Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Františkem Siegelem, advokátem, sídlem Bělehradská 1094/4 Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2026, č. j. 33 Cdo 918/2026-158, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2025, č. j. 18 Co 220/2025-85 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 7. 2025, č. j. 12 C 176/2025-42, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení a K. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 31. 7. 2025, č. j. 12 C 176/2025-42, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala určení neplatnosti právního jednání s odůvodněním, že dne 25. 1. 2024 uzavřela ve stavu, kdy nebyla schopna právně jednat s K. M. (vedlejší účastnicí) dvě smlouvy o zápůjčce, každou na částku 2 000 000 Kč se splatností 29. 2. 2024, resp. 31. 5. 2024. Okresní soud dále rozhodl o nákladech řízení.
2. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 11. 2025, č. j. 18 Co 220/2025-85, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil, změnil výrok týkající se náhrady nákladů řízení účastníků před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu konstatoval, že negativní žalobu na určení neplatnosti právního jednání lze podat pouze výjimečně v případech, kdy nelze žalovat ani na určení platnosti či trvání právního vztahu, ani nelze žalovat na plnění, v jehož rámci by se jako předběžná otázka posuzovala platnost či neplatnost ukončení smlouvy. Stěžovatelka podle krajského soudu neprokázala a řádně ani netvrdila naléhavý právní zájem na určovací žalobě.
3. Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je odmítl. Dospěl přitom k závěru, že žaloba o určení neplatnosti smlouvy zde nemůže plnit preventivní funkci, neboť rozhodnutí o ní není objektivně způsobilé předejít případným dalším soudním sporům mezi účastníky.
II.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že podpisy na předmětných smlouvách jsou sice její a úředně ověřené, ale byly provedeny v době, kdy nebyla schopna právně jednat, kdy se po pokusu o sebevraždu nacházela v pracovní neschopnosti a kdy vedlejší účastnice zneužila její zdravotní stav ve svůj prospěch. Peněžní prostředky, které si měla zapůjčit, stěžovatelka nikdy neobdržela. V jedné ze smluv byl dohodnut úrok ve výši 25 % p. a. a ve druhé pak 5 % p. a. Obě smlouvy byly opatřeny rozhodčí doložkou. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy neposoudily správně otázku jejího naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti obou smluv. Soudy vyloučily určovací žalobu jako prostředek, kterým by mohla svoji právní situaci postavit na jisto. Přitom však přehlédly nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1440/14 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2332/2013. Stěžovatelka má za to, že byla rozhodnutími obecných soudů značně znevýhodněna, neboť musí pouze pasivně vyčkávat, kdy se vedlejší účastnice rozhodne vymáhat neoprávněné plnění soudní cestou. Určovací žalobu považuje stěžovatelka za prostředek způsobilý pro nastolení pevného právního vztahu mezi účastníky.
III.
5. Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C. H. Beck, Praha 1994, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C. H. Beck, Praha 1995, str. 281). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
6. V projednávané věci nesouhlasila stěžovatelka s tím, že podle obecných soudů neprokázala naléhavý právní zájem na určení neplatnosti sporných smluv o zápůjčce. Nejvyšší soud k uvedené otázce konstatoval, že žaloba na určení není zpravidla opodstatněná tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. S odvoláním na svoji konstantní judikaturu (srov. rozsudek ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99) Nejvyšší soud uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy.
7. Poukazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, je třeba zdůraznit, že tento dopadá na odlišnou skutkovou a právní situaci - v tehdejším případě bylo možné sporný právní stav určovací žalobou postavit najisto. Tak tomu však v projednávané věci není. Jinými slovy, i kdyby obecné soudy žalobě stěžovatelky vyhověly a smlouvy o zápůjčce označily za neplatné z důvodu její tehdejší neschopnosti právně jednat, její postavení by zůstalo i nadále nejisté. Nejvyšší soud v této souvislosti přiléhavě vysvětlil, že rozhodnutí o určení neplatnosti dotčených smluv by nedokázalo eliminovat budoucí právní spory, neboť vedlejší účastnice by se mohla domáhat plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud se pak stěžovatelka dovolává usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2332/2013, v odkazované věci měly obecné soudy za to, že rozhodnutí o podané určovací žalobě může právní postavení účastníků postavit najisto. K takovému závěru však obecné soudy v projednávané věci, jak je shora uvedeno, nedospěly.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu