Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti Moniky Dzurdzík, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2026, č. j. 102 VSPH 291/2026-54 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2025, č. j. 219 ICm 3812/2025-31, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a 1) TP Insolvence, v. o. s., insolvenční správce stěžovatelky a 2) PROFI CREDIT Czech, a. s. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2018, č. j. MSPH 59 INS 1589/2018-A-11 byl zjištěn úpadek stěžovatelky a současně bylo povoleno její oddlužení. Insolvenční správkyní byla určena společnost TP Insolvence, v. o. s. (vedlejší účastnice 1). PROFI CREDIT Czech, a. s. (vedlejší účastnice 2) přihlásila v insolvenčním řízení pohledávku č. P2 v celkové výši 460 953,60 Kč. Dílčí pohledávky č. P2.1-P2.3 byly přihlášeny jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu. Dílčí pohledávka č. P2.4 byla přihlášena jako nevykonatelná. Při přezkumném jednání dlužnice popřela celou pohledávku č. P2 a insolvenční správkyně popřela dílčí pohledávky č. P2.2 a P2.3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2022, č. j. MSPH 59 INS 1589/2018-B-32 bylo oddlužení stěžovatelky zrušeno a na její majetek byl prohlášen konkurz.
2. Insolvenční soud vydal dne 14. 10. 2025 usnesení č. j. MSPH 59 INS 1589/2018-P2-4, kterým odmítl přihlášku č. P2 co do dílčích nároků č. P2.1-PS.3 a ukončil účast vedlejší účastnice 2 v insolvenčním řízení stěžovatelky.
3. Vedlejší účastnice 2 podala proti tomuto usnesení námitky a dne 29. 10. 2025 i žalobu, jíž se domáhala určení, že její pohledávka nadále trvá.
4. Dne 5. 1. 2026 Městský soud v Praze svým usnesením č. j. MSPH 59 INS 1589/2018-P2-6 vyhověl námitkám vedlejší účastnice 2 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2025, č. j. MSPH 59 INS 1589/2018-P2-4 změnil tak, že se přihláška pohledávky P2 neodmítá.
5. O žalobě ze dne 29. 10. 2025 bylo vzhledem k uvedenému procesnímu postupu insolvenčního soudu rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2026 tak, že se žaloba odmítá (výrok I). Ostatními výroky, tedy II-IV, bylo rozhodnuto o nákladech řízení a soudním poplatku. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka, která se v incidenčním řízení nacházela v pozici vedlejší účastnice, odvolání. Vedlejší účastnice 2 (žalobkyně) i vedlejší účastnice 1 (žalovaná) navrhly potvrzení napadeného usnesení. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2026, č. j. 102 VSPH 291/2026-54 odvolání stěžovatelky odmítl (výrok I) a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
II.
6. Ústavní stížnost stěžovatelky stojí na námitce, že zrušením rozhodčího nálezu přišla vedlejší účastnice 2 o vykonatelný právní titul a na přihlášenou pohledávku je třeba nahlížet jako na nevykonatelnou. O setrvání věřitele v insolvenčním řízení měl rozhodnout soud na základě žaloby podané věřitelem dne 29. 10. 2025. Insolvenční soud se však touto žalobou věcně nezabýval a s ohledem na uvedený procesní postup žalobu odmítl. Odvolací soud pochybil podle stěžovatelky tím, že podané odvolání považoval v důsledku jejího procesního postavení za subjektivně nepřípustné. Stěžovatelka je toho názoru, že vedlejší účastnice 1 v souvislosti s ochranou jejich práv zanedbala povinnosti insolvenční správkyně. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, jež jsou jí garantovány čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
III.
7. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
8. V projednávané věci vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka postrádá legitimaci (subjektivní přípustnost) k podání odvolání. Opřel se přitom o ustanovení § 203 odst. 1 o. s. ř. in fine, podle kterého není odvolání vedlejšího účastníka přípustné, pokud se hlavní účastník tohoto práva vzdal nebo s odvoláním vedlejšího účastníka nesouhlasí. Jinými slovy, procesní práva vedlejšího účastníka jsou akcesorická a odvozená od práv účastníka hlavního, což vylučuje přípustnost odvolání vedlejšího účastníka v situaci, kdy se hlavní účastník odvolání vzdal nebo s ním nesouhlasí.
9. Ústavní soud se problematikou vedlejšího účastenství již zabýval (srov. usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 2332/15), přičemž dospěl k závěru, že "V soudním řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník; jeho úkony však nemohou odporovat úkonům podporovaného účastníka (§ 93 odst. 3, v případě odvolání § 203 odst. 1 občanského soudního řádu). Toto jeho postavení se promítá i do řízení o ústavní stížnosti, ve kterém nemůže jednat v rozporu s vůlí jím podporovaného účastníka a ústavní stížnost používat jako "náhradní" opravný prostředek, který pro nesouhlas účastníka uplatnit nemůže. Proto tímto způsobem nemůže v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti "obcházet" pořad práva a v konečném důsledku požívat lepší pozice, jde-li o podmínky podání ústavní stížnosti, než samotný účastník, kterého má podporovat." Obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 3541/11.
10. Ústavní soud ověřil, že vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu. S ohledem na konstatovanou zjevnou neopodstatněnost stížnosti vůči rozhodnutí vrchního soudu se nelze zabývat ani rozhodnutím MS v Praze.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu