Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. dubna 2026 č. j. 18 Co 166/2025-405, 18 Co 53/2026, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a M. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzeným porušením svých práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se u soudu domáhala po vedlejším účastníkovi, svém nyní již bývalém manželovi, hrazení výživného ve výši 5 000 Kč měsíčně po dobu trvání manželství. Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2025 č. j. 7 C 363/2021-357, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. 12. 2025 č. j. 7 C 363/2021-388, uložil vedlejšímu účastníkovi hradit stěžovatelce výživné pro nerozvedenou manželku ve výši 3 000 Kč měsíčně od prosince 2021 do března 2023 a rozhodl o dlužném výživném. Ve zbylé části žalobu zamítl. Shledal, že stěžovatelka neprokázala příjmy vedlejšího účastníka z prodeje aut a topných olejů, a vyšel tedy z jeho měsíčního příjmu ve výši 41 000 Kč. K přiznání výživného přistoupil, protože vedlejší účastník v řízení o výživném na dítě zatajil pobírání příspěvku na dítě, tzv. Kindergelt. Naopak v možnostech a schopnostech stěžovatelky je dosahovat vyšších příjmů.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") uvedený rozsudek okresního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Stěžovatelce se také podle krajského soudu nepodařilo prokázat další příjmy vedlejšího účastníka, vyjma prodeje automobilu. K tomu ovšem došlo dříve než v době, od které stěžovatelka požaduje výživné. Stěžovatelka také nevzala v úvahu vstupní výdaje vedlejšího účastníka. Namítá-li stěžovatelka, že další příjmy vedlejšího účastníka nejsou přezkoumatelné, lze totéž říci o jejích příjmech. Připustila totiž, že sama jako kosmetička přijímá od klientů platby v hotovosti. Bydlí u svých rodičů. Tvrdila příjem 7 000 Kč až 10 000 Kč měsíčně a že rodičům přispívá cca 5 000 Kč. Ovšem nezletilému synovi hradí nadstandardní a finančně náročnější terapie. Po zohlednění dávky (Kindergelt), kterou vedlejší účastník čerpá, měl krajský soud za adekvátní po dobu trvání manželství výživné pro stěžovatelku ve výši určené okresním soudem. Krajský soud se rovněž ztotožnil s hodnocením okamžiku účinků rozvodu manželů s okresním soudem. Okresní soud sice doručoval rozsudek o rozvodu v březnu 2023 přímo účastníkům nesprávně, ovšem tímto datem se s rozsudkem oba manželé prokazatelně seznámili. Pozdější formálně správné doručování právním zástupcům v roce 2024 nemá na právní moc rozsudku vliv.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud nezohlednil daleko větší příjmy vedlejšího účastníka. Nezohlednil také, že se stěžovatelka stará o nezletilého syna, což jí omezuje v jejím kulturním životě a rozvoji podnikání. Nezohlednil ani, že vedlejší účastník zatajil příjem dávky, tzv. Kindergelt. Krajský soud také ignoroval svědeckou výpověď kolegy vedlejšího účastníka, podle kterého mzda vedlejšího účastníka může představovat až 55 000 Kč měsíčně. Nadto si náklady na cestování do zaměstnání v Německu svědek s vedlejším účastníkem dělí na půl. Tyto náklady proto nemohou být tak vysoké. Krajský soud také nezohlednil, že si vedlejší účastník přivydělává stavebními pracemi, což se ukázalo v opatrovnickém řízení týkajícím se nezletilého syna. Vyšší životní úrovni vedlejšího účastníka rovněž svědčí jeho majetek z dědictví.
5. Stěžovatelka dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2691/24 (N 58/129 SbNU 160). Nárok na výživné nastupuje již v situaci, kdy je sice jeden z manželů schopen uspokojovat svoje potřeby, avšak v nižší míře než druhý manžel. Krajský soud přesto u peněžních ústavů nezjišťoval stav účtů vedlejšího účastníka, zejména u zahraniční banky. Konečně stěžovatelka nesouhlasí s posouzením okamžiku ukončení manželství. Stěžovatelka trvá na tom, že účinky rozvodu manželství nenastaly doručením rozsudku přímo jí, ale až jejímu právnímu zástupci. Nadále totiž běžela lhůta pro odvolání. Co by se stalo, kdyby se bývalí manželé nakonec dohodli na obnově manželství? Byli by přesto rozvedeni, ačkoli rozsudek dosud nenabyl právní moci?
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Žádné takové vady Ústavní soud v nynější věci neshledal. Stěžovatelka se u soudu domáhala výživného ve výši 5 000 Kč měsíčně. Obecné soudy z větší části jejímu návrhu vyhověly - přiznaly jí výživné ve výši 3 000 Kč měsíčně. Jakkoli nejde o klasickou tzv. bagatelní věc, považuje Ústavní soud její ústavněprávní význam s ohledem na rozdíl požadované a přiznané částky v řádu jednotek tisíců Kč a většinový úspěch stěžovatelky za nízký. Úlohou Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti skutečně není přehodnocovat detailně všechny aspekty soudního rozhodování, v podstatě jako další odvolací instance. Soustředí se na ústavnost řízení jako celku a zda lze výsledek řízení akceptovat jako v zásadě spravedlivé řešení věci. Tomu také bude odpovídat i rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí. Tím spíše proto Ústavní soud bude zdrženlivý v nynější věci.
9. Tímto ústavněprávním přístupem tedy Ústavní soud v úvahách obecných soudů nespatřuje žádné prvky svévole či jiných vad dosahujících ústavněprávní roviny. Odůvodnění napadeného rozsudku je přiměřené závažnosti námitek stěžovatelky a kontextu věci. Krajský soud zdůraznil, že ani stěžovatelka nepředložila spolehlivý obraz svých majetkových poměrů, a především, další příjmy vedlejšího účastníka se jí nepodařilo prokázat. To stěžovatelka v ústavní stížností nereflektuje. Že je stěžovatelka schopná dosahovat vyšších příjmů, také zohlednil již okresní soud. Proto krajský soud považoval za dostačující vyjít ze zjištěných příjmů vedlejšího účastníka. Je evidentní, z jakých důvodů krajský soud považoval pro dorovnání hmotné a kulturní úrovně obou manželů za dostačující 3 000 Kč, a nikoli 5 000 Kč měsíčně.
10. Je rovněž evidentní, že samotný příjem vedlejšího účastníka nebyl jediným kritériem, který byl pro krajský soud při porovnání a vyhodnocení této úrovně obou manželů relevantní. Mimochodem v souladu se stěžovatelkou odkazovaným nálezem sp. zn. IV. ÚS 2691/24, podle kterého je především úlohou soudu v takové situaci porovnat majetkovou a kulturní úroveň obou manželů, nikoli se zaměřit jen na jednoho z nich. K závěrům tohoto nálezu je třeba doplnit, že na rozdíl od tehdy řešené věci ani stěžovatelka nyní netvrdí, že vedlejší účastník měl skutečně vysoce nadstandardní příjmy, což bylo podstatou tehdejšího rozhodnutí Ústavního soudu.
11. V tomto kontextu rovněž Ústavní soud z hlediska ústavních práv stěžovatelky nespatřuje za jakkoli problematické, že se krajský soud blíže výslovně či detailně nezabýval některými jejími jednotlivými námitkami, včetně svědecké výpovědi kolegy vedlejšího účastníka či požadavku na další zjišťování příjmů vedlejšího účastníka od peněžních ústavů. Jednoduše proto, že na základě dosavadních zjištění a argumentů k jeho rozhodnutí k tomu neměl důvod. Měl totiž oprávněně za to, že na základě zjištění o poměrech stěžovatelky již nebyla myslitelná verze, že hmotná a kulturní úroveň stěžovatelky a vedlejšího účastníka je rozdílná natolik, aby opodstatnila další navýšení výživného. Jde sice o úvahy úsporné, ovšem přezkoumatelné a založené na racionálním základě. To Ústavnímu soudu v daném kontextu z hlediska jeho úlohy jako soudního orgánu ochrany ústavnosti postačuje.
12. Žádné kvalifikované vady Ústavní soud neshledal ani v úvahách krajského soudu o okamžiku účinků rozvodu manželství. Argumentace stěžovatelky zde spočívá v podstatě jen na formulaci hypotetické otázky, co by se stalo, kdyby se manželé v době od doručení rozsudku přímo jim a doručení jejich zástupcům dohodli na obnově manželství. Nic takového se ovšem nestalo. Pro nynější věc to není nijak relevantní, respektive to nijak nezpochybňuje správnost argumentace krajského soudu. Ten totiž vycházel právě z toho, že rozsudek o rozvodu již právní moci nabyl.
13. Ústavní soud věc posoudil z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu