Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Marhouna, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2026 č. j. 22 Cdo 386/2026-526, rozsudku Krajského soudu Českých Budějovicích ze dne 19. září 2025 č. j. 7 Co 206/2025-465 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. října 2024 č. j. 15 C 164/2022-387, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, Ladislava Kocourka a Jany Kocourkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem určil, že vlastníkem části pozemku o výměře 13 m2, oddělené od pozemku p. č. X1 v k. ú. Z. ve výroku specifikovaným geometrickým plánem, který je součástí rozsudku, a nově označené jako pozemek p. č. X2 (dále jen "sporná část pozemku") jsou vedlejší účastníci jako žalobci, a to tak, že vlastníkem jedné ideální 1/2 je vedlejší účastnice a vlastníkem druhé ideální 1/2 jsou vedlejší účastníci ve společném jmění manželů (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatele jako žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že v předmětné věci došlo k mimořádnému vydržení sporné části pozemku vedlejšími účastníky ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Krajský soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastníci se chopili držby sporné části pozemku v souvislosti s nabytím vlastnického práva k sousednímu pozemku (p. č. st. X3), a to 1/2 v roce 1998 vedlejší účastnice dědictvím po svém otci, a 1/2 v roce 1999 vedlejší účastníci společně ve společném jmění manželů na základě kupní smlouvy uzavřené s tetou vedlejší účastnice. Sporná část pozemku byla v době převzetí držby vedlejšími účastníky připlocena k jimi nabývanému pozemku a takto byla spolu s ním po celou vydržecí dobu užívána, a to již dříve právními předchůdci vedlejších účastníků od roku 1985, kdy otec vedlejší účastnice na základě dohody se stěžovatelem provedl posunutí plotu. Krajský soud neměl za prokázaný nepoctivý úmysl vedlejších účastníků při převzetí držby v roce 1998, resp. v roce 1999. K podání žaloby na ochranu vlastnického práva ze strany stěžovatele došlo až v roce 2021, tedy až po uplynutí dvacetileté vydržecí doby. Proto krajský soud uzavřel, že vlastníky sporné části pozemku se stali vedlejší účastníci na základě mimořádného vydržení.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá existenci nepoctivého úmyslu vedlejších účastníků, který představuje překážku pro mimořádné vydržení. Poukazuje na to, obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Dále namítá, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že stěžovatel neunesl ohledně překážek mimořádného vydržení důkazní břemeno, když současně odmítl provést stěžovatelem navržené důkazy k jejich prokázání.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že vedlejší účastníci sami v průběhu řízení opakovaně tvrdili, že vlastnické právo ke sporné části pozemku stěžovatele měl vydržet již jejich právní předchůdce, přičemž k době své tvrzené držby této části pozemku připočítávali i dobu, po kterou měl tuto část pozemku držet jejich právní předchůdce. Okresní soud se uvedenými skutečnostmi nezabýval s tím, že posouzení této otázky je nerozhodné, když sami vedlejší účastníci měli splnit lhůtu pro vydržení. Krajský soud se s názorem okresního soudu ztotožnil. Uvedené právní posouzení věci však stěžovatel považuje za nesprávné. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Stěžovatel se domnívá, že podání námitek v rámci obnovy katastrálního operátu v roce 2003 bylo rovněž způsobilé zabránit mimořádnému vydržení, neboť z nich vyplývá, že je nadále vlastníkem sporného pozemku a nesouhlasí s tím, aby předmětný pozemek byl evidován jako vlastnictví vedlejších účastníků. Soudy však tuto skutečnost ve svých rozhodnutích pominuly, ačkoliv z pohledu stěžovatele jde o zásadní skutečnost bránící vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku.
7. Stěžovatel namítá, že tvrdili-li vedlejší účastníci v řízení, že spornou část pozemku měl vydržet již jejich právní předchůdce, měly se soudy touto otázkou podrobně zabývat, neboť takové posouzení je nezbytné pro učinění závěru o případné oprávněnosti žalobou uplatněného nároku. Uvedenou otázkou se nezabýval ani Nejvyšší soud s odůvodněním, že posouzení této otázky není v této věci relevantní. S judikaturou uvedenou stěžovatelem v dovolání se Nejvyšší soud nevypořádal. Za absurdní považuje stěžovatel závěr krajského soudu, že pokud by vlastnické právo ke sporné části pozemku vydržel již právní předchůdce vedlejších účastníků, vedlejší účastníci by následně vydrželi vlastnické právo ke sporné části pozemku na úkor jejich právního předchůdce. Stěžovatel nesouhlasí s úvahou Nejvyššího soudu, že je možné vydržet vlastnické právo vůči osobě, která před začátkem běhu vydržecí doby zemřela. Podle stěžovatele je nelogická i úvaha Nejvyššího soudu, že není podstatné, že sporná část pozemku nebyla součástí dědictví, když vedlejší účastníci netvrdili, že by sporná část pozemku byla součástí dědictví. Stěžovatel v této souvislosti namítal, že vedlejší účastníci od počátku tvrdili, že vlastnické právo ke sporné části pozemku měl vydržet již jejich právní předchůdce. Bylo-li by v řízení prokázáno, že právní předchůdce vedlejších účastníků vydržel vlastnické právo ke sporné části pozemku, nemohli by být vedlejší účastníci s podanou žalobou úspěšní (pokud uvedený pozemek nebyl součástí rozhodnutí o dědictví). Nejvyšší soud se však s touto argumentací stěžovatele nevypořádal, a nerozhodl tak v souladu s dřívější rozhodovací praxí dovolacího soudu.
8. Stěžovatel poukazuje na to, že ve svém odvolání vznesl celou řadu námitek, včetně odkazů na související judikaturu, krajský soud se však s většinou z nich nevypořádal. Rozsudek krajského soudu je tak v tomto směru nepřezkoumatelný. Rovněž Nejvyšší soud se k řadě námitek stěžovatele nevyjádřil nebo je dezinterpretoval, popř. uvedl, že tyto námitky nejsou v dané věci relevantní, aniž by tyto své závěry konkrétně odůvodnil. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak nepřezkoumatelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právního závěru o mimořádném vydržení sporné části pozemku vedlejšími účastníky, k němuž obecné soudy v předmětné věci dospěly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.
12. Obecné soudy na základě provedeného dokazování dospěly ke skutkovému zjištění, že vedlejší účastníci, resp. jejich právní předchůdci, spornou část pozemku po připlocení v roce 1985 užívali jako vlastníci. Ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, proč se přiklonily k verzi vedlejších účastníků a nikoli k verzi předestřené stěžovatelem. Krajský soud dovodil, že zjištěné okolnosti svědčí pro závěr, že vedlejší účastnici se chopili držby v souvislosti s nabytím vlastnického práva k pozemku st. p. č. X3 v k. ú. Z. Společně s tímto pozemkem užívali též sporný pozemek, a to nerušeně po dobu nejméně dvaceti let, tj. vedlejší účastnice od roku 1998 a oba vedlejší účastníci od roku 1999 do podání žaloby na vyklizení v roce 2021. V předmětné věci tak došlo k naplnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 občanského zákoníku v jejich prospěch. Vzhledem k tomu, že rozhodným okamžikem pro závěr o naplnění předpokladů mimořádného vydržení se váže k okamžiku uchopení držby, není podstatné, zda na straně vedlejších účastníků v průběhu doby potřebné k vydržení vyvstaly pochybnosti o tom, kdo je skutečným vlastníkem sporného pozemku, ať už v rámci opravy katastrální hranice v souvislosti s digitalizací v roce 2020 nebo při odstranění duplicitního zápisu vlastnictví k jinému pozemku a příležitostí vedlejší účastnice seznámit se s katastrální mapou. Významné je, že k podání žaloby na ochranu vlastnického práva stěžovatele došlo až po uplynutí dvacetileté vydržecí doby v roce 2021.
13. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud neprovedl jím navržené důkazy. Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel k prokázání svých tvrzení o vědomosti vedlejší účastnice, s níž spojuje i vědomost vedlejšího účastníka, protože je manželem vedlejší účastnice, po poučení krajským soudem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. navrhl důkaz obsahem protokolu z jednání ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 23 C 303/2021 a opisy zvukových záznamů odvolacích jednání v této věci, popřípadě vyjádřením vedlejších účastníků v projednávané věci. Dále navrhl důkaz znaleckým posudkem pořízeným při dědění po Radovanu Kerschlagerovi a v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy, se zaměřením na popis oceňovaných nemovitostí a listinou související s odstraňováním duplicitního vlastnictví k pozemku p. č. X4. Krajský soud tyto navržené důkazy neprovedl z důvodu jejich nadbytečnosti a nezpůsobilosti prokázat skutečnosti rozhodné pro danou věc. V odůvodnění svého rozhodnutí přitom důvody neprovedení těchto důkazů krajský soud pečlivě vysvětlil.
14. K tomu lze dodat, že závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, provedl-li soud řádně a úplně všechny důkazy, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Neprovede je pouze v případě, že jejich prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo, že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná. Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, neumožňuje-li zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001 či ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. 33 Cdo 1538/2013). Výše uvedené důvody pro neprovedení účastníkem navržených důkazů soudem se plně uplatní v nyní posuzované věci.
15. Nejvyšší soud považoval závěr obecných soudů o neexistenci nepoctivého úmyslu vedlejších účastníků v době převzetí držby za správný. Stěžovatel v dovolání namítal, že soudy neučinily žádný závěr ohledně případného vydržení právním předchůdcem vedlejších účastníků - otce vedlejší účastnice, čímž se odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se započtení doby držby právního předchůdce, případně naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví věci náležející do dědictví. Tyto námitky neshledal Nejvyšší soud v předmětné věci relevantními, neboť s ohledem na uplynutí potřebné vydržecí doby pro mimořádné vydržení samotným vedlejším účastníkům (od uchopení držby v roce 1998 a 1999 až do podání žaloby v roce 2021), tedy bez nutnosti započíst si dobu držby právního předchůdce, nebylo nutné posuzovat držbu právního předchůdce. I kdyby snad spornou část pozemku měl (řádně) vydržet již otec vedlejší účastnice, závěru o mimořádném vydržení vedlejších účastníků to nebrání, neboť oni sami splnili potřebnou dobu pro mimořádné vydržení - jediný rozdíl by byl v tom, že by předmětnou spornou část pozemku vydrželi na úkor otce vedlejší účastnice, nikoliv stěžovatele, který je však stále zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí, a proto by i v takovém případě žaloba správně směřovala proti němu. Rovněž namítanou judikaturu týkající se skutečnosti, že pozemek nebyl součástí dědictví, neshledal Nejvyšší soud v předmětné věci přiléhavou, neboť vedlejší účastníci netvrdili, že sporná část pozemku byla součástí dědictví - naopak nebyla, a proto se domáhali mimořádného vydržení.
16. Uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně souladné. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, a jejich závěry nejsou v hrubém nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Obecné soudy na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021 ohledně nepoctivého úmyslu držitele podle § 1095 občanského zákoníku, na který stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, když nepoctivý úmysl nebyl v předmětné věci prokázán. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neshledal dovolání stěžovatele přípustným. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
17. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu