupoval správně, řízení by zastavil ještě předtím, než nařídil jednání a stěžovatelce by vrátil soudní poplatek snížený o 20 % podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Jinými slovy, není důvodu, pro který by stran posouzení pravomoci měly být na účastníky řízení kladeny vyšší nároky než na obecné soudy (iura novit curia). Negativní důsledky nesprávného procesního postupu soudu nelze přenášet na účastníka řízení. Pokud obecné soudy za této situace odmítly stěžovatelce soudní poplatek vrátit, nic jí nebránilo v tom, aby se ochrany svých majetkových práv domáhala prostřednictvím zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
17. S ohledem na shora uvedené má Ústavní soud za to, že závěry obecných soudů, vycházejí ze striktního znění zákona o soudních poplatcích, a proto lze mít ústavní stížností napadená rozhodnutí za ústavně konformní. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že je veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a nepředstavuje další instanci v systému obecné justice, jejímž úkolem by bylo korigovat výklad podústavního práva. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy, jež pro své rozhodnutí srozumitelně argumentovaly příslušným zákonným ustanovením, porušení ústavních procesních záruk nezakládá.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu