Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Kataríny Csibové, zastoupené JUDr. Ing. Radanem Tesařem, advokátem, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 234/2022-87 ze dne 28. května 2026, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 59 Af 5/2021-57 ze dne 14. září 2022, a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 3171/21/5100-31461-709097 ze dne 5. února 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka obdržela dne 27. 10. 2011 dar ve výši 30 000 000 Kč. Mezi ní a dárkyní pak probíhal civilní spor o to, zda se jednalo o dar nebo půjčku. Žalobu nakonec dárkyně vzala zpět, civilní řízení však probíhalo od 4. 6. 2014 (podání žaloby) do 11. 11. 2016 (nabytí právní moci rozhodnutí). Správce daně v mezidobí dne 2. 12. 2014 stěžovatelku vyzval k zaplacení darovací daně. Stěžovatelka tvrdila, že darovací daň nemá platit, jelikož žila s dárkyní ve společné domácnosti a z tohoto důvodu o domácnost i pečovala [§ 19 odst. 3 ve spojení s § 11 odst. 3 písm. d) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí]. Tvrdila také, že již uplynula tříletá prekluzivní lhůta pro stanovení daně, která běžela od 28. 11. 2011 do 28. 11. 2014.
2. Podle daňových orgánů naopak prekluzivní lhůta ještě neuplynula, protože byla zastavena podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu zahájením civilního řízení. Před civilními soudy se totiž řešila otázka, která je nezbytná pro správné stanovení daně - od 4. 6. 2014 tedy prekluzivní lhůta neběžela. Stěžovatelka se bránila správní žalobou, které nejprve Krajský soud v Praze vyhověl (rozsudek č. j. 51 Af 1/2018-66 ze dne 29. 5. 2020) kvůli porušení procesních práv stěžovatelky, neměl ale za to, že by byla možnost stanovit daň prekludovaná.
3. Po druhém projednání věci před daňovými orgány se stěžovatelka opět obrátila na Krajský soud v Praze, ten tentokrát její žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Věnoval se řadě otázek, relevantní pro ústavní stížnost je však pouze otázka prekluzivní lhůty. Uvedl, že prekluzivní lhůta plynula do zahájení civilního řízení dne 4. 6. 2014 a podání žaloby ji zastavilo, její zbytek tak začal běžet pravomocným skončením civilního řízení dne 11. 11. 2016. Jelikož však mezitím správce daně vyzval dne 2. 12. 2014 stěžovatelku k podání daňového přiznání, podle § 148 odst. 3 se prekluzivní lhůta přerušila. Dne 11. 11. 2016 tak začala běžet nová tříletá lhůta a ta uplynula dne 11. 11. 2019. Správce daně doměřil daň 28. 3. 2017 a Odvolací finanční ředitelství o odvolání rozhodlo 27. 4. 2018, oba tedy rozhodli v této lhůtě. Zodpovězení otázky, jestli se jednalo o dar nebo půjčku, bylo podle krajského soudu bez pochyby nezbytné pro určení toho, zda má nebo nemá stěžovatelka platit darovací daň. Na tom nic nemění, že si nakonec musel tuto předběžnou otázku posoudit sám, protože dárkyně vzala žalobu zpět.
4. Stěžovatelka se bránila kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem. U prekluzivní lhůty dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud. Uvedl, že se prekluzivní lhůta podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu staví pouze tehdy, pokud je otázka řešená před jinými soudy nezbytná pro stanovení daně. Pomocí systematického, teleologického a historického výkladu dospěl k závěru, že o takovou otázku se jedná v případech, pokud civilní soudy posuzují otázku týkající se samotného předmětu daně. V nynějším případě se samotné stanovení darovací daně odvíjelo od toho, zda se vůbec jednalo o dar, prekluzivní lhůta tedy měla být zastavená. Takový výklad slouží i účelu § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, v minulosti totiž docházelo k nespravedlivým situacím, kdy už nebylo možné daňové řízení obnovit a bylo pravomocně rozhodnuto o daních, které neměly být stanoveny. Není rozhodné, že nakonec civilní soud řízení pouze zastavil a ve výroku o povaze smlouvy nerozhodoval. O probíhajícím řízení ani nemusí správce daně vědět, taková podmínka z daňového řádu nevyplývá. To nicméně neznamená, že by během tohoto zastavení běhu prekluzivní lhůty měl být správce daně pasivní, má vyvíjet aktivitu a shromažďovat podklady k rozhodnutí.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a do principu rovnosti a zákazu svévole zaručených čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, bylo rozhodnuto v rozporu se zásadou proporcionality a přiměřenosti a v celkovém součtu takový postup porušil i její vlastnické právo zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
6. Nejvyšší správní soud přijal extenzivní výklad § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu. Stanovit daň lze pro zachování právní jistoty jednotlivců pouze v předem stanovené prekluzivní lhůtě. Výjimky, jakou je i stavení prekluzivní lhůty, je třeba vykládat restriktivně. Vzhledem k extenzivnímu výkladu Nejvyššího správního soudu je právní jistota daňového subjektu zcela iluzorní, protože nelze přesně určit, ve který okamžik prekluzivní lhůta běží či ne. Navíc postup daňových orgánů byl účelový a jejich výklad § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu zneužívající. Pro případ, že by se Ústavní soud ztotožnil s výkladem stavení lhůty provedené Nejvyšším správním soudem, se stěžovatelka dožaduje zohlednění nespravedlnosti, kterou takový výklad působí v jejím individuálním případě.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupená advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Fakticky jedinou námitkou uplatněnou v ústavní stížnosti je chybný výklad jednoduchého práva provedený obecnými soudy, resp. správcem daně, konkrétně § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, podle kterého lhůta pro stanovení daně neběží po dobu řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která je nezbytná pro správné stanovení daně. V dotčeném případě jde o to, zda do věcné působnosti tohoto ustanovení spadá civilní řízení o charakteru uskutečněné transakce, tedy zda byla půjčkou nebo darem. Pokud takové civilní řízení do věcné působnosti citovaného ustanovení daňového řádu spadá, prekluzivní lhůta se v této věci stavila a daň bylo možné doměřit; v případě opačného výkladu prekluzivní lhůta k rozhodnému okamžiku uplynula a daň doměřit možné nebylo.
10. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat věc z hlediska jednoduchého práva, tedy ani poskytovat jeho výklad, ale zajišťovat ochranu práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě obecné správní soudy jsou těmi, jimž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy, potažmo Nejvyššímu správnímu soudu sjednocování judikatury těchto soudů (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 773/26 ze dne 28. 4. 2026, bod 6). Výklad předpisů podústavního práva provedený obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako neústavní pouze pokud nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 806/25 ze dne 9. 7. 2025, bod 10).
11. Z uvedeného vyplývá, že ani v případě zjištění nesprávnosti výkladu jednoduchého práva by Ústavní soud nemohl kasačně zasáhnout bez dalšího, ale pouze pokud by taková nesprávnost dosáhla ústavní relevance, tedy pokud by právní názor uvedený v napadených rozhodnutích extrémně vybočil z ustálených metod výkladu právních norem nebo by byl jiným projevem libovůle obecných soudů.
12. Tak tomu v posuzovaném případě není. Obecné soudy vyložily uvedené ustanovení za pomoci standardních výkladových metod práva a následně jej na tomto základě aplikovaly na danou věc. Jejich právní názor nevykazuje v žádném ohledu extrémní vybočení, které by vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu ve smyslu obecných východisek zmiňovaných výše. Naopak výklad provedený obecnými soudy, podle něhož spor o otázku týkající se samotného předmětu daně, resp. zda předmětná transakce má vůbec podléhat dani, představuje řízení nezbytné pro správné stanovení daně, se jeví logickým a z hlediska metod výkladu právní normy plně udržitelným.
13. Tento výklad je navíc podpořený možným důsledkem opačného výkladu v neprospěch daňového subjektu, neboť ačkoli by se následně v rozhodnutí civilního soudu ukázalo, že daň byla vyměřena nezákonně a v neprospěch daňového subjektu, již by ji nebylo možné z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně změnit pomocí obnovy řízení či dodatečného daňového přiznání. Ačkoli stěžovatelka tvrdí opak, taková situace je s ohledem na objektivní hranici lhůty pro obnovu řízení podle § 119 odst. 4 daňového řádu v praxi představitelná.
14. V každé případě nelze výklad uplatněný obecnými soudy považovat za nepřiměřeně extenzivní ani v rovině jednoduchého práva, natož práva ústavního. Co se pak týká účelovosti postupu správce daně, jedná se vzhledem k výkladu a aplikaci dotčeného ustanovení obecných soudů na konkrétní věc o zcela mimoběžný argument. Jinak řečeno, případná "motivace" správce daně je s ohledem na výklad provedený obecnými soudy irelevantní.
15. Ústavní soud konečně posoudil věc z pohledu extrémní nespravedlnosti v individuálním případě ve smyslu nálezu sp. zn. II. ÚS 216/18 ze dne 2. 4. 2019, ale nic takového v posuzovaném případě neshledal. Předně, nález sp. zn. II. ÚS 216/18 se týkal situace, kdy daňová povinnost stěžovatelce z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy způsobené paděláním podpisu nikdy nevznikla, a přesto jí byla vyměřena daň. V posuzované věci ale daňová povinnost stěžovatelce prokazatelně vznikla, ostatně tuto skutečnost stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje. Kromě toho jádrem porušení základních práv stěžovatelky v odkazovaném případě bylo chybné poučení finančního ředitelství o běhu objektivní lhůty pro obnovu řízení. Následné zamítnutí návrhu na obnovu řízení bylo důsledkem tehdejší právní úpravy, podle které nebylo možné řízení ani přerušit, ani stavět lhůty k vydání rozhodnutí [zákon o správě daní a poplatků neobsahoval ustanovení obdobné § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu o stavění lhůt po dobu řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která je nezbytná pro správné stanovení daně]. Ústavní soud tak korigoval v individuálním případě nedokonalost tehdejší právní úpravy v kombinaci s několika pochybeními daňových orgánů při prvním podání návrhu na obnovu řízení. S ohledem na odlišnou právní úpravu i skutkové okolnosti v posuzované případě tak nejsou závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 216/18 na nyní projednávanou věc použitelné.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu