Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Kupčíkové, zastoupené JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem, sídlem Dykova 2230/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2025 č. j. 26 Cdo 1269/2025-255, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025 č. j. 23 Co 446/2024-220 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 10. 2024 č. j. 31 C 123/2024-171, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, Obvodní soud pro Prahu 5 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 10. 2024 č. j. 31 C 123/2024-171 zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala vydání jednoho kusu klíče od vchodu domu X, a dvou kusů elektronických čipů sloužících k přístupu do domu stejné adresy a od garáže (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2025 č. j. 23 Co 446/2024-220 potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Dovolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 9. 2025 č. j. 26 Cdo 1269/2025-255 odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť stěžovatelka nenapadla žádné právní závěry, na nichž bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno (výrok I). Dále Nejvyšší soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Pokud jde o tvrzení, že stěžovatelka odmítla převzít před jednáním a opakovaně při ústním jednání dne 10. 10. 2024 od vedlejšího účastníka 1 ks čipu od vstupních dveří, namítá, že obvodní soud ji písemné podání vedlejšího účastníka ze dne 7. 10. 2024, ve kterém možné předání čipu avizoval, nezaslal. Stěžovatelka proto nebyla na vzniklou situaci připravena, nemohla se poradit s advokátkou nebo se nechat při jednání zastupovat. Obvodní soud ji na možnost žádat o odročení jednání neupozornil. Připomíná nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2803/22, podle něhož se soud musí zabývat otázkou, zda je podání protistrany způsobilé ovlivnit rozhodnutí soudu a mohla-li by případná replika účastníka řízení s ohledem na okolnosti či specifikum věci přispět k objasnění věci a rozhodnutí soudu. Pokud soud zjistí, že ano, měl jej podle názoru stěžovatelky v odkazované i v nyní posuzované věci před jednáním protistraně zaslat.
5. Nejvyšší soud se měl podle názoru stěžovatelky dovoláním věcně zabývat.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Stěžovatelka poukazuje na údajné procesní pochybení obecného soudu v průběhu přecházejících fází řízení, které mělo spočívat v nezaslání podání vedlejšího účastníka před ústním jednáním obvodního soudu, čímž měl soud zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv. Ústavní soud nemůže této námitce přisvědčit.
7. Ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vychází z předpokladu, že se u případných tvrzených vad obdobného charakteru zjišťuje, zda bylo, zjednodušeně řečeno, podání protistrany způsobilé ovlivnit rozhodnutí soudu. Je-li totiž např. obsahem vyjádření protistranou konzistentně uplatňovaná či účastníku řízení dostupná argumentace anebo nemohla-li by případná replika účastníka řízení s ohledem na okolnosti či specifikum věci nijak přispět k objasnění věci a rozhodování soudu, k porušení ústavně zaručených práv účastníka řízení zpravidla nedochází (srov. např. usnesení ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2803/22, usnesení ze dne 27. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 995/23). Právo na kontradiktornost řízení není absolutní a jeho rozsah závisí na zvláštnostech (specifikách) daného řízení. V některých situacích proto nezaslání vyjádření účastníkům, spojené s nemožností reagovat na ně, nepodkopalo spravedlivost řízení, neboť by ani případná replika neměla dopad na výsledek řízení (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 2. 2023 ve věci Janáček proti České republice č. 9634/17).
8. V posuzované věci obvodní soud i odvolací soud dospěly k závěru, že žaloba stěžovatelky je nedůvodná a je nutné ji zamítnout. Odvolací soud z doplněného dokazování zjistil, že vedlejší účastník předal již dne 16. 5. 2024 (před podáním žaloby) stěžovatelce klíč od domu a stěžovatelka netvrdila žádné skutečnosti, na základě kterých by vedlejší účastník měl povinnost předat jí další (druhý) klíč. Odvolací soud dále zjistil, že vedlejší účastník předal již dne 29. 9. 2018 bývalému manželu stěžovatelky, jakožto druhému spoluvlastníku bytové jednotky, čipy od domu a vjezdu do garáže. Tím vedlejší účastník splnil s ohledem na § 1127 občanského zákoníku svou povinnost i vůči stěžovatelce. Je věcí spoluvlastníků, jak a zda si čipy předají. Z tohoto důvodu tak soud považoval požadavek stěžovatelky na vydání 2 ks čipů po vedlejším účastníkovi za nedůvodný. Za tohoto stavu nelze dospět k závěru, že by vyjádření stěžovatelky k podání vedlejšího účastníka avizujícího možnost případného předání či převzetí 1 ks elektronického čipu (stěžovatelka se žalobou domáhala vydání jednoho kusu klíče od vchodu do domu a dvou kusů elektronických čipů sloužících k přístupu do domu a garáže) mohlo přispět k objasnění věci a ovlivnit rozhodnutí soudu.
9. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelčině argumentaci směřující vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu, v němž dovolací soud konstatuje, že její dovolání nebylo přípustné. Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino dovolání nevymezuje žádnou otázku hmotného práva, na jejímž řešení spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu. Ani v této části proto stěžovatelčina ústavní stížnost nezakládá důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
10. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu