Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené Mgr. Michaelem Strakou, advokátem, sídlem Rostislavovo náměstí 2936/12, Brno, proti výroku I a III rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 49 Co 45/2025-1390 ze dne 22. dubna 2026, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a L. M. a nezletilého J. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených částí tam uvedeného rozhodnutí; tvrdí, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka (matka) a první vedlejší účastník (otec) jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka (syn), kterému bude brzy šest let. Rodiče ukončili soužití v červnu 2023, v červenci 2023 podal otec k Městskému soudu v Brně návrh na úpravu poměrů k synovi. Matka má další dvě nezletilé dcery z předchozího vztahu, otec má jedno zletilé a další dvě nezletilé děti z předchozího vztahu.
3. Městský soud rozsudkem č. j. 83 P 9/2021-827, 131 P a Nc 143/2023 ze dne 15. listopadu 2024 svěřil syna do střídavé péče rodičů v týdenním intervalu střídání s předáním a převzetím syna ve středu v 18.00 hodin (výrok I) a upravil prázdninový režim péče (výrok II). Každému z rodičů uložil vyživovací povinnost k synovi v částce 3 000 Kč (výroky III a IV) a vyslovil předběžnou vykonatelnost výroků I a II (výrok V). Rozhodl o nákladech řízení (výrok VI).
4. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu ve výroku I tak, že každý z rodičů je povinen a oprávněn o syna pečovat s intervalem střídání po týdnu a stanovil předání a převzetí syna v pátek v 8.00 hodin (výrok I). Ve výroku II rozsudek městského soudu změnil tak, že schválil dohodu rodičů o prázdninovém a svátečním režimu péče (výrok II). Ve výrocích III a IV změnil rozsudek městského soudu tak, že se ani jednomu z rodičů výživné na syna neurčuje (výrok III). Ve výroku V rozsudek městského soudu potvrdil (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok V).
5. Krajský soud neměl pochybnosti o dosavadním režimu péče s tím, že je v zájmu syna model zachovat. Neměl za to, že by výchovná způsobilost jednoho nebo druhého rodiče byla - i přes snahu rodičů prokázat opak - snížena. Měl za splněné podmínky pro to, aby výživné nebylo určeno. Každý z rodičů v rámci rovnoměrné péče zajišťuje uspokojování všech materiálních potřeb syna ze svého, tento stav je funkční a fungující dlouhodobě. Konstatoval, že majetkové poměry obou rodičů jsou spletité, oba rodiče jsou dobře zajištěni, nemají sice vypořádány vzájemné majetkové vztahy, současně jsou ale schopni plně krýt potřeby syna bez reálného poklesu životní úrovně. Shrnul příjmovou a majetkovou situaci každého z rodičů, příjem otce odhadl na částku pohybující se kolem 100 000 Kč měsíčně, příjem matky činil do května 2024 přibližně 92 000 Kč, matka byla rok a půl nezaměstnaná navzdory závazkům 100 000 Kč měsíčně, její život sanovali zápůjčkami především její rodiče. Soud nebyl proto přesvědčen, že je matka skutečně bez prostředků s ohledem na životní standard. Uzavřel, že neurčení výživného nepovede k materiální nerovnosti, nebude v rozporu se zájmem syna, současně může eliminovat další eskalaci vzájemného napětí.
6. Matka namítá, že napadené rozhodnutí překračuje meze běžné zákonnosti. Ve vztahu k výživnému tvrdí, že obecné soudy nepostavily najisto majetkové a výdělkové poměry rodičů. Přesto krajský soud učinil závěr o srovnatelnosti poměrů rodičů. Při zjišťování jejich poměrů postupoval asymetricky - tvrzení otce akceptoval, u matky nezohlednil její závazky a záporné cash-flow; na rozdíl od matky vůči otci neaplikoval kritérium potenciality příjmů. Proto matka považuje dokazování za nepřezkoumatelné a nikoli nestranné. Matka má za to, že složitost majetkových poměrů nemohla krajský soud zbavit povinnost zjistit ekonomicky rozhodné veličiny. Nezhodnotil ani, kdo z rodičů má aktivum s reálným výnosem. Skutkové zjištění, že matka je podnikatelsky úspěšná, nevyplynulo podle matky z provedeného dokazování. Uzavírá, že rozhodnutí postrádá ověřitelný výpočet nebo srozumitelný rámec úvahy o příjmech, aktivech a závazcích.
7. Dále matka namítá, že skutečnou životní úroveň rodičů krajský soud neporovnal a zaměnil životní úroveň za schopnost zajistit synovi základní potřeby. V důsledku neurčení výživného nese matka plné náklady na syna v době své péče z vlastních prostředků, což zasahuje do její majetkové sféry chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny.
8. Krajskému soudu dále vytýká, že rovnoměrnou péči povýšil na pravidlo namísto individualizovaného posouzení nejlepšího zájmu syna. Přiměřené varianty rozvržení péče neporovnal a důkazní a argumentační břemeno přenesl krajský soud na matku, která poukazovala na obtíže syna pramenící z režimu nastaveného předběžným opatřením. To vytvořilo stav, kdy dokazování o optimálnosti režimu nahradila adaptace syna na tento režim. Dále poukazuje na závažné okolnosti, které odůvodňovaly potřebu aktuálního a individualizovaného znaleckého posudku, nikoli použití posudku z dřívějších řízení týkajícího se polorodých sourozenců syna.
9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud připomíná, že soudní rozhodnutí ve věcech rodinných přezkoumává obzvláště rezervovaně. V těchto věcech se totiž rozhodování opatrovnických soudů odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem opatrovnických soudů. Prostor pro zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se Ústavní soud soustředí pouze na posouzení, zda nejde o rozhodnutí založené na libovůli či jinak popírající základní práva (např. nález sp. zn. IV. ÚS 1578/23, bod 15).
11. Ústavní soud si vyžádal spis městského soudu sp. zn. 83 P 9/2021 a po jeho prostudování shledal, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud provedl individualizované posouzení vyživovací povinnosti rodičů a jejího určení, respektive neurčení. V postupu krajského soudu nezjistil Ústavní soud znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup a rezignaci na zjištění poměrů v souladu se zásadou vyšetřovací. Ke zjištění majetkových a výdělkových poměrů přistupoval komplexně, vyšel ze skutkového stavu zjištěného městským soudem, doplnil dostatečně dokazování při zachování hospodárnosti řízení a zvažoval i okolnosti na straně každého z rodičů. Zohlednil-li potencialitu příjmů matky a nikoli potencialitu otce, nelze tento postup považovat za asymetrický či svévolný, nýbrž za adekvátní reakci na konkrétní skutková zjištění. Jestliže matka byla rok a půl bez příjmů navzdory své předchozí výdělečné historii, bylo namístě kritérium potenciality aplikovat. U otce, jehož reálné příjmy a reálná životní úroveň byly zjištěny dostatečně spolehlivě, pro takovou fikci nebyl dán zákonný důvod. Stejně tak zhodnotil budoucí ziskovost podnikatelského záměru matky a na straně otce příjmy a náklady na údržbu a správu polyfunkčního domu. K námitce o nezohlednění závazků a záporného cash-flow matky, či určování aktiv s reálným výnosem, Ústavní soud podotýká, že úkolem opatrovnického soudu není dělat hloubkový audit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1051/26). Pro určení výživného je určující reálná životní úroveň rodičů, kterou krajský soud zjišťoval v širších souvislostech (včetně způsobu trávení dovolených), nikoliv izolované účetní položky, které mohou být výsledkem daňové či investiční optimalizace. Nevyjasněné majetkové vztahy rodičů, insolvenční návrhy a exekuční návrhy včetně investic do majetku a předpokladu jejich zhodnocení, stejně jako zatížení majetku (přehledně shrnuté již v rozsudku městského soudu) tak byly podkladem pro závěr, že krajský soud vyživovací povinnost v konkrétní částce neurčí. Významné skutečnosti, rozhodné pro úvahu o výživném, zjistil v dostatečném rozsahu, aby mohl dospět k učiněnému právnímu závěru. Ač neurčení výživného není standardním výsledkem řízení o péči a výživě dítěte, právní úprava připouští, že za konkrétních okolností je i tento výsledek možný a v zájmu dítěte. Ten krajský soud neztrácel ze zřetele. Za zájem syna považoval i deeskalaci vzájemného napětí mezi rodiči (což odpovídá závěrům v důvodové zprávě k zákonu č. 268/2025, k § 919 občanského zákoníku, podle níž nemusí být stanovení oboustranné vyživovací povinnosti vhodné v případě velmi rozhádaných rodičů). Ústavní soud nepřisvědčil námitce, že by krajský soud zaměnil zkoumání životní úrovně za pouhé zajištění základních potřeb dítěte. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud hodnotil celkový nadstandardní životní styl obou rodičů. Závěr o neurčení výživného opřel v neposlední řadě o zjištění, že rodiče si výživné navzájem neplatí, ač městský soud vyživovací povinnost v konkrétní částce určil, každý z rodičů má další vyživovací povinnosti, náklady na školku a mimoškolní aktivity rodiče platí napůl, další mimořádné náklady na pořízení hodnotnějších věcí platí bez obtíží každý z rodičů sám (žádný z rodičů nemá s tímto funkčním, byť nehospodárným stavem problém, srov. bod 28, 37 a 41 rozsudku krajského soudu). Vzhledem k uvedenému nelze dospět k závěru, že by neurčením výživného otci bylo zasaženo do práva matky vlastnit majetek. Právo na výživné je totiž primárně právem dítěte, nikoliv nástrojem majetkového vyrovnání mezi rodiči. Jelikož oba rodiče plní svou vyživovací povinnost přímo a syn participuje na životní úrovni obou nehledě na to, v čí péči právě je, nenese matka tíži jeho výživy sama na úkor svého majetku.
13. Krajský soud tak rámec, v němž se jeho úvaha pohybovala, vymezil dostatečně jasně a přezkoumatelně. Dospěl-li k závěru, že výživné nestanoví, nelze jeho závěru z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Ústavní soud tak má za to, že krajský soud se přesvědčivě vypořádal se smyslem a účelem výživného, nebyl pouhým počtářem, který se zaměří pouze na jasně kvantifikovatelný výpočet, ale posuzoval i kvalitativní ukazatele ve smyslu nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15.
14. Namítá-li matka absenci individualizovaného posouzení nejlepšího zájmu syna a povýšení střídavé péče na automatické pravidlo, i tato námitka je zjevně neopodstatněná. Již městský soud (a krajský soud na jeho závěry odkázal) zdůraznil, že obtíže syna nepřičítá střídavé péči (nastavenému režimu a péči každého z rodičů), nýbrž vysokému konfliktu mezi rodiči, který má dopad na psychiku syna. Touto optikou jakýkoli jiný, i asymetrický režim, nezabrání tomu, aby syn těžce prožíval konflikt nesmiřitelných rodičů. Je tedy primárně na rodičích a jejich přístupu k druhému rodiči, aby konflikt zmírnili a napomáhali zmírnění a ideálně eliminaci různých obtíží syna. Městský soud a ani krajský soud sice výslovně neuvedly konkrétní úvahy o jednotlivých možnostech rozvržení péče, přesto je z rozhodnutí krajského soudu patrné, že zvažoval, jak k režimu péče přistoupit s ohledem na návrhy rodičů (péče jednoho rodiče), na provedené dokazování a na zkušenost s přístupem každého z rodičů v průběhu řízení. Přihlížel dále nejen k tomu, že péče takto probíhá delší dobu, tedy k matkou zmíněné adaptaci, ale současně ke vztahu ke každému z rodičů a vztahu s polorodými sourozenci na jedné i druhé straně. Závěry krajského soudu jsou tak výsledkem zhodnocení konkrétní rodinné situace a dynamiky a jejich dopadu na syna. Akceptovat nelze ani námitku týkající se absence nového, individualizovaného znaleckého posudku. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu není opatrovnický soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, má-li skutkový stav za dostatečně zjištěný z jiných důkazů. Využití poznatků z dřívějších posudků, které dokreslují rodinnou dynamiku a konfliktní nastavení, nelze krajskému soudu vytýkat, zvláště za situace, kdy vypracování nového posudku znamená pro nezletilé dítě další psychickou zátěž a další prodlužování řízení.
15. Jelikož Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 7. října 2026
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu