Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Vávrové, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 379/2026-493 ze dne 13. 5. 2026, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 30. 7. 2026 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, ze kterého plynulo, že jej stěžovatelka považuje za doplnění podání ze dne 27. 7. 2026. To původně nebylo vyhodnoceno jako návrh na zahájení řízení a byla mu přidělena sp. zn. SPR 587/2026. Ústavní soud však ověřil, že podání ze dne 27. 7. 2026 bylo - navzdory zjevně chybné příloze - nadepsáno jako "Ústavní stížnost č. j. 33 Cdo 379-2026-493". Stěžovatelka tedy projevila vůli napadnout ústavní stížností konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podání z 30. 7. 2026 proto Ústavní soud posoudil jako doplnění dřívější (včasné, byť vadné) ústavní stížnosti, a nikoliv jako ústavní stížnost novou, která by již s ohledem na datum doručení napadeného rozhodnutí byla podána pozdě.
2. Návrh stěžovatelky přesto není možné považovat za řádný, jelikož má řadu procesních a obsahových nedostatků (zejm. § 30 a § 34 ve spojení s § 72 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka především není pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 téhož zákona).
3. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce pravidlo, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Proto není nutné trvat na tom, aby se stěžovatelce dostalo vždy nového a stále stejného poučení - naopak by se jednalo o samoúčelný formalismus.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že povinné zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem není samoúčelným formalismem, který by měl jednotlivcům ztížit či znemožnit přístup k Ústavnímu soudu a dosažení spravedlivého rozhodnutí v jejich věci. Zastoupení advokátem má naopak zaručit, že podstata věci bude posouzena kvalifikovaným profesionálem. Ten může jednak posoudit, zda by podání ústavní stížnosti nebylo zjevně bezúspěšným uplatňováním práva (a tuto skutečnost případně svému klientovi sdělit), ale zejména zajistit, aby podání bylo kvalifikovaně sepsáno a mělo skutečný potenciál dosáhnout řešení příznivého pro jednotlivce, který namítá porušení svých ústavně zaručených práv.
5. V nyní posuzovaném případě není pochyb o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech ústavní stížnosti se stěžovatelce dostalo opakovaně v řadě řízení (kupříkladu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1633/25 a řadě dalších). Celkem již stěžovatelka podala zhruba několik desítek ústavních stížností, z nichž velká většina byla odmítnuta právě pro neodstranění vady spočívající v absenci právního zastoupení. Byť tedy stěžovatelka podala mnoho ústavních stížností trpících stejnou vadou a byla o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučena, znovu podala návrh, aniž by byla zastoupena advokátem. Tuto vadu přitom ani posléze neodstranila, ačkoliv si jí podle vlastního vyjádření v ústavní stížnosti byla vědoma.
6. Pro neefektivnost dalšího poučování soudce zpravodaj návrh odmítl na základě přiměřené aplikace § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2026
Martin Smolek v. r.
soudce zpravodaj