Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené Mgr. Janem Palečkem, advokátem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1929/10, Brno, proti zásahu soudního exekutora JUD. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad v Přerově ve věci vedené pod sp. zn. 203 EX 08811/23, spočívajícímu v provedení exekuce vyklizením dne 30. 6. 2026 před rozhodnutím o návrhu stěžovatelky na odklad exekuce ze dne 22. 6. 2026, za účasti soudního exekutora JUD. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad v Přerově, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti, povaha a kontext napadeného zásahu
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá ochrany proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, konkrétně soudního exekutora JUD. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad v Přerově.
2. Stěžovatelka je povinnou v exekuční věci vedené u Exekutorského úřadu Přerov pod sp. zn. 203 EX 0881 1/23. Exekuce byla vedena k vymožení nepeněžité povinnosti spočívající ve vyklizení nemovitých věcí zapsaných na LV č. X1 pro obec B. a katastrální území S., a to pozemku parc. č. X2, jehož součástí je stavba č. p. X3, rodinný dům, a dále pozemků parc. č. X4 a parc. č. X5.
3. Dne 25. 5. 2026 byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce vyklizením, č. j. 203 Ex 08811/23-70. Téhož dne bylo vydáno vyrozumění o provedení vyklizení, č. j. 203 Ex 08811/23-69, podle něhož mělo být vyklizení provedeno dne 30. 6. 2026 v 8:00 hodin.
4. Dne 22. 6. 2026 podala stěžovatelka návrh na odklad exekuce podle § 54 exekučního řádu ve spojení s § 266 občanského soudního řádu. Návrh byl založen zejména v lékařské zprávě ze dne 19. 6. 2026. Stěžovatelka v návrhu uvedla, že je dlouhodobě psychiatricky léčena, avšak její aktuální stav se zásadně zhoršil (způsobem v lékařské zprávě popsaným), což odůvodňuje odklad exekuce.
5. Soudní exekutor ve svém vyrozumění ze dne 29. 6. 2026, č. j. 203 Ex 08811/23-75 konstatoval, že návrh na odklad postoupí exekučnímu soudu, avšak současně vůči němu použije výjimku podle § 54 odst. 3 exekučního řádu, takže mu nepřizná účinek podle § 54 odst. 2 písm. b) exekučního řádu. Návrh označil za opakovaný, svévolný, zřejmě bezúspěšný a šikanózní.
6. Dne 30. 6. 2026 pak byla exekuce vyklizením skutečně provedena.
II. Argumentace stěžovatelky a bližší vymezení návrhu
7. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným zásahem (ve věci sp. zn. 203 EX 08811/23), spočívajícím v provedení exekuce vyklizením dne 30. 6. 2026 před rozhodnutím o návrhu stěžovatelky na odklad exekuce ze dne 22. 6. 2026, za použití § 54 odst. 3 exekučního řádu, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, právo na ochranu osobní integrity a důstojnosti podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny a právo na respektování soukromého a rodinného života a obydlí podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud zakázal soudnímu exekutorovi pokračovat v porušování jejích základních práv a aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením, zejména aby v rozsahu své pravomoci učinil úkony směřující k odstranění následků provedeného vyklizení a k vydání movitých věcí odstraněných při vyklizení dne 30. 6. 2026 stěžovatelce, pokud jí dosud vydány nebyly.
9. Zdůrazňuje, že nenapadá samotnou existenci vykonatelného exekučního titulu ani se touto ústavní stížností nedomáhá přezkumu výsledku nalézacího řízení. Předmětem stížnosti je výlučně ústavní konformita způsobu provedení exekuce dne 30. 6. 2026, konkrétně použití výjimky z dočasné zákonné překážky provedení exekuce v situaci, kdy těsně před výkonem vznikly nové, lékařsky doložené a posléze faktickou hospitalizací potvrzené okolnosti.
10. V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že soudní exekutor nevzal v potaz nové a závažné skutečnosti, které vyplývaly z lékařské zprávy a které odůvodňovaly odklad exekuce. Ošetřující lékařka popsala těžkou depresivní fázi bez psychotických příznaků a neurčenou demenci lehkého stupně, výraznou apatii, hypobulii, úzkostné prožívání, poruchy spánku, sníženou frustrační toleranci, zhoršení mnestických funkcí a významně omezenou schopnost adaptace na další psychickou zátěž. Zpráva výslovně uváděla, že se stav v důsledku stresové zátěže natolik zhoršil, že stěžovatelka přestala přijímat stravu a tekutiny, rozvinuly se závažné zdravotní komplikace a intenzita psychiatrických symptomů vyžaduje kombinaci psychofarmakologické léčby a ústavní psychiatrické péče. Stěžovatelka byla objednána k hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici X (a posléze byla též skutečně hospitalizována). Věc je tak dle stěžovatelky právě s ohledem na existenci nových skutečností dle stěžovatelky podstatně odlišná od věci projednávané Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1566/25. V usnesení vydaném pod touto spisovou značkou totiž Ústavní soud vyšel z toho, že exekutorka i následně obecné soudy shodně zjistily, že povinná opakovala stejné důvody a že zčásti nová argumentace nepředstavovala relevantní důvody pro odklad ani zastavení.
III.
Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti
11. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
12. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka již v této věci ústavní stížnost podala. Tato stížnost - projednávaná pod sp. zn. IV. ÚS 1852/26 - byla Ústavním soudem posouzena jako stížnost proti vyrozumění ze dne 29. června 2026 č. j. 203 Ex 08811/23-75 a ze dne 25. května 2026 č. j. 203 Ex 08811/23-69 a byla odmítnuta pro neodstraněné vady (absence právního zastoupení). Takové rozhodnutí ovšem nezakládá překážku věci rozhodnuté ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (jež se vztahuje na věci, v nichž Ústavní soud již rozhodl nálezem). Jelikož byla i tato ústavní stížnost podána ve dvouměsíční lhůtě od napadeného zásahu, mohl ji Ústavní soud projednat.
13. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda existuje prostředek ochrany práva, který měla stěžovatelka ještě před podáním ústavní stížnosti vyčerpat. Dospěl přitom k závěru, že s ohledem na formulaci a vymezení ústavní stížnosti takový procesní prostředek neexistuje. Jak stěžovatelka výslovně specifikuje, předmětem stížnosti je výlučně ústavní konformita způsobu provedení exekuce dne 30. 6. 2026, konkrétně použití výjimky z dočasné zákonné překážky provedení exekuce. Proti takovému (faktickému) postupu nelze brojit u samotného exekučního soudu, který o návrhu na odklad rozhoduje. Za ekvivalentní prostředek nápravy pak v této specifické situaci nelze považovat ani podání žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V řízení podle tohoto zákona by sice mohl být retrospektivně označen postup soudního exekutora za nesprávný úřední postup, ve vztahu k podání ústavní stížnosti však chybí výrokový potenciál zákazu pokračovat v porušování základních práv, příp. příkazu obnovit stav před jejich porušením. Právě tento výrokový potenciál definuje ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci a její efektivitu.
14. Proto Ústavní soud neshledal důvody k odmítnutí ústavní stížnosti ve smyslu § 43 odst. 1 e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že ke stejnému závěru stran přípustnosti ústavní stížnosti dospěl implicitně i ve věci usnesení sp. zn. I. ÚS 1566/25 ze dne 20. 8. 2025.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Byť je ústavní stížnost - jak plyne ze shora uvedeného - přípustná a Ústavní soud ji věcně projednal, v rámci tohoto věcného projednání stále platí omezení plynoucí z postavení a funkce Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je totiž ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli přezkum aplikace podústavního práva. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li namítané porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody.
16. V tomto rozsahu přezkoumal Ústavní soud napadený postup soudního exekutora, resp. i jeho důvody zachycené ve vyrozumění ze dne 29. června 2026 č. j. 203 Ex 08811/23-75. Soudní exekutor ve svém vyrozumění vyšel z toho, že exekuce proti stěžovatelce byla vedena více než tři roky, během nichž opakovaně podávala návrhy na odklad exekuce, jimž nebylo vyhověno. V předposledním návrhu na odklad exekuce (ze dne 15. 5. 2026), který předcházel oznámení o provedení exekuce, stěžovatelka poukazovala na své zdravotní problémy, včetně dlouhodobé stresové zátěže a psychického vyčerpání spojeného s probíhajícím exekučním řízením. Soudní exekutor rovněž poukázal na to, že již v dřívějším (prvním) návrhu na odklad exekuce bylo uvedeno, že zdravotní stav povinné je vážný, chronický a dlouhodobě nepříznivý.
17. Z obsahu všech tří návrhů na odklad exekuce a z jejich časové souslednosti soudní exekutor dovodil, že nejde o přechodný stav. Naopak konstatoval, že nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky trvá mnoho let. S povinností vyklidit nemovitost byla stěžovatelka seznámena již doručením usnesení o příklepu v únoru 2020, tj. před více než 6 lety. V kontextu celé věci proto soudní exekutor uzavřel, že stěžovatelka zjevně jedná tak, aby svými úkony oddálila a bránila provedení exekuce (zde poukázal i na načasování posledního návrhu na odklad 6 dnů před termínem vyklizení, ačkoliv celé exekuční řízení je vedeno již od 19. 4. 2023). Uzavřel proto, že návrh stěžovatelky byl svévolným podáním a zřejmě bezúspěšným uplatňováním a bráněním práva, kterému nelze přiznat odkladný účinek od provedení exekuce dle smyslu § 54 odst. 2 písm. b) exekučního řádu.
18. Aniž by Ústavní soud přezkoumával v rovině podústavního práva věcnou správnost závěrů soudního exekutora, konstatuje, že jde o závěry racionálně odůvodněné a ústavně konformní. Ústavní soud nijak nezlehčuje zdravotní stav stěžovatelky, ani to, že vedení exekučního řízení pro ni může být stresující a má potenciál její zdravotní stav negativně ovlivňovat. Stěžovatelka však výslovně uvádí, že nenapadá samotnou existenci vykonatelného exekučního titulu, ani se touto ústavní stížností nedomáhá přezkumu výsledku nalézacího řízení. Není proto reálně ve hře varianta, že by toto exekuční řízení skončilo jinak než vyklizením nemovitosti. Chroničnost a dlouhodobost stěžovatelčina zdravotního stavu (byť Ústavní soud nepopírá, že i v takovém případě může dojít k jeho zhoršení) pak odůvodňuje implicitní závěr soudního exekutora, že provedení exekuce jím nelze odůvodňovat po více než třech letech od jejího zahájení.
19. Ústavní soud proto uzavírá, že soudní exekutor napadeným zásahem neporušil žádné základní právo stěžovatelky. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu