Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti ReDeKa s. r. o., sídlem Dřevná 382/2, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Oldřichem Nejdlem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. června 2026 č. j. 3 As 169/2025-54 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2025 č. j. 11 A 50/2025-48, a s ní spojeném návrhu na zrušení části § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "ve kterém byla pravomocně uložena majetková trestní sankce", za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Nynější věc se týká podmínek uspokojení majetkového nároku poškozeného v trestním řízení z výnosu majetkové trestní sankce podle zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu, ochranu vlastnictví a rovnost před zákonem. Z týchž důvodů navrhuje zrušit v záhlaví vymezenou část § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 59/2017 Sb.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka požádala vedlejšího účastníka o uspokojení majetkového nároku ve výši 32 100 000 Kč, který ji měl vzniknout jako poškozené v trestních řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 v souvislosti s pozemky Tenisového Klubu X. Ministr spravedlnosti nakonec rozhodnutím ze dne 23. 4. 2025 č. j. MSP-86/2024-ODKA-ROZ/3 potvrdil zamítnutí žádosti s tím, že stěžovatelka byla poškozenou pouze v trestním řízení vedeným pod sp. zn. 2 T 77/2021, v němž však pachatelům nebyla uložená žádná majetková trestní sankce. V souvisejícím trestním řízení sp. zn. 2 T 71/2017 sice byly zabrány nemovité věci, avšak stěžovatelka v něm nevystupovala jako poškozená a rozhodnutím soudu jí nebyl přiznán majetkový nárok na náhradu újmy. Stěžovatelka tak není oprávněnou osobou ve smyslu § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 59/2017 Sb.
3. Městský soud v Praze posléze zamítl žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem. Nejvyšší správní soud konečně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl také kasační stížnost stěžovatelky. Podle správních soudů ze znění i smyslu zákona č. 59/2017 Sb. jednoznačně plyne, že nárok podle tohoto zákona lze uspokojit pouze tehdy, byla-li pachateli uložena majetková trestní sankce a byl-li poškozenému přiznán majetkový nárok na náhradu újmy v témže trestním řízení. Účelem zákona je totiž sice zlepšit postavení poškozených při uspokojování jejich majetkových nároků a umožnit využití majetku, který byl odčerpán na základě majetkových trestních sankcí, avšak nikoli absolutně a bezmezně. Tomu nasvědčuje i znění důvodové zprávy.
4. Uspokojením nároku by rovněž došlo k zásahu do práv subjektu, kterému byl přiznán majetkový nárok na náhradu újmy právě v řízení sp. zn. 2 T 71/2017. Nejde ani o nerovnost mezi stěžovatelkou a tímto subjektem. Jsou v jiném postavení. Stěžovatelka nebyla v "řetězci trestné činnosti" jedinou poškozenou. Při výkladu podmínek uspokojení nároku podle zákona č. 59/2017 Sb. proto nelze přihlížet ani k případné nedobytnosti pohledávek stěžovatelky vůči pachatelům podle adhezního výroku rozhodnutí v trestním řízení sp. zn. 2 T 77/2021. Postup podle zákona č. 59/2017 Sb. představuje pouze fakultativní způsob uspokojení majetkového nároku poškozeného. Nevyhovění žádosti stěžovatelky nepředstavuje zásah do jejích ústavně zaručených práv. Uspokojení majetkového nároku z výnosu majetkové trestní sankce není ústavně zaručeno a stěžovatelka se nikdy nestala vlastníkem zabraných nemovitých věcí.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka brojí proti výkladu podmínek uspokojení nároku poškozeného podle § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 59/2017 Sb. učiněnému správními soudy, že k přiznání nároku na náhradu majetkové újmy musí dojít v témže trestním řízení, ve kterém byla pachateli uložena majetková trestní sankce. Stěžovatelce je tím odepřena možnost uspokojení jejího nároku. Tím se fakticky zvýhodňuje stát, protože tomu zůstávají prostředky získané majetkovou trestní sankcí. Účelem zákona č. 59/2017 Sb. je přitom posílení ochrany poškozených a vytvoření jejich efektivní ochrany. Podle důvodové zprávy je hlavním cílem zákona odstranit nežádoucí stav, kdy poškození nedosáhnou uspokojení svého nároku z důvodu nedostatku majetku pachatele. Pouhá skutečnost, že se nynější trestní věc řešila ve více samostatných řízeních (byť proti rozdílným osobám), nemůže vést ke krácení práv stěžovatelky. Užší výklad bezdůvodně diskriminuje některé poškozené na úkor jiných a favorizuje majetkové zájmy státu. Pokud by byl výklad zastávaný správními soudy jediný možný, je třeba § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 59/2017 Sb. v příslušné části zrušit. Správní soudy měly provést test proporcionality.
6. Stěžovatelka vytýká správním soudům, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu se zaměřily jen na gramatický výklad zákona. Nezohlednily především teleologický výklad. Účelem zákona je totiž zlepšit postavení obětí trestných činů, jsou-li jejich pohledávky vůči pachatelům nedobytné. Stranou pozornosti zůstalo také znění § 2 odst. 4 písm. c) a e) zákona č. 59/2017 Sb. Tato ustanovení do okruhu oprávněných osob řadí i ty, které svá práva neuplatnily v řízení, v němž byla majetková sankce uložena. Jádrem věci podle stěžovatelky je, že stát odčerpal majetek jako výnos z trestné činnosti, současně jej odmítl použít k uspokojení pravomocně přiznaného majetkového nároku a ponechal si jej ve svůj prospěch. Stěžovatelka dále namítá porušení svého práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Zdůrazňuje, že jako poškozená trestným činem jednala v dobré víře. Také namítá, že účinnou ochranu práv třetích osob dotčených vedlejším dopadem majetkových trestních sankcí požaduje i unijní právo. Stěžovatelka odkazuje především na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů z výnosů z trestné činnosti v Evropské unii. Ze zákona je to tedy stát, kdo by měl nést riziko nedobytnosti nároků poškozených.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.
9. K uplatněným námitkám stěžovatelky Ústavní soud v nynější věci žádné kvalifikované vady neshledal. Pro Ústavní soud je rozhodné, že uspokojení majetkových nároků podle zákona č. 59/2017 Sb. jde nad rámec požadavků ústavního práva. Z ústavního pořádku nevyplývá povinnost státu kompenzovat majetkové nároky obětí trestných činů vůči pachatelům ze zvláštního účtu. Je tedy pouze věcí zákonodárce, jak upraví podmínky k přiznání tohoto zvláštního, fakultativního uspokojení nároku poškozeného. Zde je samozřejmě klíčové, že stěžovatelka má nadále k dispozici vykonatelný exekuční titul k uspokojení svého nároku vzešlého z trestního řízení.
10. Neexistuje obecná povinnost státu hradit dluhy soukromých subjektů (§ 111 rozsudku velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 3. 4. 2012 ve věci Kotov proti Rusku, č. stížnosti 54522/00). Jde-li o výkon rozhodnutí, pozitivní závazek státu spočívá výhradně ve zpřístupnění systému, jehož prostřednictvím lze od neochotných dlužníků získat částky přiznané soudy (§ 49 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 4. 2015 ve věci Tchokontio Happi proti Francii, č. stížnosti 65829/12). To stěžovatelka nezpochybňuje. Samotný neúspěch stěžovatelky s požadavkem na uspokojení nároku podle zákona č. 59/2017 Sb. tedy nelze klasifikovat ani jako odepření účinné ochrany jejího majetkového nároku z trestního řízení.
11. Neuspokojení nároku stěžovatelky podle zákona č. 59/2017 Sb. se proto nedotýká žádného základního práva či svobody. A to ani práva na ochranu majetku ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. "Legitimní očekávání" by stěžovatelce vzniklo teprve splněním podmínek podle zákona (obdobně viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 9. 2014 ve věci Petlyovanyy proti Ukrajině, č. stížnosti 54904/08). Pouhé "zarámování" věci do tohoto práva tedy věc nikam neposouvá. Jde nadále "pouze" o výklad zákona č. 59/2017 Sb. Skutečně tedy nebyl důvod hodnotit věc v testu proporcionality.
12. Výkladu pojmu "oprávněné osoby" podle § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 59/2017 Sb. se přitom správní soudy věnovaly dostatečně. Není pravdou, že vyšly výhradně z gramatického výkladu uvedeného ustanovení, který má i podle ustálené judikatury Ústavního soudu být (pouhým) prvotním přiblížením k obsahu právní normy, neboť její obsah je výsledkem interpretace zákona v širších souvislostech [viz kupříkladu bod 32 nálezu ze dne 11. 9. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 23/24 (N 167/126 SbNU 94) či bod 40 nálezu ze dne 24. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 3488/24 (N 138/130 SbNU 342)]. Správní soudy totiž vyšly ze zjištění, že účelem zákona č. 59/2017 Sb. (podle důvodové zprávy a systematiky zákona) není uspokojení každého majetkového nároku poškozeného, nýbrž zásadně jen toho, který je v souvislosti s uloženou majetkovou trestní sankcí v daném trestním řízení. Takový výklad vychází z řádně identifikovaného smyslu a účelu zákona a je obhajitelný.
13. Správní soudy nadto zdůraznily, že v trestním řízení, ve kterém byla pachateli uložena trestní sankce, vystupoval jako poškozený jiný subjekt. Právě tomu náleží v daném kontextu postavení oprávněné osoby v souvislosti s konkrétní uloženou trestní sankcí. K této argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti nic netvrdí. Stěžovatelkou odkazovaná ustanovení § 2 odst. 4 písm. c) a e) zákona č. 59/2017 Sb. naopak svědčí tezi správních soudů, že postavení oprávněné osoby podle téhož zákona je navázáno na konkrétní majetkový transfer z daného trestního řízení a konkrétní majetkovou trestní sankci. Podle Ústavního soudu tedy ani z argumentace stěžovatelky uvedenými ustanoveními nevyplývá, že účelem zákona č. 59/2017 Sb. je obecnější snaha přenášet odpovědnost za veškeré nedobytné pohledávky poškozených v trestním řízení na stát.
14. Zjevně neopodstatněné jsou též námitky porušením principu rovnosti. Uvedený jiný subjekt, jemuž byl přiznán majetkový nárok v trestním řízení, ve kterém byla zabrána nemovitá věc (sp. zn. 2 T 71/2017), nemůže být oproti stěžovatelce neoprávněně zvýhodněn. Případné odlišné zacházení opodstatňuje jiné postavení v trestním řízení, což je zde neutrální rozlišovací kritérium, které se v daném kontextu jeví jako běžné či dokonce nezbytné. Postavení stěžovatelky pak vůbec nelze srovnávat se státem. Ten v daném kontextu není v pozici oběti či poškozeného trestným činem. Znovu je také třeba zdůraznit, že stěžovatelka má k dispozici vykonatelný exekuční titul vůči pachatelům, a za případnou nedobytnost pohledávky vůči nim stát odpovědný není.
15. S věcí nijak nesouvisí ani stěžovatelkou zmiňované závěry vyplývající z unijního práva. Ty se totiž především týkají samotných podmínek zajištění, potažmo konfiskace výnosů z organizované trestné činnosti, nikoli odškodňování obětí trestných činů (viz zejména stěžovatelkou odkazovaná ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice 2014/42/EU). Ve vztahu k obětem trestných činů směrnice stanoví pouze povinnost zajistit, aby dané konfiskační opatření nebránilo těmto obětem v uplatňování jejich nároků na náhradu škody (viz čl. 8 odst. 10 směrnice 2014/42/EU). Směrnice sama ovšem nestanoví, kdo má být v tomto ohledu považován za oběť trestného činu - taková volba je ponechána na členských státech samotných (srov. též a contrario definice v čl. 2 směrnice 2014/42/EU a body 27 a 28 napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Nadto jde přinejlepším o požadavky "efektivní ochrany", která ovšem stěžovatelce upírána není. Ústavní soud zde tedy nespatřuje žádné ústavně relevantní argumenty, proč by měl převážit extenzivní výklad § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 59/2017 Sb., tím spíše proč by měl Ústavní soud uvažovat o zrušení části tohoto ustanovení.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení části § 2 odst. 4 písm. a) zákona č. 59/2017 Sb. sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu