Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. B., zastoupenou JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8 proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 245/2026-876 ze dne 8. dubna 2026, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 277/2025-741 ze dne 21. října 2025, a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 26 T 20/2025-663 ze dne 16. července 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že porušují její práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka byla Okresním soudem v Kladně ("okresní soud") shledána vinnou ze zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Okresní soud tak stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem v délce 5 let. Dále stěžovatelce uložil peněžitý trest ve výši 616 000 Kč. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání, které bylo Krajským soudem v Praze ("odvolací soud") zamítnuto jako nedůvodné. Následně stěžovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, to bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stížnostní argumentace stěžovatelky se koncentruje do dvou hlavních námitek. Zaprvé stěžovatelka namítá porušení jejího práva na obhajobu, které spatřuje v postupu okresního soudu při změně právní kvalifikace. Stěžovatelka byla v přípravné fázi trestního řízení stíhána pro skutek posuzovaný jako lichva. Následně byla přípisem okresního soudu vyrozuměna o možné změně právní kvalifikace a odsouzena za zločin podvodu. Stěžovatelka namítá, že okresní soud ve svém vyrozumění nedostatečně vylíčil veškeré skutečnosti, které pro právní kvalifikaci považoval za relevantní, a jí tedy nebylo umožněno porozumět tomu, v čem má nová právní kvalifikace spočívat. Nedostala tak dostatečný prostor pro přípravu své obhajoby před soudem a bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na obhajobu. Procesní neujasněnost dle stěžovatelky podporuje i rozdílné formální označení posuzovaného trestného činu v hlavičce jednotlivých protokolů z hlavního líčení.
4. Zadruhé, stěžovatelka v soudním řízení shledává extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, zjištěným skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů, který dle jejího názoru překračuje rámec ústavně přípustného volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí jsou dle jejího názoru nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněná. Soudy se dále dle stěžovatelky nedostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky proti provedeným znaleckým posudkům.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, s výjimkou námitky porušení práva stěžovatelky na obhajobu (viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Námitku porušení práva na obhajobu podle čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující právo být seznámen s povahou a důvody obvinění podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, shledal Ústavní soud nepřípustnou s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků, jak to vyžaduje § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Námitka porušení práva na spravedlivý proces je podle judikatury Ústavního soudu vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014, bod 14). V takovém případě je pro přípustnost této námitky před Ústavní soudem s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti nezbytné, aby ji stěžovatel uplatnil v dovolání a Nejvyšší soud se jí tak mohl zabývat. Stěžovatelka předmětnou námitku sice vznesla před odvolacím soudem, v rámci podaného dovolání ji ale neuvedla, jak Ústavní soud ověřil na základě spisu. Nejvyšší soud tak neměl možnost se s ní věcně vypořádat.
8. Zároveň se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že by Nejvyšší soud nevypořádáním dotčené námitky aproboval vadu řízení. Ačkoliv je pravdou, že dovolací soud stíhá povinnost zkoumat, zda v předchozích fázích řízení nedošlo k porušení základních práv dovolatele, nezbytným předpokladem pro takový postup je řádné vznesení relevantní námitky (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, body 14, 23 až 26). Tu však stěžovatelka v dovolání neuplatnila, a proto nemůže svou argumentační liknavost dohánět až v řízení před Ústavním soudem (např. nález sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. ledna 2025, bod 36 a tam uvedená judikatura).
9. Ústavní soud dále posoudil zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že v nich jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
11. V návaznosti na námitku stěžovatelky týkající se postupu obecných soudů při dokazování Ústavní soud připomíná, že zjištění skutkového stavu je primárně úkolem soudu prvního stupně. Jeho případné pochybení může za stanovených podmínek zhojit soud odvolací či dovolací (srov. znění § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu). Ústavní soud není čtvrtou instancí, natož instancí, která by měla krom excesů přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. Tento závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. listopadu 2000 nebo sp. zn. II. ÚS 1026/21 ze dne 28. ledna 2022). Takový exces však v posuzovaném případě nenastal.
12. Rozhodnutí trestních soudů jsou pečlivě, podrobně a důsledně odůvodněna. Soudy provedené důkazy hodnotily logicky, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž skutkový stav a následné právní hodnocení přímo vychází z provedených důkazů. Z napadených rozhodnutí dále nevyplývá, že by byla vnitřně rozporná. Co se týká provedeného důkazu v podobě znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Petrem Kubejem a PhDr. Jiřím Klosem, soudy logicky vysvětlily jeho význam pro rozhodnutí před i po změně právní kvalifikace a dostatečně se vypořádaly s námitkami stěžovatelky, které mířily ke zpochybnění jeho relevance (body 65 a 66 napadeného rozsudku okresního soudu, body 22 až 25 napadeného usnesení odvolacího soudu, bod 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z ústavního hlediska jim tak není co vytknout, neboť dostály veškerým na odůvodnění ústavně kladeným požadavkům.
13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu