Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Martinem Smolkem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace PRO stavební a. s., sídlem Balcarova 239, Kladno, zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, sídlem Západní 255/31, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 172/2026-62 ze dne 25. 8. 2026, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Heleny Lincové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se domáhala u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") proti stěžovatelce zaplacení 365 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud usnesením č. j. 18 C 3/2026-49 ze dne 9. 4. 2026 odmítl odpor stěžovatelky proti platebnímu rozkazu č. j. 18 C 3/2026-42 ze dne 17. 2. 2026 jako opožděný. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu o odmítnutí odporu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu s tvrzením, že jím byla porušena zejména její práva podle čl. 11 odst. 4 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Podle stěžovatelky okresní soud vůbec neměl platební rozkaz vydat, ale nařídit jednání, protože se stěžovatelka v jiných řízeních proti nárokům vedlejší účastnice aktivně brání. Namítá nepřiměřenou tvrdost účinků fikce doručení platebního rozkazu.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Mezi takové prostředky patří rovněž žaloba pro zmatečnost (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008).
5. V projednávané věci krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu, kterým byl odpor stěžovatelky odmítnut pro opožděnost. Proti napadenému usnesení krajského soudu se tak stěžovatelka může bránit žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu. Přestože toto ustanovení výslovně upravuje potvrzení nebo změnu usnesení o odmítnutí odvolání či dovolání pro opožděnost, ustálená judikatura je vztahuje také na potvrzení odmítnutí odporu proti platebnímu rozkazu pro opožděnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2437/2013 ze dne 22. 1. 2014 či sp. zn. 28 Cdo 2212/2015 ze dne 18. 6. 2015).
6. Z ústavní stížnosti ani veřejné databáze infoSoud nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost podala. Nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, a ústavní stížnost je proto podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná (srov. shodně usnesení sp. zn. II. ÚS 468/26 ze dne 5. 3. 2026).
7. Stěžovatelka se nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud neshledal okolnosti, které by odůvodňovaly použití tohoto ustanovení. K vlastním námitkám stěžovatelky v této fázi Ústavní soud nemohl přihlédnout.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2026
Martin Smolek v. r.
soudce zpravodaj