Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele E. G., zastoupeného JUDr. Simonem Mesropyanem, Ph.D., advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2025 č. j. 4 Tdo 732/2025-759, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 1. 4. 2025 č. j. 13 To 74/2025-711 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 1. 2025 č. j. 3 T 61/2024-651, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Podle jeho názoru jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 1. 2025 sp. zn. 3 T 61/2024 byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně uložil stěžovateli povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně majetkovou škodu ve výši 208 271 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, poškozené nemajetkovou újmu ve výši 1 263 278 Kč a majetkovou škodu ve výši 509 Kč. Se zbytkem nároku na odčinění nemajetkové újmy byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 1. 4. 2025 č. j. 13 To 74/2025-711 rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o povinnosti stěžovatele nahradit poškozené majetkovou škodu ve výši 509 Kč, v dalších výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání poškozené soud zamítl.
4. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 9. 2025 č. j. 4 Tdo 732/2025-759 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se zjevnými pochybnostmi o správnosti skutkových zjištění, zejména ve vztahu k té části skutku, kterou měl spáchat trestný čin znásilnění. Konkrétně zopakoval svou obhajobu, že poškozené zasouval do pochvy násadu od krumpáče. Současně poukázal na důkazy, které jeho obhajobu údajně podporují. Zmínil protokol o ohledání místa činu, ze kterého je zřejmé, že násada od krompáče, kterou měl být spáchán inkriminovaný skutek, nebyla nalezena. Následně odkázal na lékařskou zprávu z gynekologie a odborné vyjádření soudního znalce z obou zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, které obhajoba opatřila. Stěžovatel uvádí, že z provedeného dokazování nelze jednoznačně dovodit, že se trestného činu znásilnění stěžovatel na poškozené dopustil. Konečně stěžovatel zmínil listinný důkaz - usnesení o odložení věci, z něhož plyne, že poškozená v minulosti křivě obvinila svého tehdejšího druha ze znásilnění. Tato skutečnost podle stěžovatele významně snižuje věrohodnost poškozené v nyní posuzované věci. Stěžovatel je toho názoru, že soudy opomněly přihlédnout k zásadě in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného).
6. V další části argumentace stěžovatel poukázal na údajná pochybení soudů všech stupňů při hodnocení věrohodnosti výpovědí poškozené a svědků.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soudy vzaly za podklad skutkových zjištění ohledně trestného činu znásilnění pouze nepravdivou svědeckou výpověď poškozené, takže byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
9. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.
10. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti sobě stojí na jedné straně výpověď stěžovatele a na straně druhé pak stojí usvědčující výpověď poškozené. Tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Jestliže však soud po řádném vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, při posouzení věrohodnosti obstojí, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 628/08, ze dne 25. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 1699/16 a další rozhodnutí).
11. Při hodnocení výpovědi poškozené, která stěžovatele usvědčovala i z této fáze skutkového děje, si soud prvého stupně byl vědom toho, že jde o důkaz klíčový. Zaměřil proto dokazování i na objasnění charakteru a osobnosti poškozené. V tomto směru měly zásadní význam závěry znalců z oboru psychiatrie a psychologie, podle nichž paměť i pozornost poškozené jsou rozvinuty zcela v normě a je plně schopna správně vnímat prožívané, zapamatovat si proběhlý děj a později jej věrně reprodukovat. Nemá sklony k bagatelizaci ani zveličování prožitého ani sklony k revanši či záměrnému překrucování faktů s cílem stěžovateli ublížit. Poškozená, u které byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, opakovaně a konzistentně popsala týrání ze strany stěžovatele. Četná zranění na jejím těle zhodnotil i znalec z odvětví soudního lékařství. Ten potvrdil, že vznikla opakovaným tupým násilím různé intenzity, k němuž mohlo dojít i užitím pevného tupého předmětu. Průběh, který ve vztahu k trestnému činu znásilnění popsala, důkazy předložené obhajobou nevyvrací ani nezpochybňují. Na tom nemůže nic změnit ani opačný názor stěžovatele. V části, v níž je výpověď poškozené podpořena i dalšími, byť nepřímými důkazy, vyjmenovanými a zhodnocenými soudem prvého stupně, jí soud přisvědčil. Pokud tedy soud prvého stupně logicky vysvětlil, proč svědecké výpovědi poškozené uvěřil, a proč naopak považoval obhajobu stěžovatele za nevěrohodnou a rozpornou s jinými ve věci provedenými důkazy, z hlediska ústavního nelze jeho postupu cokoliv vytknout.
12. Se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně se ostatně plně ztotožnil i soud odvolací, který neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami, jež by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku soudu prvého stupně, a konstatoval, že skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Ani odvolací soud nepochyboval o věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď považoval za konzistentní a dílem podpořenou i dalšími důkazy. Přitom neshledal nic, co by poškozenou mohlo vést ke křivému obvinění stěžovatele.
13. Námitky směřující proti skutkovým zjištěním řešil také Nejvyšší soud. Zabýval se tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními neshledal extrémní rozpor. Naopak konstatoval, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
14. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu