Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, bez právního zastoupení, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 22 As 89/2026-21 ze dne 11. 6. 2026, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel dne 11. 8. 2026 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, kterým stěžovatelka brojí proti v záhlaví označenému rozhodnutí. Stěžovatelka v návrhu výslovně uvádí, že požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta pro řízení o ústavní stížnosti. Zároveň Ústavní soud požádala o stanovení lhůty k odstranění vady povinného zastoupení do doby, než bude o její žádosti o určení advokáta rozhodnuto.
2. Návrh stěžovatelky není možné považovat za řádný, jelikož má řadu procesních a obsahových nedostatků [zejm. § 30 a § 34 ve spojení s § 72 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka především není pro řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2 téhož zákona).
3. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelce pravidlo, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Proto není nutné trvat na tom, aby se stěžovatelce dostalo vždy nového a stále stejného poučení - naopak by se jednalo o samoúčelný formalismus.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že povinné zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem není samoúčelným formalismem, který by měl jednotlivcům ztížit či znemožnit přístup k Ústavnímu soudu a dosažení spravedlivého rozhodnutí v jejich věci. Zastoupení advokátem má naopak zaručit, že podstata věci bude posouzena kvalifikovaným profesionálem. Ten může jednak posoudit, zda by podání ústavní stížnosti nebylo zjevně bezúspěšným uplatňováním práva (a tuto skutečnost případně svému klientovi sdělit), ale zejména zajistit, aby podání bylo kvalifikovaně sepsáno a mělo skutečný potenciál dosáhnout řešení příznivého pro jednotlivce, který namítá porušení svých ústavně zaručených práv.
5. V nyní posuzovaném případě není pochyb o tom, že náležitého poučení o zákonných náležitostech ústavní stížnosti se stěžovatelce dostalo opakovaně v řadě řízení (kupříkladu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3891/17). Celkem již stěžovatelka podala zhruba několik set ústavních stížností, z nichž velká většina byla odmítnuta právě pro neodstranění vady spočívající v absenci právního zastoupení. Byť tedy stěžovatelka podala mnoho ústavních stížností trpících stejnou vadou a byla o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučena, znovu podala návrh, aniž by byla zastoupena advokátem. Stěžovatelka v návrhu uvedla, že se obrátila na Českou advokátní komoru s žádostí o určení advokáta. Ústavní soud proto posečkal s rozhodnutím na výsledek vyřízení této žádosti. Ověřil přitom, že advokát stěžovatelce nebyl určen. Stěžovatelka vadu ani poté jiným způsobem neodstranila.
6. Pro neefektivnost dalšího poučování soudce zpravodaj návrh odmítl na základě přiměřené aplikace § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2026
Martin Smolek v. r.
soudce zpravodaj