Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Soldána, zastoupeného JUDr. Mgr. Zdeňkem Rievaj Kopečným, advokátem, sídlem Šemberova 71/6, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. května 2026 č. j. 4 As 38/2026-33, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. února 2026 č. j. 65 Ad 5/2025-33, rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby České republiky ze dne 28. února 2025 č. j. VS-193458-21/ČJ-2020-80000P-51ODV a rozhodnutí ředitele Vazební věznice X ze dne 17. září 2024 č. j. VS-270990-5/ČJ-2023-8037PR, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, generálního ředitele Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4 - Nusle, a ředitele Vazební věznice X, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu, ochranu vlastnictví a na spravedlivou odměnu za práci.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se jako bývalý příslušník vězeňské služby domáhal doplacení služebního příjmu, mimo jiné protože často zastupoval vrchního inspektora strážní služby, jehož místo bylo zařazeno do vyšší platové tarifní třídy. V prvním "procesním kole", po zamítnutí žádosti u služebních orgánů a žaloby stěžovatele, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2023 č. j. 3 As 256/2022-33 předcházející zamítavá rozhodnutí zrušil, a vrátil věc řediteli věznice k dalšímu projednání. Podle Nejvyššího správního soudu nedostatek personálních kapacit nelze řešit dlouhodobým delegováním výkonu služby na zaměstnance zařazené do nižších tarifních tříd, aniž by jim za toto období byla poskytnuta odměna, která ze zákona přísluší příslušníkům trvale jmenovaným na daném služebním místě.
3. Služební orgány následně napadenými rozhodnutími přiznaly stěžovateli požadovaný nárok na doplacení rozdílu služebního příjmu za služby vykonané na pozici vyšší tarifní třídy v rozsahu 1495 hodin v celkové výši 17 469 Kč. Další následnou žalobu stěžovatele posléze zamítl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem. Kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl konečně Nejvyšší správní soud.
4. Podle správních soudů služební orgány správně určily rozdíl služebního příjmu jen podle skutečně odpracovaných směn při zastupování vrchního inspektora strážní služby. Požadavek stěžovatele na zařazení do vyšší tarifní třídy podle měsíců, kdy zastupoval, již byl nespravedlivý a neadekvátní. Stěžovatel by totiž byl odměněn za službu ve vyšší tarifní třídě i ve směnách, kdy takovou službu nevykonával. V případech, kdy byl stěžovatel podle denních rozkazů velen jako vrchní inspektor strážní služby, obdržel odměnu podle vyšší tarifní třídy. Tyto směny tvořily asi jednu třetinu celkového období. Podle Nejvyššího správního soudu šlo o korektní použití zrušovacího rozsudku, který neurčoval, jakým konkrétním způsobem má být stěžovateli poskytnuta adekvátní odměna. Výpočet rozdílu byl proveden správně. Spis obsahuje výčet jednotlivých směn podle denních rozkazů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele ustanovení § 116 zákona o služebním poměru váže tarifní třídu na nejnáročnější činnost, která se na služebním místě vyžaduje. Zákon nezná hodinové přepočítávání základního tarifu. S uvedenou argumentací se orgány veřejné moci nevypořádaly. Nikdo neřešil, že zastupování za výkon činnosti ve vyšší tarifní třídě bylo součástí požadavků kladených na služební místo stěžovatele v nižší tarifní třídě. Povinnost převzít činnost vrchního inspektora strážní služby byla součástí služebního režimu stěžovatele i mimo konkrétní směny, kdy zastupoval. Nadto napadená rozhodnutí popírají závaznost zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ačkoli týž soud skutečně neurčil konkrétní matematickou metodu výpočtu dorovnání odměny, neznamená to, že bylo možné zvolit jakoukoli metodu bez ohledu na právní úpravu.
6. Výklad učiněný orgány veřejné moci rovněž porušuje právo stěžovatele na spravedlivou odměnu za práci. Není spravedlivé, aby měl stěžovatel dlouhodobě a opakovaně povinnost výkonu vyššího služebního místa, aniž za to byl řádně odměněn. Stěžovatel byl po dobu několika let denně připraven vykonávat vyšší služební místo. Reálný rozsah služby určený podle hodinového modelu tomu neodpovídá. Učiněný výklad odporuje také právu na ochranu vlastnictví, jakož i zákazu svévole a principu právní jistoty. Konečně stěžovatel namítá nedostatečný přezkum výpočtu doplatku. Správní orgány vyšly z dokumentu označeného jako "Výpočet služebního příjmu k doplacení - Soldán", ale z tohoto dokumentu nebylo patrné, jak byly směny identifikovány, z jakých konkrétních denních rozkazů se vycházelo, proč některá období ve výpočtu chyběla, jak byly řešeny případné rozpory a zda byly zahrnuty všechny případy zastupování. Nedostatečná je reakce správních soudů, že stěžovatel měl k těmto údajům přístup. Není jeho povinností rekonstruovat metodu výpočtu z rozsáhlého souboru dokumentů. To je úkolem orgánů veřejné moci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.
9. V nynější věci Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal. Napadená rozhodnutí se podle Ústavního soudu řádně vypořádávají s podstatou argumentace stěžovatele. Sám stěžovatel uznává, že činnost vyššího služebního místa vykonával podle konkrétních denních rozkazů pouze v dané dny, nikoli celé měsíce období, za které žádá dorovnat odměnu. Ústavní soud rozumí argumentaci stěžovatele, ve které se snaží zdůraznit svoji připravenost zastupovat vrchního inspektora strážní služby i mimo směny, ve kterých podle denního rozkazu skutečně zastupoval. Ovšem mimo tyto směny stěžovatel takovým úkolem pověřen nebyl. Ústavní soud se ztotožňuje zejména s hodnocením věci Nejvyšším správním soudem v bodech 17 a 18 napadeného rozsudku. To nepovažuje za svévolný výklad práva.
10. Také pro Ústavní soud je rozhodné, že stěžovateli byl doplacen rozdíl v odměně za dny, kdy byl denním rozkazem velen jako vrchní inspektor strážní služby. Bylo-li součástí požadavků kladených na služební místo stěžovatele v nižší tarifní třídě zastupování za výkon činnosti ve vyšší tarifní třídě, tedy v uvedených směnách, došlo k dorovnání odměny stěžovatele podle vyšší tarifní třídy. Neopodstatněná je také argumentace stěžovatele, že výpočet odměny podle "hodinového modelu" zákon neupravuje. Totéž lze říci o výkladu stěžovatele, který ve svém důsledku požaduje odměnu i za směny, kdy vykonával pouze službu podle nižší tarifní třídy. Správní soudy se pak dostatečně vypořádaly se zásadami a principy, podle kterých je třeba upřednostnit výklad zákona podle "hodinového modelu" (viz opět body 17 a 18 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu).
11. S nosnými závěry zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 256/2022 se vypořádal již krajský soud, a to v bodu 14 napadeného rozsudku. Z částí odůvodnění zrušovacího rozsudku zvýrazněných krajským soudem je patrné, že Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku považoval za nesprávné opomenutí té části služby, ve které stěžovatel práci odměňovanou podle vyšší tarifní třídy fakticky vykonával. Také podle Ústavního soudu nynější rozhodnutí respektují závěry tohoto dřívějšího rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Neopodstatněné jsou proto i námitky rozporu s právem na spravedlivou odměnu za práci, na ochranu vlastnictví, jakož i se zákazem svévole a principem právní jistoty. Těmito právy a principy stěžovatel podle Ústavního soudu pouze rámuje své zbylé námitky k věci, na které však orgány veřejné moci adekvátně reagovaly.
12. Kvalifikované vady Ústavní soud neshledal konečně ani v hodnocení podkladů pro výpočet doplacení rozdílu odměny. Podle správních soudů spis obsahoval výčet směn podle denních rozkazů, kdy měl stěžovatel zastupovat vrchního inspektora strážní služby. Takový výpočet je logický a Ústavní soud nemá pochyb o jeho způsobu. Jde-li o samotný počet hodin či konkrétních směn a denních rozkazů, považuje zde Ústavní soud stejně jako správní soudy v duchu dispoziční zásady, ovládající řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, řízení o kasační stížnosti, jakož i řízení o ústavní stížnosti, za rozhodující procesní aktivitu stěžovatele. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, stěžovatel měl k dispozici údaje, ze kterých správní orgány a správní soudy vycházely. Bylo tedy na něm, aby uvedl konkrétní tvrzení, v čem má být počet směn či hodin nesprávný, například uvedením konkrétních dnů, kdy zastupoval a kdy mu doplacení rozdílu služebního příjmu nebylo přiznáno, přestože být mělo. Stěžovatel ovšem rozsah daných směn konkrétněji nezpochybňuje, a to ani rámcově. Nepředkládá ani vlastní alternativní verzi, v rozsahu kolika směn mu měla být odměna přiznána (podle něj správně). Vůči předloženým podkladům tedy nebylo a nadále není co ověřovat. Za takové situace nemá Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti důvod závěry orgánů veřejné moci jakkoli přehodnocovat.
13. Z těchto důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu