Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) RAVAK a.s., sídlem Obecnická 285, Příbram, a 2) GAIMAN HOLDINGS LIMITED, sídlem Stasinou & Boumpoulinas 3, Nikósie, Kyperská republika, zastoupených Mgr. Bc. Jurajem Juhásem, Ph.D., advokátem, sídlem Husova 5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2026 č. j. 29 Cdo 407/2025-230, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2024 č. j. 12 Co 226/2024-191 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2024 č. j. 22 C 235/2023-167, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva a ústavní principy zakotvené v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se první stěžovatelka domáhala po žalované vedlejší účastnici řízení zaplaceni´ částky 36 497 310 Kč příslušenstvím (výrok I). Současně zamítl žalobu, kterou se druhá stěžovatelka vůči vedlejší účastnici řízení domáhala zaplaceni´ částky 82 425 625,45 Kč s příslušenstvím (výrok II). Obvodní soud takto rozhodl v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné´ moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ("zákon č. 82/1998 Sb."). Dospěl přitom k závěru, že v posuzovaném insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze ("městský soud") pod sp. zn. MSPH 76 INS 2762/2011 bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a stěžovatelky též splnily podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (dne 22. 5. 2023). Újma spočívá v nižším uspokojeni´ pohledávek stěžovatelek s tím, že během let 2012 až 2017 se snížila hodnota majetku dlužníka a zvýšil se objem jeho závazků. Pokud by nedošlo k zamítnutí insolvenčního návrhu v roce 2012, stěžovatelky by byly uspokojovány z hodnotnějšího majetku při menším množství přihlášených věřitelů (ke skutkovým okolnostem dále srov. bod 2 napadeného rozsudku městského soudu). Vedlejší účastnice však důvodně uplatnila námitku promlčení. Tříletá promlčecí lhůta (srov. § 32 zákona č. 82/1998 Sb.) začala běžet 26. 4. 2017 a skončila 26. 4. 2020. Stěžovatelky však své nároky uplatnily u vedlejší účastnice až 22. 5. 2023, resp. U soudu následně až 20. 11. 2023. Předpokladem pro stavení běhu promlčecí lhůty po dobu předběžného projednání (nejdéle na dobu šesti měsíců) podle § 35 odst. 1 zákona cˇ. 82/1998 Sb. je přitom zahájení předběžného projednání ještě za běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., k čemuž ovšem v projednávané věci nedošlo.
3. Městský soud rozsudek (výroky I a II) obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem o promlčení uplatněného nároku. Ve shodě s obvodním soudem zdůraznil, že předmětem řízení je škoda vzniklá nezákonnými rozhodnutími, jejíž výše byla stěžovatelkám zřejmá již při zveřejnění znaleckého posudku v insolvenčním rejstříku, tj. právě ke dni 26. 4. 2017.
4. Stěžovatelky tento rozsudek napadly dovoláním, které Nejvyšší soud shledal v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku I rozsudku městského soudu potvrzujícímu zamítavé výroky I a II rozsudku obvodního soudu ve věci samé, přípustným podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. rˇ."), neboť se zde neuplatní žádné z omezeni´ přípustnosti dovolání vypočtených v § 238 o. s. rˇ. a současně v posouzeni´ dovoláním předestřených právních otázek jde o věc dovolacím soudem beze zbytku doposud neřešenou.
5. Nejvyšší soud zrekapituloval východiska přezkumu řízení o náhradě za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným v insolvenčním řízení. V podmínkách nyní posuzovaného případu Nejvyšší soud dovodil, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatněni´ práva na náhradu škody (jak ji vymezily stěžovatelky) proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je při řešení dlužníkova úpadku reorganizaci´ rozhodující určení okamžiku, kdy se stěžovatelky (coby poškozené) mohly dozvědět o škodě, která jim vznikla, a o její výši. V rámci vymezeném dovolací argumentací a tím, jak věc posuzoval městský soud, Nejvyšší soud pro tyto účely zkoumal především povahu znaleckého posudku podle § 153 a na´sl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) a povahu usneseni´ insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu.
6. Nejvyšší soud konstatoval, že "neobstojí závěr odvolacího soudu, že pro počátek běhu promlčecí lhůty byl určující okamžik zveřejnění znaleckého posudku (podaného podle § 153 a násl. insolvenčního zákona) v insolvenčním rejstříku, k čemuž došlo 26. 4. 2017. Ze znaleckého posudku nemohli dovolatele´ získat dostatečně konkrétní povědomí o pravděpodobné výši škody při řešení dlužníkova úpadku reorganizaci´." Dále ovšem uvedl, že skutečností rozhodnou pro určení vzniku a výše stěžovatelkami uplatněné škody je schválený reorganizační plán, jehož účinností zanikají stávající pohledávky věřitelů a nahrazují se pohledávkami podle reorganizačního plánu, který již není změnitelný řádnými opravnými prostředky. V podmínkách nyní posuzované věci zhodnotil, že reorganizační plán dlužníka schválil insolvenční soud usnesením ze dne 21. 11. 2019, které ve spojeni´ s potvrzujícím usnesením odvolacího soudu ze dne 13. 5. 2020 nabylo právní moci 14. 5. 2020. Dnem právní moci usnesení, jímž insolvenční soud schválil reorganizační plán dlužníka, bylo postaveno najisto, v jakém rozsahu nebudou uspokojeny nároky stěžovatelek (věřitelek) v reorganizaci, a tedy i to, zda a v jaké výši jim vznikla škoda. Stěžovatelky měly (prostřednictvím insolvenčního rejstříku) k dispozici všechny informace rozhodne´ k uplatnění nároků z titulu tvrzené škody, když z pravomocného usnesení bylo zřejmé, jaké pohledávky přihlášených věřitelů zaniknou účinností reorganizačního plánu a jaké nové pohledávky podle reorganizačního plánu vzniknou.
7. Nejvyšší soud uzavřel, že den právní moci usnesení, jímž insolvenční soud schválil reorganizační plán dlužníka v této věci (14. 5. 2020), je tedy i dnem od kterého stěžovatelkám začala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu. Posledním dnem lhůty byl 15. 5. 2023, stěžovatelky však svůj nárok uplatnily u vedlejší účastnice opožděně, až 22. 5. 2023, u soudu pak až 20. 11. 2023. Nejvyšší soud zopakoval, že z hlediska promlčení nároku na náhradu škody je významný až okamžik uplatnění práva u soudu. Předpokladem pro stavení běhu promlčecí lhůty po dobu předběžného projednání (nejdéle na dobu šesti měsíců) podle § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je zahájení předběžného projednání ještě za běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 téhož zákona, k čemuž ovšem v projednávané věci nedošlo. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž ve výsledku správné a dovolání není důvodné.
II. Argumentace stěžovatelek
8. Stěžovatelky s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhují jejich zrušení, přičemž se dovolávají porušení shora uvedených základních práv a ústavních principů. Námitku promlčení považují za nemravnou, neboť mohla být úspěšně vznesena jen díky změně judikatury, jež nastala po vzniku žalovaného nároku. Odkazují přitom na nálezovou judikaturu Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 či nález ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 76/17). Dovolávají se prospektivního působení judikatury (Nejvyššího soudu). Mají za to, že při omluvitelné neznalosti dosud nikoliv zjeveného výkladu určení počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím při reorganizaci dlužníka je ve vertikálním právním vztah při aktivitě stěžovatelek při vymáhání pohledávky za primárním dlužníkem námitka promlčení nemravná.
9. Stěžovatelky zdůrazňují, že smyslem jejich argumentace není polemika o správnosti výkladu podústavního práva. Na průběhu právní argumentace před obecnými soudy ukazují, že otázka počátku subjektivní promlčecí lhůty byla objektivně složitá, judikatorně nevyřešená a v konkrétních poměrech reorganizace mimořádně obtížně předvídatelná. Upřesňují, že s analogickým využitím konkursní judikatury hledaly v rámci reorganizačního řízení okamžik, který z hlediska účinků na možnost dalšího uspokojení pohledávky ze strany primárního dlužníka odpovídá vydání rozvrhového usnesení v konkursu. Hledaly okamžik, kdy je v rámci reorganizace zcela vyloučeno, aby se ještě mohl změnit rozsah uspokojení věřitelovy pohledávky ze strany primárního dlužníka. Uvádějí, že ačkoliv Nejvyšší soud určil za rozhodný okamžik právní moc usnesení o schválení reorganizačního plánu, s ohledem na stěžovatelkami uváděnou konkursní judikaturu bylo dle jejich názoru zcela legitimní zastávat výklad, že rozhodný okamžik nastává až tehdy, kdy insolvenční soud usnesením vezme na vědomí splnění podstatných částí reorganizačního plánu. Opakují, že před vydáním napadeného rozsudku Nejvyššího soudu neexistovala ustálená odpověď na otázku, v jakém okamžiku se může věřitel primárního dlužníka nejdříve domáhat vůči státu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem spočívající ve ztrátě pohledávky ze smluvního závazku, pokud byl úpadek primárního dlužníka řešen reorganizací. Namítají, že s ohledem na do té doby dostupnou konkursní judikaturu bylo možné legitimně dospět i k odlišnému (jimi zastávanému) výsledku, s jehož využitím by jimi uplatněný nárok byl nadále včasný.
IV. Řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení.
11. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Dále odkázal i na judikaturu (svou i Ústavního soudu) související s tvrzeným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy. Zhodnotil, že v případě státu je rozpor námitky promlčení s dobrými mravy dán nejen v situacích, v nichž její uplatnění představuje šikanu druhého účastníka řízení, nýbrž i tehdy, byla-li by tato námitka použita vůči účastníku řízení, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku na plnění byl nepřiměřeně tvrdý. Tyto výjimečné okolnosti však dle Nejvyššího soudu nebyly v nyní posuzované věci splněny.
12. Nejvyšší soud přitakal stěžovatelkám toliko v tom, že v odůvodnění podrobněji nerozvinul svou argumentaci ve vztahu ke splnění reorganizačního plánu. Zdůraznil však, že závěry obsažené v napadeném rozsudku jsou plně souladné s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu týkající se reorganizace, a proto nemohlo jít o závěry pro stěžovatelky překvapivé. Odkázal přitom na § 352 odst. 2 a § 356 insolvenčního zákona. Uzavřel, že pravomocné rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu zakládá stav, kdy jsou v daných poměrech ustáleny a najisto postaveny všechny skutečnosti rozhodné pro vědomost poškozeného o škodě, která mu vznikla a jejíž náhrady se domáhá vůči státu. Současně zmínil, že neměl důvod vyjadřovat se k otázkám případné změny pravomocně schváleného a účinného reorganizačního plánu postupem podle § 361 a násl. insolvenčního zákona.
13. Městský soud uvedl, že stížnost směřuje především proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zmínil, že sám rozhodoval v souladu s ustálenou judikaturou, což podrobně rozvedl zejména v bodech 32-44 svého rozsudku. Dále odkázal na napadený rozsudek Nejvyššího soudu a zopakoval jeho právní závěry, a to zejména, že dnem právní moci usnesení, jímž insolvenční soud schválil reorganizační plán dlužníka v teto věci, bylo postaveno najisto, v jakém rozsahu nebudou uspokojeny nároky stěžovatelek (věřitelek) v reorganizaci, a tedy i to, zda a v jaké výši jim vznikla škoda. Stěžovatelky měly prostřednictvím insolvenčního rejstříku k dispozici všechny informace rozhodné k uplatněni nároků z titulu tvrzené škody s tím, že z předmětného (pravomocného) usnesení bylo zřejmé, jaké pohledávky přihlášených věřitelů (i stěžovatelek) zaniknou účinností reorganizačního planu a jaké nové pohledávky podle reorganizačního plánu vzniknou. Den právní moci usnesení, jímž insolvenční soud schválil reorganizační plán dlužníka v této věci (14. 5. 2020), je tedy i dnem, od kterého stěžovatelkám začala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu.
14. Obvodní soud zaslal spis, aniž by se k věci vyjádřil.
15. Vedlejší účastnice řízení po rekapitulaci průběhu předchozího řízení obdobně jako městský soud odkázala na právní závěry obsažené v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu. Vymezila se vůči tvrzení stěžovatelek, že v posuzovaném případě nebylo zřejmé, kdy počíná běžet promlčecí lhůta. Vyjádřila názor, že zde nebyl prostor pro jakékoliv pochybnosti ohledně počátku běhu promlčecí lhůty, přičemž odkázala na § 32 zákona č. 82/1998 Sb., § 352 odst. 1, 2 insolvenčního zákona a § 159 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř. Odmítla též tvrzení, že by stát uplatnil námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy.
16. Vyjádření Nejvyššího soudu, městského soudu a vedlejší účastnice řízení předal Ústavní soud stěžovatelkám k replice. Stěžovatelky uvedly, že podstatou argumentace ústavní stížnosti je, že se stát nemůže dovolávat námitky promlčení v případech, v nichž neexistovala jednoznačná odpověď na otázku počátku běhu promlčecí lhůty a v nichž tato lhůta uplynula proto, že stěžovatelky zastávaly jiný, zcela legitimní výklad. Ve vztahu k vyjádření Nejvyššího soudu opakují, že jejich námitka se týká předvídatelnosti - objektivní poznatelnosti právního pravidla v době, kdy se podle něj měly řídit ještě předtím, než rozhodnou otázku autoritativně vyřešil Nejvyšší soud. Stěžovatelky nezpochybňují oprávnění Nejvyššího soudu přijmout shora rekapitulovaný výklad pro poměry reorganizace, trvají však na tom, že jde o nové řešení, které se od dosavadních východisek konkursní judikatury odlišuje a nebylo před jeho vyslovením samozřejmě ani jednoznačně předvídatelné. Upozorňují na posun v judikatuře Nejvyššího soudu, který pro počátek subjektivní promlčecí lhůty již nevyžaduje stav, v němž je další uspokojení pohledávky vůči primárnímu dlužníku zcela vyloučeno, ale prostřednictvím napadeného rozhodnutí považuje za dostačující stav, v němž je odlišný další vývoj s ohledem na závaznost schváleného plánu a obvyklý průběh reorganizace pouze výjimečný, a tedy vysoce nepravděpodobný. Opakují, že pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty považovaly za rozhodný okamžik splnění podstatných částí reorganizačního plánu a vzetí této skutečnosti na vědomí insolvenčním soudem.
17. Stěžovatelky shrnují, že se nedomáhají obecného zákazu retrospektivního působení judikatury ani pravidla, podle něhož by každý nový právní názor mohl působit pouze do budoucna. Domáhají se toliko konkrétní korekce následků jeho použití prostřednictvím posouzení námitky promlčení z hlediska dobrých mravů, jestliže by za popsaného mimořádného souběhu okolností jinak došlo k definitivnímu odepření soudní ochrany nároku chráněného čl. 36 odst. 3 Listiny.
IV. Splnění podmínek řízení
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
V. Věcné posouzení
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
20. Nyní posuzovaná věc má dva rozměry. Tím prvým je samotná otázka interpretace a aplikace podústavního práva (v tomto případě § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a § 352 insolvenčního zákona) souvisejícího s určením počátku subjektivní promlčecí lhůty pro náhradu škody vůči státu v kontextu reorganizace. Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování dostatečně přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce řádně vyhodnotil a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině. Jestliže tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu je spjat se dnem právní moci usnesení, jímž insolvenční soud schválil reorganizační plán dlužníka, neboť jím bylo postaveno na jisto, v jakém rozsahu nebudou uspokojeny nároky stěžovatelek (věřitelek) v reorganizaci, a tedy i to, zda a v jaké výši jim vznikla škoda, nespatřuje Ústavní soud na tomto závěru nic, co by vytvářelo prostor pro jeho případný kasační zásah. Ústavní soud připomíná, že interpretace a aplikace podústavního práva je plně na obecných soudech, přičemž polemikou s právními závěry v jejich rozhodnutích se zabývá pouze v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, k čemuž však v nyní posuzované věci nedošlo. Ostatně, tento závěr (výklad) nerozporují ani stěžovatelky.
21. Druhým rozměrem nyní posuzované věci a současně též jádrem stížnostní argumentace je námitka, že shora uvedený postup Nejvyššího soudu, resp. jeho výklad a aplikace podústavního práva, jinak ústavněprávně souladné, je ve vztahu ke stěžovatelkám nepředvídatelný. Je proto namístě posuzovat dopady právního názoru Nejvyššího soudu do sféry stěžovatelek. Narušení předvídatelnosti rozhodování soudů je totiž jedním z principů materiálně chápaného právního státu, podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo (srov. nález ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1275/10).
22. Jak Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 76/17 (bod 31), jehož se dovolávají rovněž stěžovatelky, neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je právě i předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Z charakteru právního státu lze dovodit legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.
23. Tato východiska lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, v níž Nejvyšší soud označil dovolání stěžovatelek za přípustné s odůvodněním, že z hlediska předestřených právních otázek "jde o věc dovolacím soudem beze zbytku neřešenou."
24. Klíčovou otázkou tudíž je, zda Nejvyšší soud při posuzování námitky promlčení vznesené státem zohlednil při aplikaci svých jinak ústavně konformních judikatorních závěrů též dobrou víru a právní jistotu stěžovatelek, a tedy dostál svým povinnostem spjatým se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování. Ústavní soud má za to, že Nejvyšší soud těmto povinnostem dostál a jeho rozhodnutí tak z ústavněprávního hlediska obstojí.
25. Pro Ústavní soud je podstatné, že judikatura, z níž Nejvyšší soud v nyní posuzované věci vycházel, byla k dispozici již v době, kdy bylo možné nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1198 Sb. nadále úspěšně uplatnit. Závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sice obsahující řešení nové otázky běhu promlčecí lhůty v poměrech insolvenčního řízení, v němž je úpadek dlužníka řešen reorganizací, a tedy se skutečně jedná o otázku, která zakládá přípustnost dovolání, neboť tuto otázku Nejvyšší soud doposud beze zbytku nevyřešil, nicméně jsou plně souladné s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu týkající se reorganizace. Nejvyšší soud současně vysvětlil, proč nepřisvědčil výkladu, který zastávají stěžovatelky a který i v ústavní stížnosti a svém navazujícím vyjádření nadále považují za legitimní (srov. napadený rozsudek Nejvyššího soudu, bod 45).
26. Jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud vycházel ze závěrů plynoucích z jeho předchozí rozhodovací praxe, z níž se podává obecné pravidlo závaznosti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu. Schválený reorganizační plán je pro dlužníka, jeho věřitele i další osoby závazný a po jeho schválení v zásadě již nelze obsah reorganizačního plánu měnit či důsledky z něj pro tyto osoby plynoucí obcházet (srov. bod 31 rozsudku Nejvyššího soudu odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2451/2013). Nejvyšší soud dále vycházel z účinků právní moci soudního rozhodnutí, projevujících se jeho závazností a nezměnitelností, které dopadají i na usnesení, jímž insolvenční soud schválil reorganizační plán (srov. bod 42 rozsudku Nejvyššího soudu a tam citovanou judikaturu). Okolnost související s tím, že sám reorganizační plán může odložit svou účinnost, s níž je spjata restrukturalizace (zákonná privativní novace) pohledávek ve smyslu § 356 insolvenčního zákona, na pozdější dobu, resp. okolnost, že o pozdější účinnosti reorganizačního plánu může rozhodnout insolvenční soud (§ 352 odst. 1 insolvenčního zákona), což se v nyní posuzovaném případě stalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, bod 41), přitom není pro právní postavení věřitelů, a tedy i stěžovatelek, relevantní. V období mezi zveřejněním prvoinstančního rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu v insolvenčním rejstříku a okamžikem nabytí účinnosti reorganizačního plánu totiž není možné do reorganizačního plánu nijak zasahovat (srov. Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, komentář k § 361, marg. 3).
27. Uzavřel-li proto Nejvyšší soud s ohledem na takto předestřená a judikatorně potvrzená východiska, že pravomocné rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu zakládá stav, kdy jsou v daných poměrech ustáleny a najisto postaveny všechny skutečnosti rozhodné pro vědomost poškozeného o škodě, která mu vznikla vůči státu, nelze tento závěr považovat za nepředvídatelný či zasahující do dobré víry či právní jistoty stěžovatelek. Na tomto hodnocení nic nemění ani poukaz stěžovatelek na konkursní judikaturu, z níž dovozují pro sebe příznivější výsledek řízení. Nelze totiž přehlédnout, že konkurs představuje svébytný, a tedy od reorganizace odlišný způsob řešení úpadku. V nyní posuzovaném případě proto Nejvyšší soud zcela logicky vycházel ze závěrů (srov. výše) souvisejících pouze s reorganizací.
28. Situace v nyní posuzované věci je tedy odlišná od okolností případu, které vedly k vydání nálezu sp. zn. II. ÚS 76/17, v němž stěžovatelé zmeškali uplatnit svůj nárok z důvodu, že se řídili starší judikaturou, dle které se nároky na náhradu nemajetkové újmy v jiné než peněžité formě nepromlčovaly, přičemž opačný právní názor byl nastolen až v rozsudku Nejvyššího soudu vydaném poté, kdy poškození, jejichž postup svědčil o tom, že se snažili ve spletité situaci výkladu příslušné právní normy náležitě zorientovat, nárok soudně uplatnili. Obdobná situace nastala rovněž v řízení předcházejícím vydání dalšího nálezu (sp. zn. IV. ÚS 2842/10), jehož se stěžovatelky dovolávají. Ústavní soud v obou těchto nálezech zdůraznil, že "je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních." Jak již bylo uvedeno výše, okolnosti nyní posuzovaného případu jsou odlišné, výklad provedený Nejvyšším soudem nebyl nepředvídatelný, byl k dispozici již v době, kdy stěžovatelky mohly svůj nárok úspěšně uplatnit, z čehož ovšem plyne, že v akceptaci námitky promlčení vznesené státem není možné spatřovat porušení základních práv stěžovatelek. Stručně řečeno, stěžovatelky se v nyní posuzovaném případě neřídily starší judikaturou, jež by byla v nyní posuzovaném případě prostřednictvím napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu překonána. Napadené rozhodnutí je totiž s prejudikaturou Nejvyššího soudu v souladu, resp. z ní vychází.
29. Upozorňují-li stěžovatelky na možnost změny pravomocně schváleného reorganizačního plánu, jeho případné zrušení či přeměnu reorganizace v konkurs (§ 361-363 insolvenčního zákona), s nimiž teprve spojují okamžik, kdy je v rámci reorganizace zcela vyloučeno, aby se ještě mohl změnit rozsah uspokojení věřitelovy pohledávky ze strany primárního dlužníka, a tedy i okamžik, od nějž by se měl podle jejich názoru odvíjet počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, ničeho to nemění na shora předestřeném závěru, dovozeném - opětovně řečeno - z předchozí ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že ke dni právní moci usnesení o schválení reorganizačního plánu znaly stěžovatelky všechny skutečnosti potřebné pro uplatnění nároku na náhradu škody.
30. I odborná literatura nadto potvrzuje, že postup podle § 361-363 insolvenčního zákona je výjimkou z jinak obecného výchozího pravidla, že reorganizační plán je pro dlužníka, jeho věřitele i další osoby závazný a po jeho schválení v zásadě již nelze jeho obsah měnit. Např. ve vztahu k postupu podle § 363 autoři komentáře uvádějí (srov. komentář cit. výše, § 363, marg. 43), že "případy přeměny reorganizace v konkurs až za účinnosti reorganizačního plánu budou vždy zcela výjimečné, a pokud je nám známo, za dobu účinnosti insolvenčního zákona taková situace nenastala." Výjimečná situace odůvodňující postup podle těchto ustanovení insolvenčního zákona tudíž nemusí vůbec nastat (a v případě stěžovatelek a posuzovaného insolvenčního řízení skutečně nenastala). Ústavní soud nadto považuje za případný rovněž názor Nejvyššího soudu obsažený v jeho vyjádření, že i kdyby snad posléze došlo ke vzniku další škody poškozenému (stěžovatelkám) v důsledku změny nebo zrušení pravomocně schváleného reorganizačního plánu, případně v důsledku přeměny reorganizace v konkurs, přicházelo by v úvahu posuzovat takový další nárok na náhradu dodatečně vzniklé škody z hlediska promlčení samostatně jako nárok se samostatnou subjektivní promlčecí lhůtou a rozdílným začátkem jejího běhu. Věřitelé by tedy obecně vzato nebyli zbaveni právní ochrany.
31. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy nezaručuje právo na výsledek řízení podle představ účastníka, neboť z něj vyplývá "jen" právo na projednání věci a její rozhodnutí podle příslušných procesních pravidel. Tento požadavek byl v nyní posuzované věci naplněn.
32. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelek, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu