Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 402/2026-1041 ze dne 27. května 2026, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 92/2025-943 ze dne 16. prosince 2025, a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 43 T 6/2025-887 ze dne 7. října 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že porušují jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ("krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2024 a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obžalovanému uložena povinnost zaplatit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 600 000 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci ("odvolací soud") rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu stěžovatele odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stížnostní argumentaci stěžovatele lze rozdělit do dvou hlavních námitek. Zaprvé stěžovatel namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Stěžovatel zejména rozporuje prokázání vzniku posttraumatické stresové poruchy u poškozené jako důsledek opakovaného znásilňování poškozené stěžovatelem. Stěžovatel dále tvrdí, že dostatečně nebyla prokázána délka trvání a závažnost posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Podle stěžovatelova názoru tak skutek, za který byl uznán vinným, podle popisu v napadených rozhodnutích nevykazuje všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty způsobení těžké újmy na zdraví podmiňující použití vyšší trestní sazby. Stěžovatel krajskému soudu také vytýká, že skutková věta výrokové části jeho rozsudku neobsahuje dostatečné vylíčení okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby.
6. Zadruhé stěžovatel rozporuje povinnost hradit poškozené nemajetkovou újmu spolu s úroky z prodlení. Stěžovatel vytýká jako problematické, že krajský soud k výši náhrady nemajetkové újmy neprováděl v podstatě žádné dokazování a odvolací ani dovolací soud tuto vadu nenapravily. Rozporuje také určení data, od kterého se počítají úroky z prodlení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) s výjimkou přezkumu výroku o trestu rozsudku krajského soudu, který byl zrušen napadeným rozsudkem odvolacího soudu. Nelze totiž rušit výrok, který již zrušen byl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud posoudil zbylý obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud připomíná, že dokazování v trestním řízení je ovládáno zásadami bezprostřednosti a ústnosti a zásadně probíhá před obecnými soudy. Z těchto důvodů Ústavní soud při přezkumu hodnocení důkazů trestními soudy postupuje zdrženlivě. Kasačně proto Ústavní soud zasáhne pouze při vybočení trestních soudů z ústavních mezí. Takové vybočení může být dáno, dojde-li v trestním řízení k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy, zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením, či jsou-li rozhodnutí nedostatečně nebo vnitřně rozporně odůvodněná. Takový exces však v posuzovaném případě nenastal.
10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel označil popis skutku za nesporný, soustředilo se dokazování na osobu poškozené a vznik těžké újmy na zdraví v podobě propuknutí posttraumatické stresové poruchy u poškozené projevující se nespavostí, nočními můrami, reminiscencemi na prožité události, vyhýbavým chováním, zvýšenou obavností, úzkostí, subdepresivní náladou, obtížným navazováním běžných společenských kontaktů a nedůvěřivostí. Ve vztahu k osobnosti poškozené i vzniku posttraumatické stresové poruchy vyšel krajský soud jak ze znaleckých posudků (body 4 a 5 odůvodnění rozsudku krajského soudu), tak z lékařských zpráv (bod 6 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Tyto důkazy pak soud pečlivě a logicky hodnotil jak samostatně, tak v jejich vzájemné souvislosti (body 11 až 14 odůvodnění rozsudku krajského soudu) a vystavěl na nich své právní závěry. Ústavní soud neshledal v dokazování a skutkových závěrech z něj dovozených žádné ústavněprávní vady, které by vyžadovaly jeho zásah.
11. Nelze přisvědčit ani výtce stěžovatele, že by se soudy v dokazování nezabývaly délkou trvání posttraumatické stresové poruchy u poškozené. Jejich závěry o trvání poruchy naopak přímo vyplývají z provedených důkazů (bod 5 odůvodnění rozsudku krajského soudu, bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy se rovněž zabývaly konkrétními dopady nemoci poškozené na její každodenní život (bod 13 odůvodnění rozsudku krajského soudu, body 25 a 26 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž svou argumentaci opřely o provedené znalecké posudky. Přiléhavost kvalifikované skutkové podstaty tak přímo vyplývá jak z popisu skutku, tak z dokazování a odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
12. Co se týká obsahu skutkové věty ve výrokové části rozsudku krajského soudu, které stěžovatel vytýká absenci dostatečného popisu povahy způsobené těžké újmy, ani tato námitka není opodstatněná. Povaha způsobené těžké újmy je totiž ve výrokové části dostatečně obsažena v popisu skutku a následně důkladně rozebrána v odůvodnění rozsudku.
13. Ohledně druhé námitky z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel s náhradou nemajetkové újmy poškozené ve výši 600 000 Kč včetně úroku z prodlení souhlasil. Krajský soud následně uvedl, že takto stanovenou výši náhrady nemajetkové újmy považuje za adekvátní a stručně vymezil úvahy, které ho k tomu vedly (bod 19 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Odvoláním stěžovatel formálně napadl rozsudek krajského soudu ve všech výrocích, obsahově se však zabýval pouze výroky o vině a trestu. Odvolací soud tak přezkoumal náhradu nemajetkové újmy tomu odpovídajícím způsobem (bod 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Rovněž Nejvyšší soud se otázkou náhrady nemajetkové újmy zabýval dostatečně, mj. s ohledem na nebezpečnost jednání obviněného a jeho následky. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného usnesení, stejně jako předchozích rozhodnutí obecných soudů, za dostatečné a souladné s obecnými ústavními požadavky vyjádřenými výše.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu