Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Marka Lipowského, zastoupeného Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem, sídlem Tržiště 366/13, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 140/2026-40 ze dne 21. srpna 2026, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 36/2025-55 ze dne 27. května 2026, rozhodnutí Ústřední veterinární správy Stání veterinární správy č. j. SVS/2025/092528 ze dne 25. června 2025, a rozhodnutí Krajské veterinární správy Statní veterinární správy pro Moravskoslezský kraj č. j. SVS/2025/066620 ze dne 2. května 2025, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ústřední veterinární správy Stání veterinární správy a Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Moravskoslezský kraj, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel je chovatel včel a při přesunu jeho úlů se zjistilo, že v jednom z šesti z nich (tedy v 16,67 % úlů) byl výskyt moru včelího plodu, který již přesahoval tolerovatelné hranice. Krajská veterinární správa proto nařídila mimořádné veterinární opatření, podle kterého měl stěžovatel utratit všechna včelstva na stanovišti a zlikvidovat i infikované příslušenství (§ 15 odst. 1 a § 54 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů a § 7 vyhlášky č. 144/2023 Sb., o veterinárních požadavcích na chov včel a včelstev a o opatřeních pro předcházení a tlumení některých nákaz včel). Stěžovatel se proti tomuto mimořádnému veterinárnímu opatření bránil odvoláním, to však Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy zamítla.
2. Stěžovatel se obrátil na správní soudy, Krajský soud v Ostravě jeho žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Následně jeho kasační stížnost zamítl napadeným rozsudkem též Nejvyšší správní soud. Podle něho nelze zákonnost nařízení mimořádného veterinárního opatření při překročení pevné procentuální hranice výskytu nákazy zpochybnit okolnostmi uváděnými stěžovatelem. Povolení výjimky na základě předložených skutečností je možné, ale až po nařízení opatření samostatným řízeným podle § 15 odst. 2 veterinárního zákona.
3. V mezidobí stěžovatel požádal o udělení výjimky z nařízených mimořádných veterinárních opatření podle § 15 odst. 2 veterinárního zákona. Po zamítnutí krajskou veterinární správou se odvolal. Jeho odvolání ústřední veterinární správa také zamítla.
II. Argumentace stěžovatele
4. Podle stěžovatele došlo nařízením likvidace jím chovaného včelstva bez zohlednění výjimečných okolností, které v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje, k zásahu do několika jeho základních práv. Závadný postup orgánů státní veterinární správy v konečném důsledku aproboval Nejvyšší správní soud, podle kterého představují nařízení mimořádného veterinárního opatření a povolení výjimky dvě samostatná řízení, takže v dotčené věci mohl přezkoumávat pouze zákonnost nařízení mimořádného veterinárního opatření, které bylo kasační stížnosti napadeno. Podle stěžovatele měly být v situaci nařízení mimořádného veterinárního opatření vůči jedinému chovateli a stanovišti posouzeny podmínky pro udělení výjimky rovnou, tedy v samotném opatření. Trvání na odděleném řízení o výjimce tam, kde se opatření a výjimka z něj věcně kryjí, je podle stěžovatele nehospodárné, nelogické a vůči adresátovi zásahu nepřiměřeně formalistické.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupený advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Jádro ústavní stížnosti je potřeba chápat v námitce přepjatého formalismu, kterého se měl dopustit v napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud. Ten sice učinil správné závěry ohledně použitelnosti výjimky podle § 15 odst. 2 veterinárního zákona na individuální posouzení okolností uváděných stěžovatelem, své rozhodnutí nicméně podle stěžovatele zatížil přepjatým formalismem, který byl způsoben trváním na oddělenosti řízení o povolení výjimky od nařízení mimořádného veterinárního opatření podle § 15 odst. 1 veterinárního zákona. Takový názor ovšem Ústavní soud nesdílí.
8. Okolnosti uváděné stěžovatelem, jako je příliš malé překročení mezní hodnoty nebo terapeutický účinek včelstva na konkrétní osobu, jsou nepochybně otázkou proporcionality. Ta by měla být inherentní součástí jakéhokoli správního rozhodování.
9. Je-li při naplnění zákonem či podzákonným předpisem stanovených podmínek správní orgán povinen určité opatření uložit a právní úprava mu při jeho ukládání neposkytuje prostor pro individualizaci, ovšem požadavek proporcionality nemůže být chápán tak, že správní orgán musí v každém jednotlivém případě znovu poměřovat vhodnost a nezbytnost normativně předepsaného následku. Takový požadavek směřuje primárně vůči proporcionalitě samotné právní úpravy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 992/19 ze dne 15. 10. 2019). Naopak, pokud by za takové situace orgán státní správy v každém jednotlivém případě poměřoval proporcionalitu přijímaného opatření, překročil by meze, které mu ukládá čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
10. Právě o takový případ se jedná při nařizování mimořádného veterinárního opatření podle § 15 odst. 1 veterinárního zákona ve spojení s vyhláškou č. 144/2023 Sb., jejíž § 7 odst. 1 písm. c) bod 1 nepřipouští při dosažení stanovené hranice jiný postup než utracení všech včelstev. Stěžovatel přitom nenamítá, že by sama právní úprava byla neproporcionální.
11. Veterinární zákon navíc obsahuje procesní prostředek, jímž lze uplatnit individuální okolnosti za účelem povolení výjimky z nařízených opatření k tlumení nákaz - tím je právě řízení o výjimce podle § 15 odst. 2 veterinárního zákona. Přitom stanoví-li právní řád samostatný procesní mechanismus umožňující zohlednit zvláštní okolnosti individuálního případu formou výjimky, musí dotčená osoba k prosazení těchto okolností využít právě tento mechanismus a následné prostředky ochrany proti případnému nepovolení výjimky či nečinnosti správního orgánu. Nevyužití tohoto mechanismu nelze zásadně kompenzovat tím, že požadavek na individuální výjimku bude přenesen do přezkumu zákonnosti obligatorního opatření. Umožnit takový přístup by znamenalo založit v rozporu s čl. 4 odst. 3 Listiny nerovné zacházení vůči těm účastníkům řízení, kteří by se stanovenému prostředku zohledňování výjimečných okolností podřídili a postupovali by podle něho.
12. Ostatně stěžovatel si byl možnosti řízení o povolení výjimky vědom a takové řízení také zahájil, jak vyplývá z rozhodnutí o zamítnutí výjimky, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti. Ústavní soud dále z veřejně dostupných informací nezjistil, že by proběhlo soudní řízení právě ohledně nepovolení výjimky. To, že se stěžovatel nebránil zamítnutí povolení výjimky orgány státní správy soudní cestou a nevyužil tak prostředky soudní ochrany, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, v každém případě nemůže dohánět nyní ústavní stížností v rámci jiného řízení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
13. Jak tedy z výše uvedeného patrné, trvání na odděleném řízení o výjimce od nařízení mimořádného veterinárního opatření není přepjatým formalismem, ale naopak postupem souladným se zásadou legality výkonu státní moci a zásadou rovného zacházení.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Vzhledem k tomu, že bylo bezodkladně rozhodnuto o samotné ústavní stížnosti, a to ještě před datem nařízeného výkonu rozhodnutí uváděného stěžovatelem, nebylo třeba, aby
Ústavní soud samostatně rozhodoval o žádosti stěžovatele o odložení vykonatelnosti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu