Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. srpna 2026 č. j. 9 To 46/2026-615, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti a návrhem na přednostní projednání věci, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byla podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 7. 2026 sp. zn. 13 To 144/2026, kterým bylo rozhodnuto, že soudkyně senátu 13 To krajského soudu JUDr. Eva Holasová, JUDr. Mgr. Ivana Doubková a JUDr. Mgr. Lenka Haštabová, Ph.D., nejsou vyloučeny z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele. Námitku podjatosti stěžovatel vznesl v rámci odvolacího řízení, jehož předmětem je odvolání proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 4. 2026 sp. zn. 14 T 23/2024.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení. Uvádí, že okresní soud v předmětné trestní věci opakovaně rozhodl, že není vinen trestným činem, avšak senát 13 To krajského soudu opakovaně rozhodnutí okresního soudu zrušil. V pořadí třetím usnesení ze dne 27. 5. 2025 č. j. 13 To 98/2025-511 senát 13 To krajského soudu uzavřel (totožně jako v předchozích rozhodnutích), že i v pořadí třetí usnesení okresního soudu obsahuje závažné nedostatky v otázce hodnocení provedeného dokazování i v právním hodnocení věci, proto toto rozhodnutí zrušil a přikázal věc okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Uvedené rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2025 sp. zn. II. ÚS 2313/25 a věc byla vrácena okresnímu soudu k novému rozhodnutí.
4. Okresní soud následně dne 8. 4. 2026 opět rozhodl zprošťujícím rozsudkem, proti kterému bylo příslušným státním zastupitelstvím podáno odvolání, o kterém má rozhodovat znovu senát 13 To krajského soudu. Stěžovatel s ohledem na dosavadní vývoj věci uplatnil námitku podjatosti, o které rozhodl krajský soud (sub bod 2.) a následně vrchní soud napadeným rozhodnutím. Stěžovatel opětovně tvrdí (totožně jako ve stížnosti proti usnesení krajského soudu), že senát 13 To není ve věci nestranný, resp. má na věc předpojatý názor, aniž by sám prováděl dokazování. Brojí proti výkladu, že k vyloučení soudce z projednávání věci musí být prokázán konkrétní poměr k věci či účastníkům, tedy že nestačí zjištění určitého abstraktního poměru, který se projevuje postoji a postupy soudu mimo procesní pravidla. Průběh řízení podle něj ukazuje, že dokud nebude okresním soudem vyslovena jeho vina, bude se kasace ze strany senátu 13 To krajského soudu a ignorování pravidla in dubio pro reo opakovat. Znovu poukazuje na to, že si vyžádal statistické údaje, podle nichž každý druhý přezkum rozhodnutí senátu 14 T okresního soudu senátem 13 To krajského soudu měl v posledních pěti letech kasační povahu, a rovněž opakovaně docházelo k odnímání věcí tomuto senátu, zatímco vůči jiným trestním senátům okresního soudu obdobný postup nezaznamenal.
5. Součástí ústavní stížnosti jsou návrhy stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a na přednostní projednání věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatnil již ve stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 14. 7. 2026 sp. zn. 13 To 144/2026 a se kterými se vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení řádně a srozumitelně vypořádal.
9. Vrchní soud ve shodě s krajským soudem v napadeném rozhodnutí jasně a srozumitelně vysvětlil, že ve věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by objektivně odůvodňovaly pochybnosti o nestrannosti členek senátu 13 To krajského soudu. V uvedené souvislosti poukázal na to, že jednotlivá kasační rozhodnutí byla vydávána sice senátem 13 To, avšak v různém složení jeho členů, navíc současná členka senátu 13 To JUDr. Mgr. Lenka Haštabová, Ph.D., se na předchozích rozhodnutích vydaných v příslušné trestní věci nepodílela nikdy. Uvedená skutečnost nepochybně významně oslabuje tvrzení stěžovatele o existenci předpojatosti konkrétních soudců v dané věci.
10. Podstatné je, že okolnost, že senát 13 To krajského soudu (jako soud odvolací) opakovaně využil své kasační pravomoci a předmětnou věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nepředstavuje bez dalšího okolnost způsobilou založit pochybnost o nepodjatosti jeho členů. Stejně tak okolnost, že uvedený senát podle statistických údajů v určitém počtu věcí rozhodl kasačním způsobem, neprokazuje bez dalšího existenci osobní animozity, předpojatosti ani jiného vztahu k senátu soudu prvního stupně. Vrchní soud v této souvislosti přiléhavě odkázal na dosavadní judikaturu, podle které odlišný právní názor, opakované rušení rozhodnutí soudu nižšího stupně, kritika způsobu hodnocení důkazů či procesní pokyny udělované při přezkumu samy o sobě nezakládají poměr k věci ani k jinému orgánu činnému v trestním řízení ve smyslu § 30 trestního řádu. K závěru o podjatosti z důvodu poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení je třeba existence konkrétního osobního vztahu, například výrazně přátelského či nepřátelského charakteru, pouhý profesní vztah nebo názorový nesoulad nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016 sp. zn. 11 Tvo 10/2016 či ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 3 Tdo 1407/2017). V nyní posuzovaném případě však stěžovatel existenci žádného konkrétního osobního vztahu členů senátu 13 To krajského soudu k věci netvrdí a nelze ji dovodit ani z obsahu spisu.
11. Závěr o podjatosti členů senátu 13 To krajského soudu neplyne ani ze stěžovatelem zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2313/25 vydanému v trestní věci stěžovatele. V tomto nálezu Ústavní soud shledal, že krajský soud přehodnocoval okresním soudem provedené důkazy (zejména výpovědi stěžovatele a poškozených), aniž by je sám provedl, a výsledek tohoto ústavně problematického hodnocení důkazů prosazoval jako svůj závazný právní názor. Na to navázal odnětím věci původnímu samosoudci a jejím přikázáním k projednání a rozhodnutí jinému samosoudci. Tím podle Ústavního soudu porušil stěžovatelovo právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z nálezu tak jednoznačně plynou toliko výhrady vůči způsobu, jakým krajský soud v dané věci vykonával svou přezkumnou pravomoc, nikoli závěr o podjatosti členů senátu 13 To krajského soudu.
12. Dospěl-li vrchní soud na základě shora uvedeného k závěru, že v posuzované věci nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by ve smyslu § 30 trestního řádu objektivně opodstatňovaly vyloučení soudkyň senátu 13 To krajského soudu z projednávání úkonů trestního řízení v trestní věci stěžovatele, nespatřuje Ústavní soud v takovém jeho postupu žádné znaky protiústavního pochybení. Námitky stěžovatele jsou založeny výlučně na jeho nesouhlasu s dosavadní rozhodovací činností krajského soudu, resp. jeho senátu 13 To, což samo o sobě důvod k zákonnému vyloučení soudce nepředstavuje.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Jelikož Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a o návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu