Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky O. R. P., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2026 č. j. 23 Cdo 1647/2025-113, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 13. 2. 2025 č. j. 69 Co 277/2024-79 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 10. 2024 č. j. 21 C 94/2024-42, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) H. Š. a 2) B. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Okresní soud v Olomouci ("okresní soud") zamítl žalobu na určení, že druhá vedlejší účastnice, matka stěžovatelky, je výlučnou vlastnicí nemovitých věcí specifikovaných v tomto rozsudku.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci ("krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné.
5. Soudy rozhodovaly o stěžovatelčině žalobě, jíž se domáhala určení, že je její matka výlučnou vlastnicí specifikovaných nemovitých věcí - rodinného domu se zahradou, a to z důvodu neplatnosti darovací smlouvy ve prospěch první vedlejší účastnice (stěžovatelčiny sestry) ze dne 25. 9. 2020, již měla stěžovatelčina matka uzavřít v duševní poruše, event. určení, že je vlastnicí těchto nemovitostí, a to z důvodu, že darovací smlouva byla neplatným simulovaným právním jednáním fakticky obcházejícím kogentní ustanovení § 1585 a § 1598 občanského zákoníku a sledujícím účel institutu vydědění. Soudy žalobu zamítly s odůvodněním, že stěžovatelka neprokázala existenci naléhavého právního zájmu na určení, zda tu právní vztah či právo je, nebo není. Konstatovaly, že věcnou legitimaci stěžovatelky nelze dovozovat z pouhé potenciality možného budoucího dědického nároku nebo jen potenciálního budoucího plnění vyživovací povinnosti, neboť u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, nebo mohl být vystaven konkrétní újmě. Tato podmínka nebyla v případě stěžovatelky splněna.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Má za to, že okresní soud zatížil řízení ústavněprávním deficitem v podobě tzv. opomenutého důkazu. Uvádí, že účastnickou výpovědí její matky a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení měl být prokázán naléhavý právní zájem stěžovatelky spojený s vyživovací povinností, který soud považoval za netvrzený a neprokázaný. Navrhované důkazy však soud neprovedl, stejně jako další navrhovaný důkaz (znalecký posudek v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie). Stěžovatelka dále uvádí, že se krajský soud nevypořádal s její námitkou nesprávného posouzení otázky vyživovací povinnosti. V neposlední řadě směřuje výtku vůči Nejvyššímu soudu, který - dle jejího názoru - nenapravil pochybení krajského soudu. Stěžovatelka soudům vytýká, že při výkladu § 80 občanského soudního řádu postupovaly přepjatě formalisticky. V této souvislosti upozorňuje zejména na to, že vyživovací povinnost dítěte k rodiči vzniká ze zákona (§ 910 občanského zákoníku) okamžikem vzniku vztahu rodiče a dítěte. Rozhodné tedy není hledisko, které upřednostnily soudy, tj. fakticita plnění vyživovací povinnosti související s potřebností oprávněné.
III. Splnění podmínek řízení
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je zastoupena advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky ochrany svých práv.
IV. Věcné posouzení
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, dojde-li k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Takové pochybení Ústavní soud v této věci neshledal.
10. Ačkoli stěžovatelka odkazuje na svá základní práva a rozvíjí ústavněprávní argumenty, podstata její polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena na hodnocení podústavního práva a skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatelky se pak obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatelky na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nenáleží zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní, ani neodůvodněná, ani do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva.
11. Stěžovatelka vznáší obdobné námitky jako v průběhu předchozího řízení. Opětovně poukazuje na tvrzená pochybení v dokazování. Okresní soud však odmítnutí stěžovatelkou navrhovaných důkazů odůvodnil a vysvětlil, z jakých důvodů by bylo jejich provedení nadbytečné (srov. bod 4 rozsudku okresního soudu a bod 7 rozsudku krajského soudu). Ačkoliv okresní soud mezi výslovně odmítnuté důkazy nezahrnul i stěžovatelkou navrhovaný znalecký posudek, jímž měla být prokázána neschopnost její matky právně jednat z důvodu duševní poruchy, z odůvodnění rozsudku okresního soudu lze bez dalšího dovodit, proč tento soud stěžovatelčinu důkaznímu návrhu nevyhověl. Postupoval tak s ohledem na výsledek řízení, tzn. že neshledal-li naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení, žalobu zamítl, aniž by se jí zabýval po stránce věcné, tj. z pohledu platnosti či neplatnosti smlouvy. V takovém případě nebylo nutné provádět stěžovatelkou navrhovaný důkaz. Proces dokazování před obecnými soudy tudíž nevykazuje ústavněprávní nedostatek v podobě opomenutého důkazu.
12. Ústavní soud považuje za případný rovněž závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky na určení vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem. Soudy ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu vysvětlily, že při určení existence naléhavého právního zájmu je podstatné, zda bez soudního určení hrozí žalobci ohrožení jeho práva nebo nejistota v již existujícím právním vztahu, nebo se jedná o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. výše). Tomuto východisku výkladu § 80 občanského soudního řádu pak odpovídají závěry odůvodňující zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, neboť je u ní fakticky dána pouhá obecná možnost budoucí (potenciální) vyživovací povinnosti, resp. potenciálního právního nástupnictví, které dosud nenastalo a není vůbec jisto, zda v budoucnu vůbec nastane. Soudům nelze vytýkat přehnaně formalistický přístup, jak uvádí stěžovatelka, neboť - jak plyne z předestřené rekapitulace - postupovaly se zohledněním fakticity nyní posuzovaného případu. Ústavní soud doplňuje, že již dříve označil výklad pojmu "naléhavý právní zájem", z nějž soudy vycházely i nyní, za ústavně konformní (srov. stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05).
13. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu