Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti advokáta Mgr. Petra Kučery, sídlem Sloupská 135, Nový Bor, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 23. 4. 2026, č. j. 55 To 439/2025-1488, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako účastníka řízení a V. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovateli byla usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 9. 10. 2025, č. j. 4 T 156/2022-1478 přiznána odměna za zastupování pana V. Š. v trestním řízení ve výši 124 187 Kč. Po podání stížnosti ze strany příslušné státní zástupkyně Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci svým usnesením ze dne 23. 4. 2026, č. j. 55 To 439/2025-1488, znovu rozhodl tak, že stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 54 527 Kč. Ve zbytku, tj. v částce 80 175 Kč návrh stěžovatele zamítl.
II.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že krajský soud radikálně snížil jeho odměnu za jím poskytnuté právní služby, přičemž svůj postup řádně neodůvodnil a už vůbec neodůvodnil nepřiznání odměny za každý jednotlivý úkon právní služby. Nepřiznání odměny je nepřesvědčivé, nedostatečné a nebere v potaz konkrétní okolnosti daného trestního řízení. Soud pouze obecně konstatoval, které úkony byly vyhodnoceny jako neúčelné, aniž by specifikoval, z jakých konkrétních důvodů a v čem spatřuje jejich nadbytečnost. Tím došlo k porušení práva na legitimní očekávání a práva na spravedlivou odměnu za vykonanou práci. V souvislosti s uvedeným poukázal stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. II. ÚS 204/20, podle něhož musí být neúčelnost úkonu právní služby zjevná a pro obhájce předvídatelná. Závěr o neúčelnosti úkonu právní služby musí být vždy odůvodněn konkrétními okolnostmi daného trestního řízení. Krajský soud nepřiznal stěžovateli odměnu za úkony spočívající v nahlížení do spisu a v dalších poradách s obviněným, které byly realizovány a řádně doloženy. Porady byly činěny na základě žádosti obviněného a řada z nich byla činěna před hlavním líčením nebo před jinými úkony. Obviněný byl obžalován ze spáchání 21 skutků a trestní řízení nebylo snadné. Stěžovateli nebyla přiznána odměna ani za jeden úkon právní služby spočívající v další poradě s klientem. Trestní řízení bylo přitom vedeno po dobu dvou let.
III.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Státní garance hrazení nákladů ustanoveného obhájce představuje z ústavněprávního hlediska jednu z podstatných materiálních podmínek realizace práva na právní pomoc [nález ze dne 26. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 167/05 (N 94/37 SbNU 277)]. Ústavní soud však opakovaně judikoval, že posuzovaní účelnosti jednotlivých úkonů ustanoveného obhájce spadá do rozhodovací pravomoci obecných soudů a Ústavní soud se jím zásadně nezabývá. Účelnost úkonů je totiž otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení náleží soudům obecným. Ústavní soud nezkoumá, zda konkrétní úkon v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. Případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2024 sp. zn. II. ÚS 2454/24 a judikatura tam citovaná). V případech rozhodování o nákladových výrocích je navíc Ústavní soud obecně velmi zdrženlivý.
5. Ústavní soud do posouzení ze strany obecných soudů zasahuje toliko v případech, že krácení odměny a náhrady výdajů advokátovi bylo v dané věci extrémní [nález ze dne 17. prosince 2019 sp. zn. I. ÚS 748/19 (N 213/97 SbNU 282), bod 10]. Například v citovaném nálezu Ústavní soud posuzoval případ, kdy obhájce navrhl odměnu 200 760 Kč a obecné soudy mu přiznaly pouze 36 680 Kč.
6. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1520/20 vysvětlil, že určitá taktika a konkrétní způsob vykonávání právního zastoupení (obhajoby) jsou nepochybně autonomní záležitostí právního zástupce a jeho klienta; účelnost právním zástupcem prováděných úkonů jsou nicméně obecné soudy do určité míry oprávněny posuzovat a v tomto ohledu nosná argumentace stěžovatele není případná. Jakkoliv je totiž věcí advokáta a jeho klienta, jakým způsobem budou postupovat a kolikrát budou spolu např. konzultovat různé skutkové a právní otázky, je důležité mít současně na zřeteli, že tento postup se nakonec projeví i v otázce nákladů ustanoveného zástupce a musí existovat určitá pojistka proti nadužívání tohoto institutu. Úkolem obecného soudu tedy není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije.
7. V nyní posuzovaném případu nebyla odměna stěžovatele krácena extrémně. Obecné soudy v řízení, na které Ústavní soud nahlíží jako na jeden celek, shledaly některé úkony stěžovatele neúčelné, přičemž v rámci odůvodnění v míře nezbytné z hlediska ústavnosti vysvětlily svůj náhled na věc. Přestože se rozchází s právním názorem stěžovatele, není tímto rozporem založena protiústavnost napadených rozhodnutí.
8. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu