Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 94/2026-11407 ze dne 17. června 2026, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníka řízení, a a) již zletilého J. M., a b) nezletilého M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36, čl. 37 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Olomouci usnesením č. j. 49 EXE 4263/2022-11108 ze dne 23. února 2026 zastavil exekuci vedenou vůči stěžovateli. Doplňujícím usnesením č. j. 49 EXE 4263/2022-11139 ze dne 30. března 2026 okresní soud usnesení o zastavení exekuce doplnil o výrok II tak, že mimo náklady exekuce, které již byly určeny prostřednictvím pravomocných příkazů k úhradě nákladů exekuce, má soudní exekutor vůči povinnému dále právo na zaplacení nákladů exekuce ve výši 20 706 Kč. Tyto náklady exekuce již byly vymoženy.
3. Proti výroku II tohoto rozhodnutí ve znění doplňujícího usnesení podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ("odvolací soud"). Odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I) a rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s výší nákladů exekuce, konkrétně s jeho povinností uhradit náklady za znalečné. Namítá, že soudní exekutor mohl úhradu těchto nákladů požadovat již dříve, avšak neučinil tak řádným způsobem. Jeho předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce byly podle stěžovatele nepřezkoumatelné, když z nich nebylo možné zjistit, z jakých skutečností soudní exekutor vycházel při stanovení své odměny a dalších nákladů exekuce. Stěžovatel se proto domnívá, že soudnímu exekutorovi by neměla být dodatečně přiznána možnost požadovat úhradu nákladů, které řádně neuplatnil již v předchozích příkazech. V tomto postupu spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Stěžovatel dále namítá, že průtahy v celém exekučním řízení, které proti němu bylo vedeno stejně jako nepřezkoumatelná rozhodnutí soudního exekutora rovněž porušují jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupený advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní stížnost je na samotné hranici projednatelnosti. Je samozřejmě věcí stěžovatele, jakým způsobem svou argumentaci v ústavní stížnosti strukturuje a prezentuje. Zvolí-li však způsob, který činí jeho argumentaci obtížně srozumitelnou či dokonce znemožňuje určit, v čem spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv, nelze po Ústavním soudu požadovat, aby jeho argumentaci sám domýšlel či rekonstruoval. To platí tím spíše, je-li stěžovatel v řízení před Ústavním soudem povinně zastoupen advokátem jako právním profesionálem.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
9. V rozsahu první námitky Ústavní soud neshledal v postupu odvolacího soudu žádné ústavněprávní pochybení. Odvolací soud podrobně stěžovateli vysvětlil, z jakých důvodů po něm mohl soudní exekutor požadovat náhradu nákladů exekuce v podobě znalečného (srov. bod 15 napadeného usnesení odvolacího soudu), obdobně přehledně odvolací soud popsal, z jakých důvodů byl soudní exekutor oprávněn si vymožené náklady ponechat (bod 17 napadeného usnesení odvolacího soudu).
10. Druhá námitka stěžovatele zjevně postrádá ústavněprávní přesah. Ústavní soud totiž v rámci posuzované stížnosti přezkoumává pouze napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Námitka stěžovatele ve vztahu k celému exekučnímu rozhodnutí tak není v tomto řízení relevantní. Podstatné je, že stěžovatel se může domáhat ochrany svých práv postupem stanoveným v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), přičemž s ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti obecné justice a subsidiaritu ústavní stížnosti Ústavní soud není oprávněn se v této fázi vyjadřovat ani k tomu, zda došlo k porušení základního práva stěžovatele podle čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. II. ÚS 3277/23 ze dne 30. května 2024).
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu