Ústavní soud, II. ÚS 2885/26

Spisová značka
II. ÚS 2885/26
ECLI
ECLI:CZ:US:2026:2.US.2885.26.1
Datum rozhodnutí
7. 10. 2026
Datum podání
27. 9. 2026
Datum publikace
13. 11. 2026
Forma rozhodnutí
Usnesení
Soudce zpravodaj
Šámal Pavel
Význam
4
Výsledek řízení
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Navrhovatel
STĚŽOVATEL - FO
Napadený akt
rozhodnutí soudu, rozhodnutí správní
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstřík
stavební úřad, stavební řízení, stavební povolení, stavba, územní plán

znění ke dni rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Kaliny, zastoupeného Mgr. Ing. Lindou Švancarovou, advokátkou, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. července 2026 č. j. 21 As 282/2025-32, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. prosince 2025 č. j. 62 A 33/2024-60, rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 8. února 2024 č. j. MMB/0068519/2024 a rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno-Královo Pole, ze dne 6. září 2023 č. j. BKPO/0225/2023/OVEK, a s ní spojeném návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Magistrátu města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, a Úřadu městské části města Brna, Brno-Královo Pole, sídlem Palackého třída 59, Brno, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Též navrhuje odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel provedl přístavbu své chaty v chatové oblasti na území města X, mimo jiné zvětšením zastavěné plochy z 26 m2 na 68,20 m2. Čtvrtý účastník řízení jako stavební úřad zahájil řízení o odstranění stavby pro rozpor stavby s územním plánem. Stěžovatel poté požádal o dodatečné povolení stavby. Stavební úřad žádost napadeným rozhodnutím zamítl. Toto rozhodnutí v odvolacím řízení potvrdil v záhlaví uvedeným rozhodnutím Magistrát města X.

3. Krajský soud v Brně posléze napadeným rozsudkem zamítl také žalobu stěžovatele. Nejvyšší správní soud konečně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele. Podle správních soudů byla přístavba v době rozhodnutí v rozporu s územně plánovací dokumentací. Nebyl důvod řízení přerušovat pro blížící se přijetí nového územního plánu, protože stavba není v souladu ani s předpokládaným limitem maximální plochy zastavěné plochy 40m2 podle připravovaného nového územního plánu. Podstatou řízení o dodatečném povolení stavby je posouzení již existující stavby, nikoli záměru teprve plánovaného. Námitky nedostatečného posouzení veřejného zájmu a principu proporcionality stěžovatel vznesl poprvé až v řízení o kasační stížnosti, a proto není možné se jimi zabývat. Rozhodné není, jak postupovaly jiné městské části. Stěžovatel nadto ani neodkazuje na žádné konkrétní řízení, kde měl jiný stavební úřad řízení přerušit.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud formalisticky odmítl jeho argumentaci principem proporcionality jako nepřípustnou. Uznává, že koncentrace řízení je legitimní zásada, ovšem nemůže vyprázdnit právo na přístup k soudu jen proto, že stěžovatel dříve neužil ústavněprávní argumentaci. Správní soudy rovněž nehodnotily konkrétně, proč nebylo namístě přerušit řízení pro blížící se vydání nového územního plánu. Měly posoudit délku předpokládaného vyčkání, stadium pořizování územního plánu či možnost stanovit procesní meze. Důsledkem odmítnutí přerušit řízení může být zmaření možnosti přizpůsobit řešení novému, příznivějšímu regulačnímu režimu. Z ústavního práva na ochranu vlastnictví plyne, že orgány veřejné moci před nevratným zásahem do majetku musí postupovat bez libovůle a přezkoumatelně poměřovat konkurující zájmy. Stěžovatel též namítal, že jiné stavební úřady na nový územní plán vyčkaly. Tato námitka měla podpořit širší ústavní výhradu, že správní uvážení musí být konkrétní a přezkoumatelné. Podle stěžovatele správní soudy konečně nevysvětlily, proč následný regulační rámec nemohl mít žádný význam ani pro případné zákonné přizpůsobení řešení stavby.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, je proto věcí (správních) soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze u tzv. kvalifikovaných vad.

7. Nyní napadená rozhodnutí žádnými kvalifikovanými vadami netrpí. Orgány veřejné moci nevyhověly požadavku stěžovatele na přerušení řízení do doby přijetí nového územního plánu, protože ani tehdy by záměr realizovaný stěžovatelem nebyl v souladu s touto novou územně plánovací dokumentací. Jde sice o odůvodnění prosté, ale pro kontext věci výstižné. Není-li zde myslitelná varianta, že by mohlo dojít k dodatečnému povolení stavby ani podle nového územního plánu, není důvod s rozhodnutím o dodatečném povolení stavby dále vyčkávat. Není třeba nic dalšího poměřovat.

8. Je také třeba zdůraznit, že v řízení o dodatečném povolení stavby, které se nyní přezkoumává, se řeší soulad již realizovaného záměru [§ 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], a to v době rozhodnutí. "Případné zákonné přizpůsobení řešení stavby" ze své podstaty není pro řešení dané věci rozhodné. Jak má stěžovatel dále postupovat, bude eventuálně věcí pokračujícího řízení o odstranění stavby. Zákon stěžovateli v přezkoumávaném řízení žádnou možnost "přizpůsobit" svůj záměr novému územnímu plánu neposkytoval.

9. Ani ústavní záruky práva na ochranu vlastnictví mu žádný takový výklad zákona negarantují. Ustanovení stavebního zákona a regulace územního plánování jsou v demokratické společnosti běžně a všeobecně akceptované cíle a prostředky k omezení vlastnického práva (srov. přiměřeně rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 4. 2004 ve věci Gorraiz Lizarraga a další proti Španělsku, stížnost č. 62543/00, § 70). V nynější věci je pak relevantní právě i uvedený § 129 odst. 2 stavebního zákona, který upravuje možnost a podmínky dodatečného povolení stavby po zahájení řízení o odstranění stavby, jakož i územně plánovací dokumentace použitá v nynější věci. Správní soudy pak postupovaly podle zákona, přiměřeně, a svůj postup řádně odůvodnily. Rozpor svého záměru s územně plánovací dokumentací stěžovatel ostatně nerozporuje, a to ani ve vztahu k původnímu, ani novému územnímu plánu. Z hlediska práv na ochranu vlastnictví tedy není třeba výklad učiněný správnímu soudy jakkoli korigovat.

10. Není nakonec ani rozhodné, jak se Nejvyšší správní soud vypořádal s námitkou stěžovatele o principu proporcionality. Žádné hlubší poměřování v nynější věci nebylo k námitkám stěžovatele třeba. Dosavadní úvahy správních soudů postihují celkový kontext věci, jak vyplývá z napadených rozhodnutí a jak jej stěžovatel popisuje v ústavní stížnosti. Neobstojí ani námitky stěžovatele o postupu jiných stavebních úřadů. Podstatná je realizovaná stavební úprava stěžovatele, se kterou se orgány veřejné moci konkrétně a věcně vypořádaly. Nadto stěžovatel nadále nedokládá žádnou situaci (natož srovnatelnou), kdy by jiný stavební úřad postupoval jinak.

11. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 téhož zákona samostatně nerozhodoval, jelikož o samotné ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání. Tento návrh pak, jako návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2026

Jiří Přibáň v. r.

předseda senátu

Text je zveřejněn tak, jak jej publikuje NALUS, databáze Ústavního soudu. Nejde o autentické znění. Zobrazit v NALUS.