Ústavní soud, II. ÚS 2613/26

Spisová značka
II. ÚS 2613/26
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:2.US.2613.26.1
Datum rozhodnutí
27. 10. 2026
Datum podání
2. 9. 2026
Datum vyhlášení
10. 11. 2026
Datum publikace
16. 11. 2026
Forma rozhodnutí
Nález
Soudce zpravodaj
Šámal Pavel
Populární název
Lhůta pro uplatnění nároků na odměnu a náhrady ustanoveného obhájce
Význam
3
Výsledek řízení
vyhověno
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku, základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně, základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty, základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole, právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka, právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
Věcný rejstřík
lhůta, advokát/odměna, obhajoba, obhájce, náklady řízení, interpretace, advokát/ustanovený

znění ke dni rozhodnutí

Citovaná rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jakuba Houfka, advokáta, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2026 č. j. 50 To 267/2026-180 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. července 2026 č. j. 5 T 75/2024-173, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:

I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2026 č. j. 50 To 267/2026-180 a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. července 2026 č. j. 5 T 75/2024-173 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to v důsledku nerespektování principů právní jistoty, předvídatelnosti práva a zákazu svévole plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2026 č. j. 50 To 267/2026-180 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. července 2026 č. j. 5 T 75/2024-173 se ruší.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl ustanoveným obhájcem odsouzeného D. Š. (dále jen "odsouzený") v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 5 T 75/2024. Dne 1. 6. 2026 stěžovatel uplatnil u okresního soudu nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za poskytnutou obhajobu.

3. V záhlaví specifikovaným usnesením okresní soud podle § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, návrh stěžovatele na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zamítl z důvodu nedodržení jednoroční lhůty k uplatnění nároku podle § 151 odst. 2 trestního řádu. Shledal, že rozsudek ve věci nabyl ve výroku o vině a trestu právní moci dne 15. 2. 2025, přičemž stěžovatel svůj nárok uplatnil až dne 1. 6. 2026, tedy po uplynutí jednoroční lhůty stanovené v § 151 odst. 2 trestního řádu.

4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Okresním soudem určený počátek lhůty pro uplatnění nároku stěžovatele označil za nesprávný s tím, že trestní řízení skončilo dne 10. 4. 2025, kdy nabyl právní moci také výrok o náhradě škody. Teprve tímto okamžikem zaniklo ustanovení stěžovatele jako obhájce, přičemž podle krajského soudu se stěžovatel musel dozvědět o skončení povinnosti obhajovat nejpozději dne 14. 5. 2025, tedy do sedmi dnů od vyznačení právní moci ve spise.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postup krajského soudu je svévolný a nepředvídatelný. Má za to, že krajský soud nezjistil žádnou konkrétní skutečnost, z níž by bylo možno dovodit, že se o skončení povinnosti obhajovat dozvěděl, resp. že se o ní musel dozvědět nejpozději dne 14. 5. 2025. Uvádí, že vyznačení právní moci rozhodnutí ve spise dne 7. 5. 2025 představovalo interní úkon soudu, který mu nebyl oznámen. Není podle něj zřejmé, na základě jakého pravidla krajský soud dospěl k závěru, že se musel dozvědět o skončení povinnosti obhajovat nejpozději do sedmi dnů od vyznačení právní moci ve spise. Zdůrazňuje, že jde o individuálně vytvořený časový úsek, jehož délka závisí toliko na úvaze soudu a nemá oporu v zákoně. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 3201/08 (N 19/52 SbNU 187) a dodává, že podmínky daného nároku nelze dotvářet případ od případu volnou úvahou soudu o tom, v jaké době si měl obhájce určitou skutečnost zjistit, jak se stalo v posuzované věci.

III.

Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení

6. Ústavní soud si za účelem posouzení věci vyžádal předmětný spis okresního soudu a vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu okresní soud a krajský soud, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřily.

7. Okresní soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.

8. Krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

9. S ohledem na skutečnost, že krajský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, nezasílal Ústavní soud jeho přípis stěžovateli k replice.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je sám advokátem, tudíž nemá povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637, č. 290/2015 Sb.)].

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

12. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná, neboť krajským soudem zvolený postup je v přímém rozporu se závěry Ústavního soudu vyslovenými ve shora zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 3201/08.

V. a) Obecná východiska

13. Účelem hrazení nákladů obhajoby státem, jde-li o soudem (státem) ustanoveného obhájce, jenž v určitých případech musí v zájmu fair procesu obhajovat obviněného, je nutno z ústavního hlediska chápat jako vytvoření nezbytných materiálních podmínek pro realizaci základního práva na právní pomoc, které zaručuje čl. 37 odst. 2 Listiny. Aby mohl ustanovený obhájce řádně vykonávat své povinnosti plynoucí mu např. z § 41 odst. 1 trestního řádu, ze zákona o advokacii či stavovských předpisů, je nutno mu garantovat k výkonu jeho činnosti nejen dostatečný časový prostor pro úkony obhajoby, ale i dostatečné časové rozmezí pro uplatnění nároku na spravedlivou odměnu.

14. Podle § 151 odst. 2 trestního řádu je nárok ustanoveného obhájce třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila. Zákon tedy stanoví subjektivně určený počátek běhu prekluzivní lhůty.

15. Ústavní soud judikuje, že obecně nepovažuje stanovení prekluzivní lhůty k uplatnění určitého nároku za ústavně nekonformní, není-li ovšem, vedle splnění dalších podmínek (omezení na základě zákona, ve veřejném zájmu, při sledování legitimního cíle a při zachování požadavku nezbytnosti takového omezení v demokratické společnosti), dané časové rozmezí vymezeno tak, že uplatnění nároku činí nemožným či výrazně ztíženým. Předmětná jednoroční lhůta je tak podle Ústavního soudu dostatečná k tomu, aby si advokát vytvořil náležitý časový prostor pro vypracování vyúčtování a domáhal se u soudu přiznání odměny a hotových výdajů obhájce. Jelikož však tato lhůta citelně zasahuje do majetkových práv ustanoveného obhájce a zavádí faktickou nerovnost mezi ustanoveným a zvoleným obhájcem, čímž se dostává na "hranu ústavnosti", nepovažuje Ústavní soud za možné ji dále krátit ústavně nekonformním výkladem počátku jejího běhu. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že z hlediska zjištění obsahu právní úpravy nelze spoléhat jen na jazykový výklad aplikovaného ustanovení, nýbrž relevantní je především účel a smysl aplikované právní normy, popř. další uznávané způsoby výkladu. V obecném základu úvah o přijetí závěru o obsahu právní normy (právního předpisu) vyzdvihl důležitost teleologické výkladové metody jako interpretační přístup, který nelze pominout z ústavněprávního hlediska a který je způsobilý v kontextu racionální argumentace představovat významný korektiv při zjišťování obsahu právní normy [srov. nález ze dne 6. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 3201/08 (N 19/52 SbNU 187), body 14 a 15].

16. Lhůta upravená v § 151 odst. 2 trestního řádu je lhůtou subjektivní, proto nelze počátek jejího běhu vázat jen na objektivní skutečnost, kterou je např. právní moc rozhodnutí, nýbrž je třeba jej vázat výhradně na okamžik, kdy se obhájce o skončení své povinnosti obhajovat skutečně a řádně dozví (srov. již zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 3201/08, bod 21).

V. b) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ

17. V nyní posuzovaném případě se z napadených rozhodnutí podává, že okresní soud spojil počátek běhu lhůty podle § 151 odst. 2 trestního řádu s právní mocí výroku o vině a trestu, která podle něj nastala dne 15. 2. 2025. Krajský soud takto určený počátek lhůty označil za nesprávný a konstatoval, že trestní řízení v dané věci skončilo až dne 10. 4. 2025, kdy nabyl právní moci rovněž výrok o náhradě škody. Teprve tímto okamžikem podle něj zaniklo ustanovení stěžovatele jako obhájce ve smyslu § 41 odst. 5 trestního řádu. Krajský soud uvedl, že z předmětného trestního spisu nevyplývá žádná konkrétní skutečnost, ze které by bylo možno dovodit okamžik, kdy se stěžovatel o ukončení povinnosti obhajovat odsouzeného dozvěděl. Zdůraznil, že dne 6. 2. 2025 byl stěžovateli doručen rozsudek okresního soudu a žádné další písemnosti mu zasílány nebyly, neboť žádná ze stran nepodala odvolání. Považoval za podstatné, že stěžovatel byl dne 23. 1. 2025 přítomen u hlavního líčení a po vyhlášení rozsudku se jeho klient (odsouzený) výslovně vzdal práva podat odvolání, a to i za osoby oprávněné podat odvolání v jeho prospěch. Stěžovatel tedy věděl, že ze strany odsouzeného a jeho blízkých nebude odvolací řízení iniciováno. Dne 6. 2. 2025 bylo stěžovateli doručeno písemné vyhotovení rozsudku, a jako osoba znalá práva musel podle krajského soudu předpokládat, že přibližně ve stejné době bude rozsudek doručen také příslušnému státnímu zástupci a poškozené a že jim začne běžet osmidenní lhůta k podání odvolání. Dne 7. 5. 2025 byla právní moc všech výroků rozsudku vyznačena ve spise a bylo zahájeno vykonávací řízení.

18. Ač krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že ze spisu nevyplývá žádný konkrétní okamžik, ze kterého by vyplývalo, kdy se obhájce o ukončení povinnosti obhajovat odsouzeného dozvěděl, přesto dospěl k závěru, že při "řádném běhu věcí a při náležité péči" se stěžovatel musel dozvědět o skončení povinnosti obhajovat nejpozději dne 14. 5. 2025, tedy do jednoho týdne ode dne 7. 5. 2025, kdy byla ve spise vyznačena právní moc rozsudku. Krajský soud konstatoval, že v takto stanoveném týdnu spatřuje "velkorysou rezervu", během níž si stěžovatel mohl stav řízení ověřit.

19. V řízení nebyla zjištěna žádná konkrétní skutečnost, z níž by bylo možno dovodit, že se stěžovatel o skončení povinnosti obhajovat dozvěděl, ani skutečnost, která by odůvodňovala závěr, že při postupu lege artis se o jejím skončení musel dozvědět právě nejpozději dne 14. 5. 2025. Vyznačení právní moci ve spise dne 7. 5. 2025 představovalo interní úkon soudu, který nebyl stěžovateli oznámen. Ze zákona ani jiného právního předpisu přitom nevyplývá povinnost ustanoveného obhájce v určitých intervalech kontaktovat soud a zjišťovat, zda již byla ve spise právní moc vyznačena. Není patrné, na základě jakého právního pravidla krajský soud dospěl k závěru, že "náležitá péče" vyžaduje ověření stavu řízení právě do sedmi dnů. Počátek prekluzivní lhůty a s ním spojený zánik majetkového nároku stěžovatele krajský soud odvodil od individuálně vytvořeného časového úseku, ke kterému dospěl na základě své volné úvahy, což je postup z ústavněprávního hlediska neakceptovatelný.

20. V posuzované věci jde o ústavně chráněné majetkové právo stěžovatele, proto právní úprava a její interpretace musí zohledňovat závažnost následků prekluze a vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné.

21. V dané souvislosti nelze přehlížet, že podle konstrukce vytvořené krajským soudem se měl stěžovatel o skončení povinnosti obhajovat dozvědět nejpozději dne 14. 5. 2025, jednoroční lhůta tak počala běžet dne 15. 5. 2025 a uplynula dne 15. 5. 2026. Stěžovatel svůj nárok uplatnil dne 1. 6. 2026. O zániku jeho nároku na odměnu za již poskytnutou právní pomoc tak ve výsledku rozhodlo sedmnáct dnů, přičemž tento výsledek je důsledkem toho, že krajský soud k internímu vyznačení právní moci připočetl svou volnou úvahou právě jeden týden. Považoval-li by za přiměřenou dobu například jeden měsíc, byl by nárok stěžovatele uplatněn včas.

22. Ústavní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že má-li být s takto konstruovanou vědomostí spojen zánik jeho nároku na odměnu za právní pomoc, kterou jako státem ustanovený obhájce již poskytl, musí být podmínky takového následku dostatečně určité i předvídatelné a nelze je dotvářet případ od případu volnou úvahou soudu. U takového zásahu do majetkového práva je nutné trvat na právní jistotě a předvídatelnosti rozhodování (srov. nález sp. zn. II. ÚS 3201/08).

VI.

Závěr

23. Jak již bylo shora uvedeno, lhůta podle § 151 odst. 2 trestního řádu je lhůtou subjektivní, jejíž počátek nelze vázat jen na objektivní skutečnosti, nýbrž je třeba jej vázat na okamžik, kdy se obhájce o skončení své povinnosti obhajovat skutečně a řádně dozví. Postupoval-li krajský soud v otázce stanovení počátku lhůty podle § 151 odst. 2 trestního řádu svou volnou úvahou, porušil právo stěžovatele na ochranu majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to v důsledku nerespektování principů právní jistoty, předvídatelnosti práva a zákazu svévole plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy.

24. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

25. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. října 2026

Jiří Přibáň v. r.

předseda senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.