Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Svobody, zastoupeného Mgr. Michalem Vaňhou, advokátem, sídlem Révová 3242/3, Praha 10, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 96/2026-404 ze dne 1. 6. 2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 37 D 198/2021-395 ze dne 16. 3. 2026, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v pozůstalostním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 ("obvodní soud") pod sp. zn. 37 D 198/2021 bylo stěžovateli usnesením obvodního soudu č. j. 37 D 198/2021-307 ze dne 26. 3. 2025 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ("městský soud") č. j. 15 Co 311/2025-365 ze dne 27. 1. 2026 mimo jiné přiznáno právo na vypořádání jeho povinného dílu ve výši 1 160 393,83 Kč jakožto nepominutelnému dědici. Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání a požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
3. Obvodní soud žádosti stěžovatele napadeným usnesením zamítl (výroky I a II) a rozhodl o přerušení lhůt stanovených v usneseních obvodního soudu č. j. 37 D 198/2021-379 ze dne 3. 3. 2026 a č. j. 37 D 198/2021-380 ze dne 3. 3. 2026 (výrok III). Obvodní soud vyšel z toho, že na stěžovatele byl v řízení vedeném městským soudem pod sp. zn. MSPH 76 INS 29408/2019 prohlášen konkurs. Dále zohlednil omezení dispozičních oprávnění v souvislosti s probíhajícím insolvenčním řízení a okolnosti, že v průběhu pozůstalostního řízení byla prokázána existence pořízení zůstavitelky o majetku pro případ smrti, která není sporována, a že vydědění stěžovatele naopak prokázáno nebylo. Osvobození stěžovatele od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení by tak podle obvodního soudu bylo zjevně bezúspěšným uplatňováním práva.
4. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným usnesením potvrdil výroky I a II usnesení obvodního soudu. Uzavřel, že stěžovatel nemá pro své tvrzení v dovolání oporu v hmotném právu a jde tak o zjevně bezúspěšné uplatňování práva.
II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy při rozhodování o žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta ignorovaly jeho majetkové poměry, konkrétně že je v konkursu, nemá žádný majetek ani úspory a příjem tvoří pouze starobní důchod. Soudy založily svá rozhodnutí na zjevně bezúspěšnosti dovolání, což přísluší výhradně Nejvyššímu soudu. Napadená rozhodnutí neobsahují úvahu, proč majetkové poměry neodůvodňují osvobození a konkrétní vysvětlení, proč je dovolání "zjevně bezúspěšné".
6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že v jiném pozůstalostním řízení mu tentýž soud osvobození od soudních poplatků přiznal a ustanovil mu advokáta. Podle jeho názoru přitom jde o totožné majetkové poměry totožného účastníka a o totožnou procesní situaci i typ řízení. Přesto soudy dospěly k opačnému závěru, aniž by uvedly jakýkoli důvod, proč se od předchozího rozhodnutí odchýlily.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Ústavní stížnost je přípustná, s výjimkou části směřující proti výroku III usnesení obvodního soudu. Tímto výrokem obvodní soud toliko upravil další postup řízení tím, že přerušil běh lhůt stanovených stěžovateli. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je ústavní stížnost proti nemeritornímu procesnímu rozhodnutí přípustná jen tehdy, je-li takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a současně nelze-li namítané porušení práv účinně napravit v dalším průběhu řízení (srov. stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 ze dne 7. 2. 2023 a sp. zn. Pl. ÚS-st. 61/25 ze dne 12. 11. 2025). Tyto podmínky napadený výrok III nesplňuje, neboť sám o sobě stěžovateli žádný konečný nepříznivý procesní následek nezpůsobuje a případná pochybení lze uplatnit v dalším průběhu řízení.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v přípustné části zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že posouzení splnění zákonných předpokladů pro osvobození od soudních poplatků náleží primárně obecným soudům a zpravidla nedosahuje ústavněprávní roviny. K zásahu Ústavního soudu je důvod zejména tehdy, je-li rozhodnutí založeno na svévolné interpretaci či aplikaci podústavního práva, popřípadě jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními nebo z odůvodnění vůbec nevyplývají (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3229/23 ze dne 15. 5. 2024, body 15 a násl.).
11. Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. nelze osvobození od soudních poplatků přiznat, jde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva. Závěr o zřejmé bezúspěšnosti musí vyplývat z konkrétních okolností věci a být řádně a srozumitelně odůvodněn; bezúspěšnost přitom musí být patrná již prima facie (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2278/10 ze dne 30. 11. 2010, bod 21). Takový závěr lze učinit rovněž ve vztahu k uplatňování práva prostřednictvím dovolání, přičemž soud může při posouzení podmínek pro osvobození od soudních poplatků v nezbytném rozsahu přihlédnout také k obsahu dovolání a k jeho způsobilosti vést k účastníkem sledovanému výsledku (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 557/26 ze dne 10. 6. 2026).
12. Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné ústavněprávní pochybení neshledal. Obecné soudy srozumitelně a dostatečně vysvětlily, proč v případě stěžovatele jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, které vylučuje přiznání osvobození od soudních poplatků i ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Zohlednily přitom zejména omezení dispozičních oprávnění stěžovatele ve vztahu k majetkové podstatě, stanovisko insolvenčního správce, podle něhož trvá na uplatnění povinného dílu stěžovatele, a rovněž skutečnost, že v pozůstalostním řízení nebylo dědické právo stěžovatele zpochybněno (viz bod 6 usnesení obvodního soudu a body 8 a 11 usnesení městského soudu).
13. Nepřípadné jsou námitky stěžovatele, že soudy pominuly jeho majetkové a osobní poměry. Těmi nebylo třeba se zabývat za situace, kdy soudy založily zamítnutí žádostí o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta na závěru o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva, tedy nikoli na tom, že by to poměry stěžovatele neodůvodňovaly.
14. V rozporu s požadavkem předvídatelnosti není ani to, že obvodní soud stěžovateli pro účely jiného dílčího řízení zástupce z řad advokátů ustanovil. Z přiloženého usnesení obvodního soudu č. j. 37 D 259/2023-195 ze dne 9. 5. 2025 plyne, že šlo o ustanovení zástupce k podání dovolání proti usnesení městského soudu, jímž mělo být odmítnuto odvolání podle § 218 písm. b) o. s. ř. Šlo tedy o odlišnou procesní situaci, která sama o sobě nezakládá legitimní očekávání stěžovatele, že mu bude zástupce ustanoven rovněž pro nynější dovolací řízení.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu