Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. S., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bajarem, advokátem, sídlem Novomlýnská 1238/3, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 124/2026 ze dne 25. června 2026 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 5 T 15/2026-410 ze dne 1. dubna 2026, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že porušují jeho práva zaručená čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 a 4 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel je trestně stíhán pro zločin braní rukojmí podle § 174 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ("obvodní soud") č. j. 4 Nt 11038/2025 ze dne 30. listopadu 2025 vzat do vazby pro důvody uvedené v § 67 písm. a) a c) trestního řádu.
3. Napadeným usnesením obvodního soudu bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě podle § 72 odst. 3 trestního řádu z důvodu § 67 písm. a) trestního řádu. V odůvodnění soud konstatoval, že přestože stěžovatel uvedl, že jeho otec je občanem Polské republiky, stěžovatel sám je občanem třetího státu mimo území Evropské unie. S Českou republikou je spjatý spíše formálně, neboť jak sám uvedl, dlouhodobě i se svou rodinou pobývá v Polsku.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel blanketní stížnost, o které rozhodoval Městský soud v Praze ("stížnostní soud"). Ten stížnost usnesením uvedeným v záhlaví zamítl. V odůvodnění zopakoval, že stěžovatel nemá žádné vazby na Českou republiku a ztotožnil se závěrem obvodního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stížnostní argumentaci stěžovatele lze rozdělit do čtyř námitek. Zaprvé stěžovatel namítá, že trest, který mu reálně hrozí (tedy tříleté nepodmíněné odnětí svobody s navazujícím vyhoštěním) nedosahuje hranice osmi let, kterou Ústavní soud ve své judikatuře považuje za hrozbu vysokým trestem podporující odůvodněnost útěkové vazby.
6. Zadruhé stěžovatel soudům vyčítá, že jeho vazby na Polskou republiku paradoxně použily proti němu, když uzavřely, že jeho vazby na Českou republiku jsou toliko formální, když navíc sám uvedl, že dlouhodobě i se svou rodinou pobývá v Polsku. Má za to, že skutečnost, že nemá rodinu přímo v České republice, nemůže být pro posouzení útěkové vazby podstatné, neboť takový přístup by vedl k automatické odůvodněnosti útěkové vazby u občanů jiných členských států EU či u občanů třetích zemí dlouhodobě pobývajících v jiném členském státu EU čistě na základě toho, že dlouhodobě nepobývají v České republice, přestože reálně nehrozí riziko, že se budou trestnímu řízení v ČR vyhýbat.
7. Zatřetí stěžovatel namítá, že soudy při rozhodování o vazbě dostatečně nezohlednily nejlepší zájmy jeho nezletilých dětí (ve věku čtyři a deset let). Argumentuje tím, že u dětí takto útlého věku je přítomnost otce naprosto zásadní. Rodina stěžovatele je na něm navíc finančně závislá.
8. Začtvrté stěžovatel soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly nahrazením vazby a využití k tomu příslušných evropských nástrojů. Evropské právo dle stěžovatelova názoru poskytuje dostatečný mechanismus jak pro nahrazení vazby, tak pro případné dostižení stěžovatele, porušil-li by uložené povinnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupený v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) s výjimkou námitek stěžovatele, které nebyly uplatněny před stížnostním soudem (viz dále).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Ústavní soud zasahuje zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku. O takovou situaci se zde ale nejedná.
11. Zaprvé námitka stěžovatele týkající se otázky hrozící výše trestu zcela postrádá ústavněprávní přesah. Z obsahu napadeného usnesení obvodního soudu totiž výslovně vyplývá, že jeho závěr o trvání důvodu vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu není podložen obavou z uprchnutí nebo skrývání se výkonu nepodmíněného trestu z důvodu jeho hrozící výše. Hlavním opěrným důvodem pro rozhodnutí obvodního soudu byly osobní poměry stěžovatele a jeho nedostatečné sociálně-ekonomické ukotvení v České republice (srov. bod 13 napadeného usnesení obvodního soudu).
12. Ústavní soud dále konstatuje, že v postupu obecných soudů neshledal žádné pochybení, které by vyžadovalo jeho zásah. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy svůj závěr o přetrvávajícím důvodu vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu založily zejména na absentujícím stálém bydlišti stěžovatele v České republice (bod 12 napadeného usnesení obvodního soudu). Podle obvodního soudu stěžovatel pobýval v České republice spíše formálně, kdy své adresy pobytu pravidelně měnil. Stěžovatel v hlavním líčení sice tvrdil, že jeho manželka uzavřela nájemní smlouvu v České republice k bydlení, předmětnou smlouvu ale stěžovatel v řízení nepředložil (rovněž bod 12 napadeného usnesení obvodního soudu). Obecné soudy nepovažovaly dále za přesvědčivý příslib jeho budoucího zaměstnání. Tento příslib byl totiž navázán na jeho propuštění po vypršení trestu odnětí svobody, obecné soudy jej proto ve spojení s absencí známého trvalého bydliště stěžovatele nepovažovaly za dostatečnou garanci (bod 8 napadeného usnesení stížnostního soudu). Takto odůvodněná rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud považuje za ústavně souladná, neporušující stěžovatelem namítaná základní práva.
13. Konečně se Ústavní soud věcně nemohl zabývat zbylými námitkami stěžovatele, jelikož tyto nebyly řádně uplatněny před stížnostním soudem. Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. ledna 2025, bod 36). Materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo (nález sp. zn. III. ÚS 377/20 ze dne 2. srpna 2022, bod 23). Jak vyplývá z rozhodnutí stížnostního soudu, proti rozhodnutí obvodního soudu stěžovatel podal blanketní stížnost, kterou blíže neodůvodnil (bod 3 napadeného usnesení stížnostního soudu). Nyní předkládané námitky tedy stěžovatel řádně neuplatnil v řízení o stížnosti a domáhá se jejich přezkumu až v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o námitky materiálně nepřípustné.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu