Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 37/24, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 245/2026-876 ze dne 8. dubna 2026, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 277/2025-741 ze dne 21. října 2025, a rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 26 T 20/2025-663 ze dne 16. července 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že porušují její práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listiny").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka byla Okresním soudem v Kladně ("okresní soud") shledána vinnou z pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Okresní soud tak stěžovatelku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem v délce pěti let. Dále stěžovatelce uložil peněžitý trest ve výši 420 000 Kč. Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu první instance odvolání, které bylo Krajským soudem v Praze ("odvolací soud") zamítnuto jako nedůvodné. Následně stěžovatelka podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, to bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stížnostní argumentace stěžovatelky se koncentruje do dvou hlavních námitek. Zaprvé stěžovatelka namítá porušení svého práva na obhajobu, které spatřuje v postupu okresního soudu při změně právní kvalifikace. Stěžovatelka byla v přípravné fázi trestního řízení stíhána pro skutek posuzovaný jako lichva. Následně byla přípisem okresního soudu vyrozuměna o možné změně právní kvalifikace a odsouzena za zločin podvodu ve stádiu pokusu. Způsob, jakým o možné změně právní kvalifikace byla stěžovatelka informována, nepovažuje za dostatečný. Podle ní se tak okresní soud omezil pouze na formalistické poučení, aniž by v něm zohlednil další relevantní skutečnosti, které kvůli změně právní kvalifikace mohou mít vliv na procesní obranu stěžovatelky. Porušení svého práva na obhajobu tak stěžovatelka spatřuje v nedostatku času adekvátně reagovat na veškeré skutečnosti, které soud pro novou právní kvalifikaci považoval za relevantní.
4. Zadruhé, stěžovatelka v soudním řízení shledává extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, zjištěným skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů, který dle jejího názoru překračuje rámec ústavně přípustného volného hodnocení důkazů. Rozhodnutí jsou dle jejího názoru nedostatečně a nepřesvědčivě odůvodněná a v určitých případech i vnitřně rozporná. Podle stěžovatelky nebylo v řízení přesvědčivě prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k její osobě. Obecným soudům tak vyčítá, že ke svému závěru dospěly na základě několika volně propojených zjištění a domněnek o jejím srozumění s mentálními schopnostmi poškozené. Stejně nedostatečně se obecné soudy měly vypořádat i s konkrétní rolí stěžovatelky v posuzovaném případě. Podle ní totiž v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatelka poškozené skutečně sdělila jakákoliv nepravdivá nebo zavádějící tvrzení. Konečně se obecné soudy podle stěžovatelky nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami proti provedeným znaleckým posudkům. Žádný z obecných soudů vzniklé vady ve vztahu ke znaleckým posudkům nenapravil, když nedošlo k doplnění nebo nahrazení již provedených znaleckých závěrů, ačkoliv o to stěžovatelka opakovaně žádala. Konečně obecné soudy svým postupem jednaly v rozporu s presumpcí neviny a zásadou in dubio pro reo, když i za existence výše uvedených pochybností dospěly k odsouzení stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byl účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupená v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Námitku porušení práva na obhajobu podle čl. 38 odst. 2 Listiny, zahrnující právo být seznámen s povahou a důvody obvinění podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, shledal Ústavní soud nepřípustnou s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků, jak to vyžaduje § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Námitka porušení práva na spravedlivý proces je podle judikatury Ústavního soudu vždy způsobilým dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014, bod 14). V takovém případě je pro přípustnost této námitky před Ústavní soudem s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti nezbytné, aby ji stěžovatel uplatnil v dovolání a Nejvyšší soud se jí tak mohl zabývat. Stěžovatelka předmětnou námitku sice vznesla před odvolacím soudem, v rámci podaného dovolání ji ale neuvedla, jak Ústavní soud ověřil na základě spisu. Nejvyšší soud tak neměl možnost se s ní věcně vypořádat.
8. Zároveň se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že by Nejvyšší soud nevypořádáním dotčené námitky pochybil. Ačkoliv je pravdou, že dovolací soud stíhá povinnost zkoumat, zda v předchozích fázích řízení nedošlo k porušení základních práv dovolatele, nezbytným předpokladem pro takový postup je řádné vznesení relevantní námitky (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, body 14, 23 až 26). Tu však stěžovatelka v dovolání neuplatnila, a proto nemůže svou argumentační liknavost dohánět až v řízení před Ústavním soudem (např. nález sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. ledna 2025, bod 36 a tam uvedená judikatura).
9. Ústavní soud dále posoudil zbývající části ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že v nich jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. V návaznosti na námitku stěžovatelky týkající se postupu obecných soudů při dokazování Ústavní soud připomíná, že zjištění skutkového stavu je primárně úkolem soudu prvního stupně. Jeho případné pochybení může za stanovených podmínek zhojit soud odvolací či dovolací (srov. znění § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu). Ústavní soud není čtvrtou instancí, natož instancí, která by měla krom excesů přehodnocovat důkazy provedené trestními soudy. Tento závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti v trestním řízení (§ 2 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ústavní soud posuzuje jen vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu. Ústavní soud může rozhodnutí zrušit také tehdy, pokud v něm nebyl důkazní postup popsán a logicky odůvodněn, popřípadě trestní soud relevantní důkaz opominul (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. listopadu 2000 nebo sp. zn. II. ÚS 1026/21 ze dne 28. ledna 2022). Takový exces však v posuzovaném případě nenastal.
11. Rozhodnutí trestních soudů jsou pečlivě, podrobně a důsledně odůvodněna. Soudy provedené důkazy hodnotily logicky, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž skutkový stav a následné právní hodnocení přímo vychází z provedených důkazů. Z napadených rozhodnutí dále nevyplývá, že by byla vnitřně rozporná. Co se týká provedeného důkazu v podobě znaleckého posudku vypracovaného MUDr. Petrem Kubejem a PhDr. Jiřím Klosem, soudy logicky vysvětlily jeho význam pro rozhodnutí před i po změně právní kvalifikace a dostatečně se vypořádaly s námitkami stěžovatelky, které mířily ke zpochybnění jeho relevance (body 65 a 66 napadeného rozsudku okresního soudu, body 22 až 25 napadeného usnesení odvolacího soudu, bod 19 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z ústavního hlediska jim tak není co vytknout, neboť dostály veškerým na odůvodnění ústavně kladeným požadavkům.
12. Nelze ani přisvědčit stěžovatelce ohledně namítaného porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Jak již totiž stěžovatelce v napadených rozhodnutích vysvětlil odvolací soud i Nejvyšší soud, k porušení těchto zásad dojít nemohlo. Obecné soudy po řádném provedení důkazů měly za to, že skutek byl dostatečně prokázán, a proto žádné pochybnosti tvrzené stěžovatelkou v řízení nevznikly (srov. bod 23 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, bod 19 napadeného usnesení odvolacího soudu). Z těchto důvodů obecné soudy oprávněně zamítly jednotlivé návrhy na doplnění dokazování a své rozhodnutí také řádně odůvodnily (srov. bod 28 napadeného usnesení odvolacího soudu, body 84 až 88 napadeného rozsudku okresního soudu).
13. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu