Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., t. č. ve Vazební věznici Brno Bohunice, zastoupeného Mgr. Robertem Pešou, advokátem, sídlem nám. Míru 117, Olešnice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2026, č. j. 5 To 167/2026-18, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2026, č. j. 70 Nt 363/2026-6, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Nyní napadeným usnesením Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu podle § 33 odst. 2 trestního řádu. Z napadeného usnesení se podává, že stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že je osobou nemajetnou, z movitých věcí vlastní pouze věci osobní potřeby. Před vzetím do vazby si vydělával brigádami jako výpomoc při stavebních pracích. Jeho čistý měsíční příjem měl dosahovat výše průměrně 55 000 Kč. Těmito prostředky však nyní již stěžovatel údajně nedisponuje, neboť je spotřeboval na své živobytí. Stěžovatel dále uvedl, že nevlastní ani žádný bankovní účet, a nyní je závislý na pomoci od své dcery. Tato svá tvrzení stěžovatel zamýšlel prokázat čestným prohlášením o svých majetkových poměrech. Městský soud uzavřel, že je povinností obviněného doložit své majetkové poměry, soud nemá povinnost si je zjišťovat sám. Tvrzení obsažená v čestném prohlášení městský soud považoval za nedostatečná, neboť neobsahují žádné konkrétnější údaje o příjmech a výdajích stěžovatele v době před zadržením, nejsou doloženy ani žádné listinné důkazy. Městský soud vycházel z konkrétního tvrzení stěžovatele, že dosahoval čistého průměrného výdělku 55 000 Kč měsíčně a vzhledem k absenci informací o jeho výdajích neuvěřil jeho tvrzení, že všechny své (z hlediska městského soudu relativně nadstandardní) finanční prostředky spotřeboval a nyní nedisponuje ničím. Městský soud dále uvedl, že lze předpokládat, že stěžovatel bude do budoucna schopen vykonávat výdělečnou činnost, a to i případně ve výkonu trestu odnětí svobody, a bude moci náklady své obhajoby uhradit.
3. Stěžovatel napadl usnesení městského soudu stížností, o níž rozhodl nyní napadeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") tak, že ji jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Krajský soud se taktéž zabýval majetkovými poměry stěžovatele, který uvedl, že má dvě vyživovací povinnosti ke svým dětem, které obě žijí v zahraničí; tyto své vyživovací povinnosti však nikterak nedoložil. Stejně jako městský soud dospěl i krajský soud k závěru, že ani ve stížnostním řízení nebylo doloženo, že by stěžovatel nedisponoval dostatečnými prostředky na náklady své obhajoby.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že úvahy, na nichž jsou založena napadená rozhodnutí, odporují ustálené judikatuře Ústavního soudu, která se odklonila od tzv. majetkové potenciality příjmů a zdůrazňuje, že pro posouzení nároku je podstatná majetková situace obviněného v době rozhodování o nároku. Stejně tak stěžovatel nesouhlasí s tím, že soudy hodnotily i pracovní minulost stěžovatele před jeho zadržením. Stěžovatel namítá, že krajský soud nazval poněkud absurdním tvrzení stěžovatele, že své finanční prostředky ve výši přibližně 55 000 Kč měsíčně spotřeboval, aniž by zkoumal, jaká je životní úroveň stěžovatele.
5. Stěžovatel je dále přesvědčen o podjatosti krajského soudu. V bodě 8. svého usnesení krajský soud uvedl, že "V neposlední řadě je nutno dodat, že předmětné trestní stíhání si pak obviněný zapříčinil toliko sám svým násilným jednáním (a nikoliv stát), když v tomto směru si tedy obviněný měl být vědom veškerých důsledků, které z toho pro něj samotného mohou mj. do budoucna nastat." Uvedené vyjádření stěžovatel považuje za flagrantní porušení svého práva na presumpci neviny a spravedlivý proces. Stěžovatel svou vinu totiž od počátku popírá. Namítá zejména rozpor s nálezem sp. zn. I. ÚS 1965/15. Dle stěžovatele krajský soud nectí základní zásady trestního řízení a v jeho věci by měl rozhodovat jiný senát krajského soudu.
6. Stěžovatel se také vymezuje proti tvrzení soudů, že nedoložil dostatek důkazních prostředků. Uvádí, že doložil vše, co bylo možné, dokonce i výpis z katastru nemovitostí, že nevlastní žádnou nemovitost.
7. Stěžovatel taktéž vytýká krajskému soudu formulaci uvedenou v bodě 9. napadeného usnesení, kde krajský soud polemizuje o možnosti přidělení obhájce stěžovateli, pokud nemá dostatek finančních prostředků k zaplacení obhájce na plnou moc. Stěžovatel takto odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 483/23, z něhož se podává, že obviněnému nelze klást k tíži, že má v daném řízení obhájce na plnou moc.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní řád mu neposkytuje jiný prostředek nápravy.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud k otázce nároku na bezplatnou obhajobu přistupuje velmi zdrženlivě, neboť její posouzení do značné míry závisí na uvážení trestních soudů [nález ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3501/20, N 12/110 SbNU 115)]. Úkolem Ústavního soudu není jejich činnost v tomto směru nahrazovat. Důvod k zásahu nastane teprve v situaci, kdy jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zatíženy zjevným logickým rozporem, případně svévolné (nejsou opřeny o konkrétní skutková zjištění či srozumitelná kritéria). Samo o sobě ani nestačí, že by Ústavní soud hodnotil relevantní skutečnosti odlišně než obecný soud (nález ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. II. ÚS 483/24, či usnesení ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3495/18).
11. Podle § 33 odst. 2 trestního řádu osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Při zkoumání naplnění podmínky nemajetnosti dle citovaného ustanovení se hodnotí primárně současné finanční možnosti obviněného a nejsou-li shledány dostatečnými, je hodnocena i jeho majetková potencialita do budoucna (nález sp. zn. III. ÚS 3501/20, bod 16).
12. Současné i budoucí finanční možnosti obviněného musí soudy posuzovat na základě konkrétních a aktuálně zjištěných skutečností, jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy obviněného. Není možné vycházet z pouhých hypotéz a spekulací, které nemají podklad ve zjištěných skutečnostech (nález sp. zn. III. ÚS 3582/20, bod 24). Soudy musí přihlédnout též k okolnostem, které možnost obviněného zajistit si prostředky na úhradu obhajoby oslabují, jako například exekučně vymáhané dluhy nebo probíhající insolvence. Relevantnost těchto okolností je přitom o to větší, pokud jde o dluhy obviněného, jichž se nemůže zbavit ani ve střednědobém (několikaletém) časovém horizontu (nález sp. zn. III. ÚS 3501/20, body 20 a 21).
13. Stěžovatel namítá, že soudy postavily svá rozhodnutí na jeho tzv. majetkové potencialitě, což má být v rozporu s aktuální judikaturou Ústavního soudu. K tomuto Ústavní soud uvádí, že toto kritérium starší judikatura Ústavního soudu bez dalšího akceptovala, v poslední době je však upozadila [nález ze dne 3. 12. 2024 sp. zn. I. ÚS 2653/24, nálezy ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20, (N 35/104 SbNU 379) a ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2198/22]. Podmínka vztahující se ke vzdálenější budoucnosti, která může, ale také nemusí nastat, nemá oporu v zákoně. Při rozhodování o tom, zda má obviněný dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, jsou soudy povinny vycházet zásadně ze skutkového stavu v době rozhodování. Založí-li tedy soudy závěr o nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu na hypotetických příjmech, které by obviněný někdy v blíže neurčené budoucnosti mohl získat, poruší tím jeho právo na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Takovýto postup zasahuje do samotné podstaty práva na bezplatnou pomoc obhájce, protože obviněný potřebuje efektivní obhajobu právě v době probíhajícího trestního řízení, nikoli někdy v budoucnu [nález ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20, (N 174/102 SbNU 30)].
14. Ze shora uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud hodnocení majetkové potenciality obviněného do budoucna zcela neodmítl [viz např. nález ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3501/20 (N 12/110 SbNU 115)]. Ústavní soud toliko zdůraznil, že majetkovou potencialitu je třeba hodnotit na základě konkrétních a aktuálních skutkových zjištění. Finanční perspektivu lze dovozovat z takových okolností, jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy obviněného (obdobně např. usnesení ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 1356/24). Není ovšem možné vycházet z pouhých spekulací a hypotéz, které by nebyly založeny na učiněných zjištěních. Nelze také možnost získání dostatečného množství finančních prostředků vztahovat až k velmi vzdálené budoucnosti. Předmětem hodnocení by mělo být období několika let, nikoliv desítek let (viz nález ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 3582/20).
15. Soudy v napadených usneseních však primárně nevycházely z tzv. majetkové potenciality stěžovatele. Hlavním argumentem pro nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu byla skutečnost, že stěžovatel dostatečně nedoložil své příjmy a výdaje, svá tvrzení nedoložil prakticky žádnými listinami, tudíž soudy nezískaly dostatečný náhled na majetkovou situaci stěžovatele, který je povinen své majetkové poměry sám doložit, jak explicitně vyplývá z ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu. Soudy vycházely při posouzení stěžovatelova nároku především z jeho tvrzení o čistém měsíčním výdělku v přibližné výši 55 000 Kč, což považovaly za relativně vysokou částku. Vzhledem k absenci přehledu o výdajích stěžovatele nemohly uceleně posoudit jeho majetkovou situaci. Z napadených rozhodnutí ani z ústavní stížnosti se ani nepodává, že by stěžovatel tvrdil nějaké dluhy, což je, jak vyplývá ze shora citované judikatury, významným aspektem pro posouzení majetnosti obviněného. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele v ústavní stížnosti, že by soudy vycházely především z majetkové potenciality, neboť vycházely především z faktu, že stěžovatel nedokázal prokázat své majetkové poměry a jediný ucelený údaj, který se z jeho podkladů podává, je právě výše jeho výdělků před zadržením, která se jeví objektivně jako relativně vysoká. Je sice pravda, že soudy zmínily i majetkovou potencialitu (stěžovatel je zdravý a v produktivním věku 43 let, doposud byl výdělečně činný), avšak důvody pro nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu či na odměnu za sníženou odměnu plynuly především z výdělků stěžovatele před zadržením.
16. Stěžovatel dále namítá porušení zásad presumpce neviny a spravedlivého procesu, k čemuž mělo dojít větou uvedenou v bodě 8. usnesení krajského soudu, která zní: "V neposlední řadě je nutno dodat, že předmětné trestní stíhání si pak obviněný zapříčinil toliko sám svým násilným jednáním (a nikoliv stát), když v tomto směru si tedy obviněný měl být vědom veškerých důsledků, které z toho pro něj samotného mohou mj. do budoucna nastat." Uvedené vyjádření stěžovatel považuje za flagrantní a porušení svého práva na presumpci neviny a spravedlivý proces, když namítá zejména rozpor s nálezem sp. zn. I. ÚS 1965/15.
17. Ústavní soud si je vědom, že právo na nestranného soudce je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že nestrannost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát [nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004 (N 121/34 SbNU 255), shodně např. nález sp. zn. II. ÚS 551/03 ze dne 16. 5. 2006 (N 101/41 SbNU 297) nebo nález sp. zn. III. ÚS 449/04 ze dne 16. 12. 2004 (N 193/35 SbNU 541)].
18. K vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti je důvodné pochybovat, zda bude moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, kdy je soudce současně na straně účastníka řízení či svědka, případně kdyby mohl být v řízení dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li soudce k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah či vztah ekonomické závislosti. Pokud jde o objektivní hodnocení nestrannosti soudců, je třeba se zabývat zejména otázkou, zda i nezávisle na chování a výrocích soudce existují jisté ověřitelné skutečnosti, které mohou jeho nestrannost zpochybňovat, přičemž v této oblasti mohou mít význam i pouhá zdání. Skutečná, tedy i třetím osobám se jevící nestrannost a nezaujatost soudce je totiž jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů v právo a demokratický právní stát [viz nález ze dne 2. 8. 2021 sp. zn. II.ÚS 741/21 (N 136/107 SbNU 125)].
19. Aplikuje-li Ústavní soud shora uvedené principy na posuzovanou věc, je zřejmé, že nestrannost senátu 5 To krajského soudu je zachována, namítá-li stěžovatel při zpochybnění nestrannosti rozhodujícího senátu toliko větu citovanou výše, která je uvedena v odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud považuje předmětnou formulaci za nevhodnou, avšak je zřejmé v kontextu posuzované věci, že senát vycházel z důvodného podezření, že stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin, z něhož je obviněn. Z textu usnesení, které je logiky a věcně přezkoumatelně odůvodněno, nelze dovodit žádný vztah členů senátu ke stěžovateli, který by svou intenzitou zakládal pochybnosti o nestrannosti členů senátu 5 To krajského soudu. Stěžovatel odkazoval na nález sp. zn. I. ÚS 1965/15, s nímž má napadené usnesení krajského soudu kolidovat z hlediska posouzení nestrannosti členů senátu, avšak Ústavní soud považuje odkaz na tento nález za nepřípadný. V předmětné věci šlo o situaci, kdy soudce (předseda senátu) rozhodující ve věci na stěžovatele dokonce podal trestní oznámení a stěžovatel podal trestní oznámení na předsedu senátu; soudce sám se cítil být ve vztahu ke stěžovateli podjatým. Prima facie je zjevné, že jde o zcela odlišnou situaci, než která nastala ve věci stěžovatele, kdy senát 5 To krajského soudu nadto zasedal v neveřejném zasedání, takže se stěžovatelem ani nepřišel do osobního kontaktu.
20. Ústavní soud konečně nepovažuje za důvodnou ani poslední námitku stěžovatele, že krajský soud klade stěžovateli k tíži to, že si zvolil obhájce na plnou moc. Nepřiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu nebyla ze strany krajského soudu zjevně motivováno snahou klást stěžovateli k tíži způsob, kterým stěžovatel získal obhájce, nýbrž primárně ta skutečnost, že stěžovatel dosahoval před svým zadržením nezanedbatelných výdělků a nedoložil (zejména) své výdaje, na základě čehož soudy dospěly k závěru, že je schopen si hradit náklady své obhajoby sám.
21. Ústavní soud tedy neshledal, že by závěry trestních soudů byly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zatíženy zjevným logickým rozporem, případně svévolné, což by jej opravňovalo k případnému kasačnímu zásahu (nález ze dne 10. 6. 2024 sp. zn. II. ÚS 483/24, či usnesení ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/18).
22. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu