Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy (soudce zpravodaj) Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Hnutí pro život ČR, z.s., sídlem Jánská 2269/26, Jihlava, b) Mgr. Radima Ucháče, c) M. P., d) nezletilého J. P., a e) nezletilého D. P., zastoupených zákonnou zástupkyní M. P., všech zastoupených JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2026 č. j. 22 As 18/2026-128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025 č. j. 15 A 53/2025-280, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, 2) Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, 3) Úřadu městské části Praha 1, sídlem Vodičkova 681/18, Praha 1 a 4) Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Mají za to, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 19, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 15 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že žalobami, které Městský soud v Praze ("městský soud") spojil ke společnému projednání, se stěžovatelé (společně s dalšími žalobci) domáhali vyslovení několika nezákonných zásahů, jichž se měli dopustit vedlejší účastníci řízení v souvislosti se shromážděním Pochod pro život 2025. Součástí programu shromáždění byl pochod centrem Prahy, jehož další průběh byl v Kaprově ulici zablokován osobami, které stěžovatelé označují za své ideové odpůrce. Nejprve šlo o krátkou blokádu, která byla bez obtíží odstraněna, a poté o větší blokádu o 90 osobách. Pochod do svého (v průběhu shromáždění nově stanoveného) cíle na Staroměstském náměstí nedorazil a rozhodnutím svolavatele byl ukončen.
3. Městský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím všechny zásahové žaloby zamítl. Mimo jiné konstatoval, že zajištění trasy pochodu z náměstí Jana Palacha přes Kaprovu ulici bylo z objektivních příčin nemožné. Zhodnotil, že policie postupovala s náležitou péčí, a to navzdory tomu, že shromáždění nedorazilo do svého cíle. Uvedl, že orgány veřejné moci nemohly zasáhnout do práv stěžovatelů ani tím, že nepostihly napadání účastníků shromáždění hanobícími projevy, neboť jim nesvědčí veřejné subjektivní právo domáhat se zahájení přestupkového řízení proti osobám narušujícím shromáždění. Městský soud zohlednil nenásilnou povahu protestů odpůrců shromáždění, která vyloučila použití razantnějších donucovacích prostředků ze strany policejních příslušníků. Neztotožnil se ani s námitkami, že by se odpůrci shromáždění dopustili excesivního elektroakustického rušení shromáždění. Městský soud nepřisvědčil ani argumentu nezákonného zásahu tvrzeně spočívajícího v nerozpuštění shromáždění blokujícího pochod, a to především z toho důvodu, že skupinu odpůrců, která tento pochod v Kaprově ulici zablokovala, není možné považovat za shromáždění ve smyslu zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, které jedině by bylo možné rozpustit postupem upraveným v § 12 tohoto zákona.
4. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud rovněž napadeným rozsudkem zamítl. Potvrdil závěry městského soudu, že vedlejší účastníci neporušili vůči stěžovatelům své právní povinnosti způsobem, jenž by zakládal nezákonný zásah. Uvedl, že takový zásah nevyvolává samotná skutečnost, že shromáždění nedosáhlo zamýšleného cíle, že neproběhlo přesně po plánované trase nebo že si žalobci zpětně představují jiný, účinnější postup veřejné moci.
5. Nejvyšší správní soud konstatoval, že policie dostála svým pozitivním závazkům,
které - nutno dodat - nejsou bezbřehé. Nesouhlasil s tvrzením stěžovatelů, že by policie postupovala lhostejně při odstraňování blokád. Ztotožnil se s hodnocením městského soudu, že projevy odpůrců shromáždění požívaly ochrany, neboť jimi tito odpůrci realizovali své právo na svobodu projevu. V této souvislosti potvrdil, že nedocházelo k tak intenzivnímu akustickému rušení, jak uváděli stěžovatelé. Proti jednotlivým excesivním zvukovým projevům navíc policie zasahovala. Nejvyšší správní soud se vypořádal rovněž s námitkou týkající se účasti dětí na shromáždění a vysvětlil, proč zásahová žaloba nemůže být důvodná ani v případě dvou nezletilých stěžovatelů.
II. Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhují jejich zrušení. Mají za to, že Nejvyšší správní soud jednal přepjatě formalistický a nesprávně vyhodnotil námitku stěžovatelů ohledně možnosti policie vytvořit koridor (v Kaprově ulici) pro průchod shromáždění jako nepřípustné rozšíření žalobních bodů a odmítl se jí z toho důvodu zabývat. Požadavek posouzení otázky vytvoření koridoru není požadavkem novým, pouze konkretizuje již přítomný žalobní bod. Jsou toho názoru, že se jedná o konkrétní příklad méně invazivního postupu policie a rozvinutí původního žalobního bodu nezajištění trasy oznámeného shromáždění. Soudům vytýkají nesprávné posouzení dodržení standardu řádné péče ze strany policie, resp. nedostatečné zohlednění přítomnosti dětí a rodin s dětmi jakožto zranitelných účastníků shromáždění, kteří vyžadují zvýšenou ochranu a péči ze strany orgánů veřejné moci. Upozorňují, že nezletilí stěžovatelé byli v Kaprově ulici v důsledku pomalého postupu policie nuceni stát na místě, uprostřed davu lidí, po dobu téměř dvou hodin. Upozorňují na hluk, kterému byly vystaveni, stejně tak na vulgarity a nenávistné verbální projevy. Dále uvádějí, že soudy v extrémním rozporu s předloženými důkazy nesprávně určily čas rozebrání blokády v Kaprově ulici, a v důsledku toho nesprávně posoudily otázku, zda policie vynaložila náležitou péči k ochraně práv účastníků shromáždění.
III. Věcné posouzení
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy České republiky). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy může zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pouze došlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. K takové situaci však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
8. Ústavní soud předně nepřisvědčil námitce, že by Nejvyšší správní soud postupoval přepjatě formalisticky, jestliže se odmítl zabývat výtkou, že policie nevytvořila v Kaprově ulici koridor (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 47). Tento postup nelze považovat za ústavněprávně deficitní. Ve smyslu § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s.") totiž nejsou v řízení před Nejvyšším správním soudem přípustné námitky, které byly poprvé uplatněny až v řízení o kasační stížnosti. Námitka nevytvoření koridoru přitom poprvé zazněla právě až v kasační stížnosti. Podle konstantní judikatury správních soudů § 104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné (srov. např. již rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004 č. j. 1 Azs 34/2004-49). Připuštění uplatnění skutkových a právních novot v řízení před Nejvyšším správním soudem by fakticky vedlo k popření kasačního principu, na němž je řízení o kasační stížnosti vystavěno. Tato východiska správního soudnictví opakovaně potvrzuje i judikatura Ústavního soudu (srov. např. nedávné usnesení ze dne 17. 6. 2026 sp. zn. II. ÚS 1580/26, body 14-15 a zde citované nálezy). Nad rámec shora uvedeného lze doplnit, že byť se soudy nezabývaly možností vytvoření koridoru pro průchod shromáždění ulicí Kaprova výslovně, z rozhodnutí se dostatečně odůvodněně podává, proč nebylo reálně možné, aby policie zajistila trasu z náměstí Jana Palacha přes ulici Kaprovu v tom smyslu, aby byl umožněn volný průchod shromáždění trasou na Staroměstské náměstí (srov. rozsudek městského soudu, bod 146 a předcházející).
9. K námitce stěžovatelů týkající se tvrzeného nezohlednění účasti dětí na shromáždění a jejich vystavení hluku a vulgaritám uvádí Ústavní soud následující. Jak již vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, demokratický právní stát poskytuje ochranu i šokujícím či obecně nevhodným projevům. Důvod tkví již ve skutečnosti, že vymezení toho, co je "hrubě neslušné" se velmi odlišuje z hlediska hodnotové orientace každého člověka a rovněž obecné vymezení "neslušnosti" či "nemravnosti" není snadné (srov. Výborný, Š. Právo shromažďovací. In: Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. 56). Riziko verbálního napadání či prudké výměny názorů mezi protestujícím a účastníky či sympatizanty shromáždění není samo o sobě důvodem pro znemožnění protestu v blízkosti shromáždění. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 3564/18, verbální vyjádření nesouhlasu s konáním shromáždění, jeho cíli či názory jeho účastníků spadá pod ústavně chráněnou svobodu projevu (čl. 17 odst. 1 Listiny). Neboli jakkoliv je v souladu s pozitivními závazky státu jeho povinností ochránit bezpečnost a pokojnost určitého shromáždění a jeho účastníků, nelze tuto povinnost vykládat jako možnost potírat jakýkoliv projev nesouhlasu vůči konanému shromáždění, byť by byl vulgární.
10. Co se týká vystavení účastníků shromáždění, včetně dětí, hluku, touto námitkou se soudy obsáhle zabývaly (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 54; rozsudek městského soudu, bod 168). Soudy vysvětlily, proč podle jejich názoru nedocházelo k tak intenzivnímu rušení, jak uvádějí stěžovatelé. Z rozhodnutí rovněž vyplývá, že postup policie při "rozebrání" blokád nebylo možné označit za pomalý či liknavý (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 48-49). Nejvyšší správní soud nadto zcela případně upozornil, že svůj velký podíl viny na tom, že účastníci Pochodu pro život strávili následující dvě hodiny po zablokování průvodu čekáním v Kaprově ulici, nese i svolavatel, neboť odmítl přistoupit na přijatelné alternativní řešení, které mu policie operativně navrhla s cílem eliminovat v té době již aktuální hrozbu zablokování pochodu. Svolavatel však neakceptoval návrh policie na ukončení shromáždění na náměstí Jana Palacha, a i s vědomím toho, že odstranění případné blokády policií si nutně vyžádá delší dobu, trval na tom, že pochod bude pokračovat dál Kaprovou ulicí na Staroměstské náměstí. Nelze rovněž přehlédnout, že konání protestů proti svolanému shromáždění bylo i s přihlédnutím ke zkušenostem z předchozích let vysoce pravděpodobné. Účastníci tohoto shromáždění s nimi museli počítat, což platí i v případě rodičů, kteří se rozhodli, že se pochodu zúčastní společně s dětmi. Ústavní soud současně odkazuje na vypořádání námitky účasti dětí provedené Nejvyšším správním soudem, s nímž se bez dalšího ztotožňuje (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 55).
11. Za důvodnou nelze považovat ani námitku týkající se tvrzeně nepřesného určení času rozebrání blokády. Jak již stěžovatelům vysvětlil Nejvyšší správní soud, případné nesprávné zjištění skutkového stavu ve vztahu ke konkrétnímu časovému údaji by nemohlo mít vliv na výsledek řízení. Rozhodující totiž je, že po odstranění blokády nebylo možné v pochodu bezprostředně pokračovat z důvodu další překážky na trase a že spor o přesný časový údaj nemění nic na závěru, že policie byla při řešení situace vystavena objektivním omezením daným místem, počtem osob a nutností postupovat přiměřeně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 31). Na tomto závěru neshledává Ústavní soud cokoliv protiústavního.
12. Ústavní soud shrnuje, že argumentace stěžovatelů je v konečném důsledku pouhou polemikou se skutkovými i právními závěry správních soudů, která však nepožívá ústavněprávní ochrany. Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů, a ústavní stížnost proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu