Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele K. H., zastoupeného Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2026 č. j. 3 Nt 1005/2026-79 za účasti Okresního soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy vyplývá, že ředitel věznice rozhodnutím ze dne 26. 3. 2026 č. j. VS-63006-2/ČJ-2026-803140 umístil stěžovatele do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Podle odůvodnění vydal ředitel věznice toto rozhodnutí na základě vyhodnocení vnějších a vnitřních rizik a doporučení odborné komise podle § 6a vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"). Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výměře osm let za závažnou trestnou činnost na úseku nealkoholové toxikomanie. Ve výkonu trestu je posedmé.
3. Stěžovatel následně podal návrh na umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení, který okresní soud napadeným usnesením zamítl. Rozhodnutí ředitele věznice shledal zákonným a odůvodněným.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel se zařazením do vysokého stupně zabezpečení nesouhlasí. Usnesení soudu se mu jeví jako nedostatečně odůvodněné, protože se z něj nedozvěděl, proč jej nelze zařadit do mírnějšího režimu střežení. Připomíná délku vykonané vazby, která byla do trestu započtena, dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, bezproblémové chování stěžovatele během střežení mimo věznici, klidný průběh předchozího ještě delšího výkonu trestu a komplexní posouzení osobnosti stěžovatele odbornou komisí. S jeho argumentací se však soud nijak nevypořádal. Poukaz na pouhou výši trestu považuje za zjevně nedostatečný. Věznice i soud rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, přičemž není ani zřejmé, z jakých podkladů vycházely.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, ústavně zaručené základní právo na vyhovění návrhu na změnu umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení neexistuje (srov. např. bod 9 usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 949/20), neboť rozhodování o umístění odsouzených do oddělení věznice s ostrahou s určitým stupněm zabezpečení již z ústavněprávního hlediska nespadá do sféry ukládání trestu, nýbrž jeho výkonu (srov. např. usnesení ze dne 28. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 544/18 či usnesení ze dne 7. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2852/17). V ní zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko pro případy extrémních excesů při aplikaci příslušné zákonné či podzákonné právní úpravy nesoucí s sebou zjevně arbitrární a citelný zásah do ústavně zaručených základních práv či svobod odsouzeného (srov. např. bod 9 usnesení ze dne 12. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1280/22).
6. O nic takového v nynější věci nejde. Zařazení odsouzeného do oddělení s určitým stupněm zabezpečení věznice s ostrahou je rozhodné pro přísnost režimu výkonu trestu z hlediska míry vnitřního zabezpečení a z toho plynoucích omezení, avšak samo o sobě nijak nemodifikuje samotný obsah odnětí svobody coby druhu trestu.
7. Podle § 12a odst. 3 zákona o výkonu trestu vnější riziko vyjadřuje míru nebezpečnosti odsouzeného pro společnost, zejména s ohledem na trestnou činnost, za kterou mu byl uložen trest, délku trestu a formu zavinění a s přihlédnutím k tomu, zda již byl ve výkonu trestu. Vnitřní riziko vyjadřuje míru rizika ohrožení bezpečnosti během výkonu trestu s ohledem na individuální charakteristiku odsouzeného, v níž se zohledňují zejména povaha jeho trestné činnosti, nevykonaná ochranná opatření, průběh předchozích výkonů trestu a hrozba útěku. Podle § 6a vyhlášky, která uvedený zákon provádí, v zásadě platí, že do nižšího než vysokého stupně zabezpečení lze zařadit osobu, které nebyl uložen za úmyslný trestný čin trest převyšující tři roky a současně je ve výkonu maximálně potřetí.
8. Ředitel věznice i soud postupovali zcela v mezích uvedených právních předpisů. Ve svých závěrech přihlíželi k doporučením odborné komise. V odůvodnění soud uvedl, že hlavním kritériem bylo odsouzení stěžovatele za úmyslnou trestnou činnost převyšující 3 roky a skutečnost, že je ve výkonu trestu posedmé. Délka trestu a zavinění odsouzeného jsou přitom zásadní kritéria, která je nutné při rozhodnutí o umístění podle řádu výkonu trestu zohlednit. Okresní soud k projednání žádosti stěžovatele nařídil veřejné zasedání, při němž stěžovatel mohl své argumenty týkající se dosavadního i předchozího řádného výkonu trestu uvést. K námitce dosavadního bezproblémového průběhu výkonu trestu lze připomenout, že kritérium charakteristiky osobnosti a dosavadního způsobu života (v odstavci 8 § 6a řádu) jsou toliko demonstrativní, přičemž samotná konstrukce § 6a řádu výkonu vychází z toho, že primárním klíčem ke stanovení správného oddělení jsou odst. 2 až 6, zatímco odst. 7 a 8 jsou toliko jejich korektivy. Tato konstrukce nevyvolává a priori ani pochyby z hlediska stěžovatelem uváděného údajného rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 8 odst. 2 Listiny. Stěžovatel totiž nebyl zbaven svobody na základě napadených rozhodnutí, ale na základě odsuzujícího rozsudku, přičemž, jak výše uvedeno, zařazení odsouzeného do oddělení věznice s ostrahou s určitým stupněm zabezpečení nenáleží z ústavněprávního hlediska do oboru pojmu "trest" ale "výkon trestu". Lze dodat, že skutečnost, že odsouzený byl v minulosti odsouzen za trestný čin zahrnující nakládání s omamnými nebo psychotropními látkami, vyhláška (v odst. 7 § 6a) zařazuje mezi skutečnosti odůvodňující umístění do oddělení s vyšším stupněm zabezpečení.
9. Napadené rozhodnutí tedy nelze charakterizovat jako exces ve shora nastíněném smyslu. K tomu Ústavní soud rovněž připomíná, že napadené rozhodnutí se týká toliko prvotního umístění stěžovatele do oddělení s vysokým stupněm zabezpečení, které však nepředurčuje nezvratně míru omezení, kterým jistě bude stěžovatel vystaven po celou dobu výkonu svého trestu. Dle § 11a odst. 1, odst. 2 řádu výkonu se o změně umístění do některého z oddělení věznice s ostrahou rozhoduje při změně míry vnějších nebo vnitřních rizik, která musí být vyhodnocena vždy mimo jiné alespoň při hodnocení plnění programu zacházení či při hodnocení dodržování vězeňského režimu. Dle § 38 odst. 1 písm. c) řádu výkonu se hodnocení úspěšnosti plnění programu zacházení ve věznici s ostrahou provádí zpravidla jednou za tři měsíce. Stěžovatel má tedy možnost dosáhnout umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení při periodickém hodnocení úspěšnosti programu zacházení.
10. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu