Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2026 č. j. 30 Cdo 3338/2025-233 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2025 č. j. 39 Co 225/2024-209, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, ukončené usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. 3 T 172/2011 o zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení. Stěžovatel se poté domáhal odškodnění. Požadoval zaplacení 150 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, jakož i 8 131,73 EUR jako náhradu výdajů na obhajobu.
3. Ve věci opakovaně rozhodovaly obecné soudy na různých stupních soudní soustavy. S nárokem na odškodnění nepřiměřené délky řízení byl stěžovatel nakonec úspěšný co do 117 000 Kč s příslušenstvím. Tento nárok nebyl dále předmětem dalšího řízení. Podle napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla posléze žaloba stěžovatele v části týkající se nároku na náhradu nákladů obhajoby v celém rozsahu zamítnuta, protože stěžovatel nevyužil možnosti podat návrh na pokračování v trestním stíhání. O tomto právu sice nebyl poučen, ačkoli poučen být měl, ovšem právo podat takový návrh mu nebylo odepřeno. Za takové situace totiž lze využít navrácení lhůty. Svévolné vedení trestního řízení stěžovatel netvrdil a nevyplývá ani ze spisu.
4. Nejvyšší soud konečně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku městského soudu. V případě zastavení trestního stíhání pro promlčení je třeba obviněného poučit o možnosti pokračovat v řízení, prohlásí-li, že na tom trvá. Absence tohoto poučení ovšem nemá za následek ztrátu možnosti podat takový návrh později, protože podle trestního řádu lze požádat o navrácení lhůty. Podle ustálené judikatury lze nárok na odškodnění nezákonného trestního stíhání při zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení přiznat pouze tehdy, byla-li obviněnému dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména možností trvat na projednání věci. Opačný výklad by totiž umožnil odškodňovat i skutečné pachatele trestných činů. Jinak je třeba se zabývat i tím, zda bylo trestní řízení vedeno svévolně. To potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15 (N 10/80 SbNU 125). Svévoli orgánů činných v trestním řízení stěžovatel netvrdil a možnost trvat na pokračování trestního řízení měl. Rozhodnutí městského soudu je proto správné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel označuje za nesprávný a odporující jeho ústavně zaručeným právům výklad, že mu nepřísluší náhrada nákladů obhajoby, pokud nepodal návrh na pokračování v trestním řízení při chybějícím poučení. Stěžovatel zdůrazňuje, že odpovědnost státu za průtahy v řízení je objektivní, absolutní a nelze se jí zprostit, přičemž organizační záležitosti nemohou jít k tíži účastníků [nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 55/94 (N 42/2 SbNU 35)]. Žádat o pokračování v trestním řízení při jeho zastavení z důvodu promlčení je neefektivní a neekonomické. Vedlo by to jen k dalšímu prodlužování řízení a dalším průtahům v trestním řízení. Stát musí dostát povinnosti projednat věc v přiměřené lhůtě v každém případě (§ 41 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 31. 1. 2006 ve věci Yurtayev proti Ukrajině, č. stížnosti 11336/02). I podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva platí, že stát odpovídá za nepřiměřenou délku řízení jako za nesprávný úřední postup i tehdy, pokud se poškozený nedomáhal nápravy procesními prostředky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Tyto vady Ústavní soud v nynější věci neshledal. Nejvyšší soud při řešení otázky, jaký význam má absence poučení o možnosti obviněného žádat o pokračování v trestním řízení pro odškodnění nezákonného trestního stíhání, které bylo zastaveno z důvodu promlčení, vyšel ze své ustálené judikatury, jakož i judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel zpochybňuje především samotný předpoklad, že pro přiznání odškodnění měl vůbec požádat o pokračování v trestním stíhání. Takový závěr však judikatura Ústavního soudu potvrzuje.
9. Ústavní soud opakovaně potvrdil ústavnost judikatury Nejvyššího soudu, podle níž zastavení trestního řízení pro promlčení samo o sobě neznamená nezákonnost trestního stíhání. Skutečnost, že osobu již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. V souladu se zákonem lze trvat na tom, aby se daná osoba domáhala dalšího pokračování v trestním řízení, kdy jeho výsledek eventuálně ukáže, že celé trestní stíhání bylo nezákonné (viz například usnesení ze dne 23. 10. 2024 sp. zn. IV. ÚS 88/24 či ze dne 15. 4. 2026 sp. zn. II. ÚS 129/26).
10. Tyto závěry vycházejí mimo jiné z Nejvyšším soudem odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15, v souvislosti s nímž Evropský soud pro lidská práva rozsudkem ze dne 10. 10. 2024 ve věci Machalický proti České republice, č. stížnosti 42760/16, konstatoval porušení práv tehdejšího stěžovatele zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedený rozsudek však nelze vykládat tak, že by z presumpce neviny vyplýval automatický nárok na náhradu újmy v případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nebo že by státu bránil podmínit přiznání takové náhrady tím, že obviněný využije možnosti trvat na pokračování trestního stíhání, v němž může být otázka jeho viny autoritativně rozhodnuta. Evropský soud pro lidská práva shledal porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy ve způsobu, jakým v následném odškodňovacím řízení obecné soudy formulovaly závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele, přestože jeho trestní stíhání skončilo bez pravomocného rozhodnutí o vině, nikoli v podmínce využití možnosti trvat na pokračování trestního stíhání. V navazujícím usnesení ze dne 9. 7. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 4/25, jímž odmítl návrh na povolení obnovy řízení o ústavní stížnosti, Ústavní soud potvrdil, že právní závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15 nadále obstojí. Totiž že osoba, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, nemá nárok na náhradu újmy způsobené trestním stíháním automaticky, ale pouze tehdy, bylo-li trestní stíhání zahájeno nebo vedeno svévolně. Totéž Ústavní soud potvrdil v pozdějším nálezu ze dne 29. 10. 2025 sp. zn. I. ÚS 1621/25. Ústavní soud tedy z těchto závěrů nadále vychází.
11. K odkazům stěžovatele na další judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je třeba zdůraznit, že se nynější věc již týká výhradně nároku stěžovatele na náhradu nákladů na obhajobu z titulu nezákonného trestního stíhání. Předmětem věci již není další uplatněný nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení a za průtahy (viz také bod 1 in fine rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2025 č. j. 30 Cdo 533/2025-182 vydaného dříve v nynější věci). Stěžovatel se ovšem dovolává judikatury, která se týká právě odškodnění zásahu do práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů. Tato judikatura zde není přiléhavá již z toho důvodu, že v nynější věci o právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez průtahů nejde. Toto právo není nyní napadenými rozhodnutími nijak dotčeno.
12. Jak je také patrné z rozhodovací praxe odkazované v předcházejících bodech, Ústavní soud posuzovanou judikaturu Nejvyššího soudu považuje také za souladnou s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (bod 17 usnesení sp. zn. IV. ÚS 88/24 či bod 35 usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/25). Protože tedy argumentace stěžovatele dílem nepřináší nic nového a dílem nesouvisí s podstatou věci, nemá Ústavní soud důvod v nynější věci dříve vyslovené závěry přehodnocovat.
13. Jak se dále uvádí v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, stěžovatel dosud netvrdil, že by trestní řízení bylo zahájeno nebo vedeno svévolně. Nic takového netvrdí ani v ústavní stížnosti, v níž ani toto tvrzení Nejvyššího soudu nereflektuje. Jde-li o samotný výklad učiněný obecnými soudy o významu absence poučení o možnosti obviněného požádat o pokračování v trestním řízení, ani zde stěžovatel nijak nereflektuje podstatu odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud svůj závěr opřel o výklad trestního řádu a argument, že ani absence poučení neznamená, že by obviněný byl možnosti žádat o pokračování v trestním řízení zbaven. Stěžovatel v nynější věci této možnosti nevyužil, přestože mu v tom procesní předpisy nebránily. K této argumentaci stěžovatel neuvádí nic. Protože jsou tedy úvahy Nejvyššího soudu, potažmo městského soudu, podloženy logickými a legitimními argumenty a nelze u nich seznat žádné neústavní důsledky, nepovažuje je Ústavní soud v nynější věci z hlediska ústavně zaručených práv stěžovatele za jakkoli problematické.
14. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu