Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem, sídlem Malická 11, Plzeň, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. července 2026 č. j. 15 C 352/2016-405, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníka řízení, P. S. a nezletilého J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z příloh založených ve spise se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") v řízení o zaplacení nemajetkové újmy způsobené trestným činem v záhlaví uvedeným usnesením ve výroku I. nepřipustil změnu žaloby navrženou stěžovatelem jako žalobcem v podání ze dne 17. 1. 2020, kterou se domáhá toho, aby původnímu žalovanému J. S., zemřelému dne X (vedlejší účastníci jsou právní nástupci původního, prvního, žalovaného) byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 1 072 389 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. obvodní soud nepřipustil změnu žaloby navrženou stěžovatelem v podání ze dne 12. 3. 2026, kterou se stěžovatel domáhá toho, aby prvnímu vedlejšímu účastníkovi jako druhému žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 512 890,39 Kč s příslušenstvím a druhému vedlejšímu účastníkovi jako třetímu žalovanému byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 150 698 Kč s příslušenstvím.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené usnesení je odůvodněno pouze odkazem na § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), aniž by obvodní soud uvedl, v čem konkrétně spatřuje naplnění důvodů pro uplatnění výjimky pro nepřipuštění změny žaloby. Podle stěžovatele porušení práva na spravedlivý proces v předmětné věci dosáhlo ústavněprávního rozměru, když podle judikatury Ústavního soudu se má poškozenému (oběti trestné činnosti) dostat rychlé a dostatečné satisfakce (odškodnění), neboť pouze tak dochází k efektivnímu působení právní normy (zákonného systému náhrad škod způsobených trestným činem). Postupem obecných soudů došlo k odmítnutí spravedlnosti, a to nepřiměřenou délkou nečinnosti 6,5 roku, kdy soud nepřipustil změnu žaloby (ačkoli podle Ústavního soudu se musí rozhodnout bezodkladně), dále nesprávným postupem soudu (rozhodnutím), kterým soud odepřel účastníkovi možnost uplatňovat nároky, které by jinak byly již promlčeny, dále nepřípustnou délkou řízení 10 let, kdy postupem obecných soudů dochází k tomu, že ani po 10 letech od pravomocného rozhodnutí o trestném činu není poškozený odškodněn. V důsledku porušení ústavních principů (práva uplatňovat své právo u soudu v legitimním přesvědčení, že o jeho právu bude v přiměřené době rozhodnuto soustavou obecných soudů) je proto napadené usnesení protiústavní [srov. nález ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 244/03 (N 53/33 SbNU 47)]. Z hlediska ústavního požadavku na přiměřenost lhůty pro rozhodnutí soudu o připuštění změny žaloby stanoveného nálezem ze dne 4. 12. 2002 sp. zn. IV. ÚS 157/02 (N 149/28 SbNU 347) napadené rozhodnutí neobstojí ani z pohledu zákonného požadavku přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí a je tak protiústavní [srov. nález ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 455/03 (N 110/41 SbNU 365)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Řízení před Ústavním soudem je vybudováno na přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž nelze protiústavnost napravit procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných právních norem. Ústavní stížnost je zvláštní (tzv. subsidiární) procesní prostředek ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nastupující až po vyčerpání všech ostatních prostředků, neboť ochrana základních práv není a ani nemůže být úkolem pouze Ústavního soudu, ale je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice.
6. Ústavní stížnost tedy lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu [srov. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10 či ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
7. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti také vyplývá, že ústavní stížnost lze zpravidla podat až proti pravomocným rozhodnutím o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá [srov. např. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587) či usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)].
8. Dílčí rozhodnutí soudu či jiných orgánů veřejné moci, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či nařizuje předběžné opatření, jsou napadnutelná ústavní stížností v zásadě jen tehdy, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat jinými prostředky nebo v jiném řízení a (nebo) zasahují-li nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) do základních práv a svobod stěžovatele.
9. Usnesení soudu o nepřipuštění změny žaloby je právě takovým rozhodnutím, které nemá charakter konečného meritorního rozhodnutí ve věci. Jde o rozhodnutí procesní povahy, nikoliv rozhodnutí ve věci samé, a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 1199/17, ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1275/17, ze dne 11. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 1105/18 či usnesení ze dne 26. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2716/19).
10. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933, č. 94/2016 Sb.) vyslovil, že nevylučuje-li občanský soudní řád změnu návrhu, popřípadě napadení nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 o. s. ř. nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Podle výše uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu jsou ústavní stížnosti proti usnesení o nepřipuštění změny návrhu podle § 95 odst. 2 o. s. ř. zásadně nepřípustné. Ústavní soud ve zmiňovaném stanovisku vyšel z toho, že usnesení o nepřipuštění změny žaloby je sice v obecné rovině způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníka, jde však o rozhodnutí procesní povahy, proti němuž se může účastník řízení podle okolností daného případu bránit jednak podáním nové žaloby, byť nejde o procesní prostředek ochrany práva stricto sensu (srov. bod 15 odůvodnění stanoviska), ale také napadením rozhodnutí ve věci samé opravným prostředkem (srov. usnesení ze dne 11. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 3007/25).
12. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém obvodní soud uvedl, že v návrhu za rozšíření žaloby ze dne 17. 1. 2020 stěžovatel uplatnil další dva nároky, které v původní žalobě ze dne 20. 12. 2016 neuplatnil. Jde o nárok na bolestné ve výši 28 254 Kč a nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 1 044 135 Kč. Stěžovatel se domáhal změny žaloby tak, že žalovaný, resp. jeho nástupci, jsou povinni zaplatit stěžovateli částku 1 072 389 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud vysvětlil, že o zcela nových nárocích (rozdílných od původního návrhu uvedeného v žalobě) uvedených v návrhu na rozšíření žaloby ze dne 17. 1. 2020 by v řízení muselo být vedeno další rozsáhlé dokazování. Dále poukázal na to, že předžalobní upomínkou ze dne 31. 10. 2016 stěžovatel proti právnímu předchůdci stěžovatelů uplatnil pouze nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem ve výši 300 000 Kč, nikoli nárok na bolestné a nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění.
13. Obvodní soud přiléhavě vysvětlil, že změnu žaloby soud posuzuje z hlediska hospodárnosti, s přihlédnutím ke stavu řízení. Proto ve smyslu § 95 odst. 2 o. s. ř. nepřipustil změnu návrhu, jak požadoval stěžovatel podáními ze dne 17. 1. 2020 a ze dne 12. 3. 2026. Obvodní soud dodal, že o nárocích, které stěžovatel uplatnil v podáních ze dne 17. 1. 2020 a ze dne 12. 3. 2026 ve věci změny žaloby, může být soudem rozhodováno v samostatném soudním řízení, podá-li stěžovatel novou žalobu ve věci těchto nároků (náhrada za bolestné a náhrada za ztížení společenského uplatnění).
14. Pro úplnost lze dodat, že poté, co bude ve věci meritorně rozhodnuto, také nebude stěžovateli nic bránit v tom, aby uplatnil dostupné opravné prostředky proti rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé a po jejich vyčerpání podal případně novou ústavní stížnost z důvodu namítaného porušení ústavně zaručených práv. Podle výše uvedeného stanoviska totiž lze odvoláním proti rozhodnutí ve věci samé brojit rovněž proti nepřipuštění změny žaloby (srov. usnesení ze dne 18. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2033/20).
15. Přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které není konečným meritorním rozhodnutím ve věci, je výjimečně možné dovodit za existence okolností předpokládaných v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které však ve věci stěžovatele nejsou dány. Ostatně stěžovatel existenci takových okolností v ústavní stížnosti ani netvrdí. Podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele a tím de facto předjímat, jaký bude další postup soudu v dané věci.
16. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat procesní postup obvodního soudu, který je v dané fázi řízení nejlépe informován o okolnostech jedinečného případu, a již vůbec ne měnit jeho dostatečně odůvodněné závěry, které jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování. To by posunovalo Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému všeobecného soudnictví, což by bylo v rozporu s ústavním vymezením jeho kompetencí. V této souvislosti je třeba opět zdůraznit princip subsidiarity ústavní stížnosti a s ním související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
17. S ohledem na to, že právní názor obsažený ve výše uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu je pro další rozhodování Ústavního soudu závazný, je ústavní stížnost proti procesnímu rozhodnutí soudu o nepřipuštění změny žaloby podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (viz např. také usnesení ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. III. ÚS 3123/20, ze dne 6. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2752/20, ze dne 31. 10. 2024 sp. zn. III. ÚS 2898/24 či ze dne 11. 11. 2025 sp. zn. III. ÚS 3007/25).
18. Jde-li o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), který považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [např. nález ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)]. Podle § 174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle § 164 cit. zákona. Z podané ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel v předmětné věci uvedeného procesního prostředku využil. Námitku průtahů v řízení proto Ústavní soud posoudil jako nepřípustnou.
19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný, když neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) či písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2026
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj