Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. srpna 2026 č. j. 70 Co 125/2026-1636 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2026 č. j. 0 P 429/2018-1503, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, nezletilé A. P. a H. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a z příloh založených ve spise se podává, že napadeným rozsudkem Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") zvýšil stěžovateli jako otci (dále též jen "otec") výživné pro první vedlejší účastnici - nezletilou (dále jen "nezletilá") stanovené naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 6. 2018 č. j. 38 Nc 39/2013-978 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 10. 2018 č. j. 70 Co 362/2018-1055 v částce 3 000 Kč měsíčně na částku 6 000 Kč měsíčně od 3. 9. 2021 a na částku 7 000 Kč měsíčně s účinností do 1. 9. 2023 nadále s tím, že výživné je splatné k rukám druhé vedlejší účastnice - matky (dále též jen "matka") [výrok I.]. Dále otci uložil povinnost uhradit k rukám matky dlužné výživné vyplývající ze zvýšení za období od 3. 9. 2021 do 31. 3. 2026 ve výši 187 800 Kč [výrok II.]. Výrokem III. okresní soud zamítl návrh otce na udělení souhlasu k právnímu jednání. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil [výrok I.] a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení [výrok II. ].
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí překročila hranici přípustného soudního uvážení, když založila rozhodnutí na konstrukci potenciálního příjmu v částce 50 000 Kč měsíčně bez dostatečně konkrétního prokázání reálné dosažitelnosti tohoto příjmu, nedostatečně promítla dlouhodobý a závažný zdravotní stav stěžovatele do posouzení jeho skutečné pracovní a výdělečné schopnosti, zaměnila obecné předpoklady stěžovatele vyplývající ze vzdělání a minulých zkušeností za jeho konkrétní současnou schopnost dosahovat stanoveného příjmu, nedostatečně odlišila majetek a hospodaření právnických osob od osobních příjmů stěžovatele, nedostatečně rozlišila půjčky a jiné finanční operace včetně tří vyživovacích povinností od skutečného příjmu stěžovatele, nedostatečně vypořádala zásadní námitky stěžovatele a stanovila zpětný nedoplatek výživného v částce 187 800 Kč na základě nesprávně provedené příjmové konstrukce.
6. Stěžovatel dále namítá, že rozsudek krajského soudu není řádně odůvodněn. Krajský soud se s částí výše uvedených námitek stěžovatele vypořádal pouze odkazem na správnost skutkových a právních závěrů okresního soudu. Soudy se tak podle stěžovatele nevypořádaly s jeho námitkami a stanovily výši výživného pro nezletilou v rozporu se zjištěnou výší jeho příjmů v jednotlivých ročních obdobích a běžnou soudní praxí. Stěžovatel tvrdí, že při stanovení částky 50 000 Kč měsíčně soudy nedostály požadavku, aby jejich rozhodnutí nebyla svévolná, aby skutkové a právní závěry měly racionální a přezkoumatelnou vazbu na provedené důkazy. Podle stěžovatele není zřejmé, jak soud na základě konkrétních skutkových zjištění dospěl právě k částce 50 000 Kč. Dlouhodobý zpětný výpočet založený na jednotné hypotetické příjmové základně musí být obzvlášť přesvědčivě odůvodněn. Pokud se zdravotní stav, pracovní schopnost a skutečné příjmy v průběhu let měnily, musí být tato dynamika zohledněna. Tím, že stěžovateli byla uložena povinnost uhradit vysoký zpětný nedoplatek ve výši 187 800 Kč, došlo k zásahu do jeho majetkové sféry.
7. Stěžovatel poukazuje na to, že jednání krajského soudu dne 3. 8. 2026 se nezúčastnil ze zdravotních důvodů, když uvedeného dne byl zdravotně indisponován. Podle napadeného rozsudku byl stěžovatel prostřednictvím datové schránky dne 23. 7. 2026 vyzván, aby do 30. 7. 2026 doložil příjmy od března 2026, doklady o platbách výživného a lékařskou zprávu. Stěžovatel následně zaslal omluvu a dne 5. 8. 2026 předložil lékařské zprávy ze dne 2. 7. 2026. Stěžovatel zpochybňuje, že za těchto okolností měl krajský soud dostatečný podklad pro rozhodnutí bez jeho osobní účasti a že byly skutečně vyčerpány možnosti zjistit aktuální zdravotní stav a jeho dopad na výdělkovou schopnost. Stěžovatel namítá, že soudy se nezabývaly proporcionalitou mezi potřebami dítěte, skutečnými schopnostmi a možnostmi otce a jeho zdravotním stavem, životní úrovní dotčených osob a majetkovými poměry obou rodičů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. K otázce výše výživného pak Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. § 913 a § 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
11. Ústavnímu soudu proto v zásadě nepřísluší přehodnocování závěrů o konkrétní výši stanoveného výživného. Určení výše výživného v konkrétním případě (jeho "přiměřenosti" z hledisek uvedených v § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku) a v rámci toho zhodnocení zjištěných skutečností je věcí obecných soudů. Ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, lze-li usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 či usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18). Naznačenými vadami napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí.
12. Krajský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že okresní soud provedl rozsáhlé a podrobné dokazování. Zohlednil přitom, že primárně je povinen zjišťovat skutečný příjem povinného (§ 913 odst. 1 občanského zákoníku), a teprve tehdy, není-li to možné, resp. povinný vykazuje příjem významnější, než odpovídá jeho majetkovým poměrům, může přihlédnout k potenciálnímu příjmu povinného (§ 913 odst. 3 občanského zákoníku). Krajský soud dovodil, že okresní soud provedenými důkazy celkové poměry otce řádně zjistil, přičemž jeho skutkové a právní závěry mají plnou oporu v provedeném dokazování. Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu o potenciálním příjmu otce ve výši nejméně 50 000 Kč měsíčně. Krajský soud vysvětlil, že při hodnocení celkových poměrů otce okresní soud správně přihlédl nejen k fakticky dosahovaným příjmům, ale i k celkové hodnotě movitého i nemovitého majetku, jímž disponuje a ke způsobu jeho života. Krajský soud vyhodnotil, že okresním soudem dovozený potenciální příjem má oporu v provedeném dokazování, přičemž odpovídá i předchozím podnikatelským zkušenostem otce, jeho vzdělání, kvalifikaci a pracovnímu profilu. Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že celkové velmi dobré majetkové poměry otce při zohlednění jeho tří vyživovacích povinností k nezaopatřeným dětem odůvodňují aplikaci doporučeného tabulkového rozpětí, přičemž takto určené výživné odpovídá zákonným kritériím. Krajský soud přiléhavě poukázal na to, že podle § 915 odst. 1 občanského zákoníku má být životní úroveň rodičů a dětí zásadně stejná, přičemž toto hledisko se uplatní přednostně před odůvodněnými potřebami oprávněného. Životní úroveň rodičů totiž úzce souvisí i s jejich celkovými majetkovými poměry, které okresní soud podle krajského soudu správně zjistil. Krajský soud vysvětlil, že pro účely jejich posouzení je třeba zohlednit nejen příjmovou (výdělkovou) stránku, ale je nutno brát zřetel i na celkovou hodnotu a rozsah movitého a nemovitého majetku rodičů a rovněž způsob života, který vedou. Dítě má totiž právo podílet se na životní úrovni obou rodičů, tedy nikoliv jen jednoho rodiče. Krajský soud dále podotkl, že vyživovací povinnost otce k nezletilé má oproti dalším otcem argumentovaným platebním povinnostem v hierarchii jeho závazků prioritní postavení. Krajský soud dále dovodil, že výši dluhu na výživném správně zjištěném okresním soudem ke dni jeho rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.), odpovídá s ohledem na celkové poměry otce i určená lhůta k plnění. Krajský soud uzavřel, že jiný způsob úhrady dluhu s ohledem na okolnosti předmětné věci by byl nepřiměřeným zvýhodněním otce na úkor nezletilé dcery.
13. Krajský soud v napadeném rozhodnutí současně vysvětlil, že v předmětné věci nařídil jednání na den 3. 8. 2026, přičemž otci bylo předvolání řádně doručeno do datové schránky dne 23. 7. 2026. Otec byl současně vyzván, aby krajskému soudu do 30. 7. 2026 doložil své příjmy od března 2026, dále potvrzení o platbách na výživu nezletilé od března 2026 a lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu. Otec na výzvu krajského soudu nereagoval a k jednání krajského soudu dne 3. 8. 2026 se nedostavil. Krajský soud proto věc projednal v nepřítomnosti otce. Vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o. s. ř.). Jednání dne 3. 8. 2026 krajský soud odročil za účelem vyhlášení rozhodnutí na den 5. 8. 2026. Po jednání krajského soudu dne 3. 8. 2026 otec soudu zaslal podání, v němž se omluvil, že se k jednání krajského soudu se nedostaví ze zdravotních důvodů a dne 5. 8. 2026 soudu doručil lékařské zprávy ze dne 2. 7. 2026. Krajský soud rozhodl ve věci dne 5. 8. 2026, když neshledal důvody k odročení jednání a doplnění dokazování. Jak bylo uvedeno výše, krajský soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, že své rozhodnutí založil na dostatečných skutkových zjištěních.
14. V posuzované věci, jak bylo uvedeno výše, jde primárně o ochranu nejlepšího zájmu nezletilé. Nejlepší zájem dítěte je třeba vždy posoudit s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, opět zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
15. Jak bylo uvedeno výše, ke zrušení soudem přijatého rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15 či usnesení ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4305/18). Naznačenými vadami napadená rozhodnutí obecných soudů netrpí.
16. Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, přičemž skutková zjištění nejsou v rozporu s provedenými důkazy. Na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti, přičemž právní závěry nejsou v rozporu s vykonanými zjištěními. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
17. Stěžovateli se dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Stěžovatel se však se závěry obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy ovšem musí v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
18. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu