Ústavní soud, II. ÚS 2748/26

Spisová značka
II. ÚS 2748/26
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:2.US.2748.26.2
Datum rozhodnutí
8. 10. 2026
Datum podání
14. 9. 2026
Datum publikace
13. 11. 2026
Forma rozhodnutí
Usnesení
Soudce zpravodaj
Křesťanová Veronika
Význam
4
Výsledek řízení
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost, odmítnuto pro nepříslušnost
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstřík
skutková podstata trestného činu, dokazování, trestná činnost, reformatio in peius

znění ke dni rozhodnutí

Citovaná rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Adélou Nečasovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 463/2026-516 ze dne 10. června 2026, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 To 49/2025-435 ze dne 16. prosince 2025 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 3 T 107/2024-382 ze dne 12. června 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku.

3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl na základě odvolání státní zástupkyně i stěžovatele rozsudek krajského soudu zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Skutek, za který byl odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel šestiletou poškozenou, která mu byla svěřena k dohledu, osahával na přirození a docílil toho, že manipulovala s jeho přirozením až do dosažení erekce a ejakulace. Znal přitom její věk a musel vědět, že s tím související nezralost a rozumová nevyspělost znemožňuje, aby se účinně bránila a posoudila význam odporu nebo projevila nesouhlas s takovým jednáním.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud i Nejvyšší soud založily napadená rozhodnutí na ústavně nekonformním výkladu § 254 odst. 2 trestního řádu. Připomíná, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze výslovně směřovala své odvolání jen proti výroku o trestu napadeného rozsudku krajského soudu. Z toho dovozuje, že vrchní soud nerespektoval zákaz reformace in peius, když na podkladě tohoto odvolání zrušil rozsudek krajského soudu i ve výroku o vině a uznal stěžovatele vinným závažnějším trestným činem a v jeho neprospěch rozšířil skutková zjištění (když doplnil, že manipulace poškozené se stěžovatelovým přirozením vedla k erekci a ejakulaci). Odmítá závěr Nejvyššího soudu, že vrchní soud postupoval v souladu s § 254 odst. 2 trestního řádu, neboť vada vytýkaná odvoláním státní zástupkyně, měla svůj původ ve výroku o vině. Má za to, že Nejvyšší soud nezohlednil, že státní zástupkyně možnost jiné právní kvalifikace spojovala se skutkovým stavem zjištěným krajským soudem, který zároveň označila jako správný. Je přesvědčen, že § 254 odst. 2 trestního řádu je třeba vykládat restriktivně, že vady vytýkané státní zástupkyní neměly původ ve skutkových zjištěních a formulace, kterou v odvolání použila, nesměřovala k faktickému zpochybnění současné právní kvalifikace, ale jednalo se jen o budoucí možnou hypotézu. V této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 2337/16 ze dne 1. srpna 2017. Tvrdí, že sazba trestu odnětí svobody byla v době spáchání činu mírnější než sazba trestného činu, za který byl nakonec odsouzen, přičemž vrchní soud se tímto rozdílem vůbec nezabýval.

6. Stěžovatel dále namítá, že skutková zjištění (zejména vrchního soudu) jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Závěr, že manipulací s jeho přirozením mělo dojít k erekci a ejakulaci, podle něj vrchní soud dovodil jen z tvrzení poškozené, že přirození bylo velké a mokré. Připomíná, že o ejakulaci poškozená nehovořila ani při výslechu na policii, ani před pěstounkou či psycholožkou. Uvedený závěr vrchního soudu tak považuje za spekulativní. Detailně rozebírá výpověď poškozené před policejním orgánem a zdůrazňuje tu část, v níž měla poškozená vypovědět, že se stěžovatelovým přirozením manipulovala z vlastní iniciativy, tzv. "na oplátku". Z toho podle něj vyplývá, že poškozenou k tomuto jednání nijak nevyzýval. Domnívá se, že ze svědecké výpovědi tety poškozené vyplývá možnost, že poškozená již určité sexuální aktivity mohla dříve pozorovat. Z uvedeného dovozuje, že zážitek považovala za hru a něco normálního.

7. Obecné soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s jeho obhajobou, že k sáhnutí na intimní partie poškozené došlo jen letmo a mimoděk, přičemž takto lze podle jeho názoru interpretovat i výpověď poškozené. V reakci na závěr krajského soudu, že se k jednání částečně doznal, uvádí, že toto "doznání" bylo učiněno před příbuznými poškozené, a to pod hrozbou fyzického násilí, takže je procesně nepoužitelné.

8. Stěžovatel napadá ústavní stížností také rozsudek krajského soudu, avšak vrchní soud napadeným rozsudkem tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušeném rozsudku krajského soudu tak není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Ústavní stížnost proti napadenému rozsudku vrchního soudu a proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde.

10. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že vrchní soud rozhodoval v rozporu se zákazem reformationis in peius a že obecné soudy interpretovaly § 254 odst. 2 trestního řádu ústavně nekonformním způsobem. Zmíněné ustanovení, podle kterého [m]ají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání, představuje jednu z výjimek z principu vázanosti odvolacího soudu podaným odvoláním. Odvolacímu soudu umožňuje, aby přezkoumal i ten výrok rozsudku soudu prvního stupně, který sice nebyl napaden odvoláním, ale má v něm původ vada, jež je odvoláním vytýkána.

11. Ústavní soud předně neshledává žádný důvod k tomu, aby bylo zmíněné ustanovení vykládáno restriktivně, jak tvrdí stěžovatel. Odvolací právo je v trestním řízení koncipováno široce, aby strany řízení mohly v maximální možné (a zároveň efektivní) míře, bez zbytečných formalismů dosáhnout přezkumu rozsudku soudu prvního stupně. Neexistuje žádný legitimní důvod k tomu, aby odvolací soud striktně odmítal přezkoumat odvoláním nenapadený výrok soudu prvního stupně jen proto, že některá ze stran řízení své odvolání nesprávně koncipovala (z hlediska vymezení napadených výroků), jestliže zároveň správně vymezila věcný problém (vadu) prvostupňového rozsudku.

12. V posuzované věci státní zástupkyně krajského státního zastupitelství ve svém odvolání podaném v neprospěch stěžovatele, s jehož zněním se Ústavní soud seznámil, výslovně napadla pouze výrok o trestu, který považovala za nepřiměřeně mírný. Pro posouzení rozsahu přezkumné povinnosti vrchního soudu podle § 254 odst. 2 trestního řádu však není rozhodující, že státní zástupkyně sama výslovně nenapadla právní kvalifikaci stíhaného skutku, nýbrž povaha vady, kterou napadenému výroku o trestu vytýkala. Nepřiměřenou mírnost uloženého trestu totiž spojovala mimo jiné se závažností stěžovatelova jednání a intenzitou jeho zásahu do intimní sféry poškozené. Vytýkanou vadu výroku o trestu tedy státní zástupkyně spojovala právě s povahou a způsobem stěžovatelova jednání a jeho následky, tedy s okolnostmi, které současně mohou být určující pro jeho právní kvalifikaci.

13. Jestliže proto vrchní soud při přezkumu takto vytýkané vady dospěl k závěru, že její skutečný původ spočívá již ve výroku o vině, neboť způsob stěžovatelova jednání a intenzita zásahu do intimní sféry poškozené odůvodňují jeho přísnější právní kvalifikaci, nepřekročil tím meze přezkumu vyplývající z § 254 odst. 2 trestního řádu. Toto ustanovení nevyžaduje, aby odvolatel sám správně právně identifikoval původ vytýkané vady; postačuje, jestliže v napadeném výroku vytkne vadu, o níž odvolací soud zjistí, že má svůj původ v jiném výroku. V tom se nyní posuzovaná věc podstatně liší od situace řešené nálezem sp. zn. III. ÚS 2337/16 ze dne 1. srpna 2017. V tamní věci státní zástupkyně odůvodňovala nepřiměřenou mírnost trestu nedostatečným zohledněním osobnosti obžalovaného a jeho trestní minulosti, tedy okolnostmi vztahujícími se k individualizaci trestu, nikoli okolnostmi, z nichž by mohla vyplývat vada výroku o vině. Odvolací soud proto nemohl přezkum výroku o vině založit na § 254 odst. 2 trestního řádu pouze proto, že při přezkumu trestu sám zjistil možnost přísnější právní kvalifikace skutku. Naproti tomu v nyní posuzované věci státní zástupkyně vytkla ve výroku o trestu právě takovou vadu, jejíž původ mohl vrchní soud spatřovat již ve výroku o vině.

14. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že čin, za který byl napadeným rozsudkem vrchního soudu odsouzen, je spojen s přísnější sazbou trestu odnětí svobody, než kdyby byl jeho čin posuzován podle právní úpravy účinné v době jeho spáchání. Vrchní soud totiž daný skutek posuzoval právě podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2024, tedy účinné v době spáchání činu. Vrchní soud tuto skutečnost sice neuvedl výslovně ve výroku o vině, nicméně vyplývá to jednak z bodu 17 napadeného rozsudku vrchního soudu a jednak i ze samotné právní kvalifikace, konkrétně např. z toho, že vrchní soud skutek založený na zneužití bezbrannosti oběti posuzoval podle § 185 odst. 1 alinea druhá (aktuální právní úprava takové jednání postihuje podle § 185 odst. 1 alinea třetí). Vrchní soud se porovnáním obou časových verzí právní úpravy zabýval v již zmiňovaném bodu 17 napadeného rozsudku.

15. Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou vyhodnotil též námitku stěžovatele týkající se údajného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy. Závěr, že manipulací poškozené s přirozením stěžovatele mělo dojít k erekci a ejakulaci, vrchní soud dostatečně odůvodnil v bodě 14 napadeného rozsudku. Ústavní soud v těchto úvahách neidentifikoval žádnou svévoli či nelogičnost, a nemá proto důvod uvedený závěr zpochybňovat.

16. Vrchní soud se (rovněž v bodě 14 napadeného rozsudku) dostatečně vypořádal též se stěžovatelovou obhajobou, že manipulaci s jeho přirozením poškozená uskutečňovala z vlastní iniciativy, tzv. "na oplátku". Vycházel přitom z úvahy, že poškozená vzhledem ke svému věku a neinformovanosti o sexuálním životě nemohla vědět, jak danou sexuální praktiku realizovat. I tuto úvahu považuje Ústavní soud za racionální a dodává, že z hlediska právní kvalifikace daného jednání tak jako tak není podstatné, zda zmíněnou součást pohlavního styku poškozená uskutečnila z vlastní iniciativy, nebo na popud stěžovatele. V posuzovaném případě totiž bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel zneužil stav bezbrannosti poškozené vyplývající z jejího věku a pohlavní styk inicioval osaháváním přirození poškozené. I kdyby tedy poškozená skutečně v průběhu pohlavního styku z vlastní iniciativy přistoupila k manipulaci s přirozením stěžovatele, stále by se jednalo o pokračování stejného pohlavního styku, a to se zjevným souhlasem stěžovatele, tudíž by se i v této části skutku jednalo o zneužívání bezbrannosti poškozené k pohlavnímu styku.

17. Irelevantní je i stěžovatelovo tvrzení, že poškozená celé jednání považovala za hru a za něco normálního. Opět je třeba připomenout, že stěžovatel zneužíval stavu bezbrannosti šestileté poškozené, která vzhledem ke svému věku nemohla rozpoznat charakter sexuálně laděného jednání stěžovatele, a nemohla se mu tudíž účinně bránit, resp. posoudit význam odporu či projevit nesouhlas s takovým jednáním. I kdyby tedy oběť - dítě útlého věku - považovala sexuální aktivity za hru a za něco normálního, šlo by právě o projev její bezbrannosti, kterou pachatel zneužívá.

18. Ústavní soud konečně nesouhlasí ani se stěžovatelovým tvrzením, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že k sáhnutí na intimní partie poškozené došlo jen letmo a mimoděk. Z napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že obecné soudy uvedenou obhajobu odmítly, neboť odporovala výpovědi poškozené, která byla (s náležitým odůvodněním) vyhodnocena jako věrohodná (srov. body 34 až 40 rozsudku krajského soudu, bod 14 rozsudku vrchního soudu a bod 19 usnesení Nejvyššího soudu). Zmínka v bodě 39 rozsudku krajského soudu o částečném doznání před rodinnými příslušníky poškozené neměla pro vyvrácení uvedené obhajoby stěžovatele větší význam a z ničeho nevyplývá, že by obecné soudy na této okolnosti vystavěly rozhodující skutková zjištění. Ústavní soud dodává, že stěžovatelovo tvrzení o letmém sáhnutí na intimní partie poškozené navíc zásadním způsobem koliduje s jiným jeho (výše zmíněným) tvrzením, že poškozená přistoupila k manipulaci s jeho přirozením tzv. "na oplátku".

19. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. října 2026

Jiří Přibáň v. r.

předseda senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.