Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky REMA Systém, a. s., sídlem Budějovická 1667/64, Praha 4, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1762/2025-607 ze dne 3. září 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a ASEKOL SK s.r.o., sídlem Lamačská cesta 45, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka uzavřela v minulosti s vedlejší účastnicí smlouvu o zprostředkování. Podle ní měla pro vedlejší účastnici sbírat údaje od výrobců elektrozařízení na slovenském trhu pro účely plnění elektroodpadových povinností. Ve smlouvě byl definován "souhrnný výkaz", který měl obsahovat údaje o všech výrobcích, kterých se smlouva týkala a který měla stěžovatelka poskytovat vedlejší účastnici. Kromě tohoto pojmu se ve smlouvě objevila také povinnost stěžovatelky zajistit "individualizované výkazy" za jednotlivé výrobce, pokud k jejich předložení vedlejší účastnice stěžovatelku vyzvala pro účely provádění auditů.
2. Vedlejší účastnice využila ustanovení rámcové smlouvy o individuálních výkazech a po stěžovatelce je vyžadovala. Stěžovatelka jí je dobrovolně nevydala, vedlejší účastnice se tedy domáhala nepeněžitého plnění před civilními soudy. Po dlouhém procesním vývoji vedlejší účastnice se žalobou uspěla a vykonatelný výrok zněl tak, že stěžovatelka je povinná vedlejší účastnici předložit individualizované výkazy vyjmenovaných společností.
3. Stěžovatelka neplnila dobrovolně, vedlejší účastnice se tedy domáhala vydání individualizovaných výkazů exekucí a stěžovatelka se opakovaně snažila o její zastavení. V pořadí druhým návrhem se stěžovatelka domáhala zastavení celého exekučního řízení, jelikož povinnost považovala za již splněnou a opětovně uplatnila námitku materiální nevykonatelnosti exekučního titulu. Obvodní soud nakonec exekuční řízení zastavil s tím, že již stěžovatelka plnila poskytnutím výkazů o jednotlivých výrobcích, které sama vytvořila. Tento výklad k odvolání potvrdil i městský soud.
4. Vedlejší účastnice podala dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud napadeným usnesením sám rozhodnutí změnil a návrh na zastavení exekučního řízení co do uplatněné námitky splnění vymáhané povinnosti zamítl. Ztotožnil se s tvrzením vedlejší účastnice, že nižší soudy opomenuly jí navrhovaný důkaz. Zároveň se věnoval otázce, zda poskytnutím výkazů vytvořených samotnou stěžovatelkou byla splněna povinnost předložit vedlejší účastnici individualizované výkazy. Výrok exekučního titulu vyložil v kontextu celého jeho odůvodnění. Došel k závěru, že jelikož účelem individualizovaných výkazů bylo, aby vedlejší účastnice měla možnost skrze audit zkontrolovat pravdivost údajů uváděných stěžovatelkou, bylo nezbytné, aby stěžovatelka vedle agregovaných dat poskytla vedlejší účastnici i výkazy vytvořené přímo výrobci.
II. Argumentace stěžovatelky, vyjádření vedlejší účastnice a replika
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu porušuje její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 Listiny.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vícero způsoby opakuje, že usnesení Nejvyššího soudu je překvapivé, nesrozumitelné, nelogické, nerespektuje zákaz svévole v soudním rozhodování a narušuje legitimní očekávání stěžovatelky, která nabyla z pravomocných rozhodnutí z předchozích řízení. V jádru se ovšem jedná pouze o dvě námitky - zaprvé stěžovatelka zpochybňuje posouzení obsahu a rozsahu pojmu individualizovaný výkaz učiněné Nejvyšším soudem a zadruhé namítá překvapivost jeho rozhodnutí.
7. Vedle toho rovněž namítá nerovný přístup k ochraně práv účastníků.
8. K ústavní stížnosti se vyjádřila vedlejší účastnice a navrhla, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Nesouhlasila s žádnou z námitek stěžovatelky, opakovala svoji argumentaci ohledně materiální vykonatelnosti exekučního titulu a definice individuálního výkazu. Nejvyšší soud nedoplnil exekuční titul o nové prvky, nýbrž se jedná o prvek již evidentně exekučním titulem požadovaný. Výklad Nejvyššího soudu v tomto směru není překvapivý a opírá se o odůvodnění exekučního titulu. Nebylo narušeno legitimní očekávání stěžovatelky, měla možnost se vyjádřit před soudy všech stupňů a činila tak. Stěžovatelka musela předvídat, že dovolací soud může k otázce, zda jí tvrzené plnění odpovídá obsahu povinnosti, zaujmout odlišný právní názor, když tato otázka byla předmětem celého řízení. Rozhodnutí tak není ani překvapivé. Opomenutý důkaz nebylo nutno provést proto, že by nemohl nic změnit na právním závěru soudu.
9. Ve své replice k vyjádření vedlejší účastnice stěžovatelka z velké části opakovala argumentaci již uplatněnou v ústavní stížnosti. V mezidobí také stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí předcházejícího řízení; je zastoupená advokátkou (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Co se zaprvé týká otázky posouzení obsahu a rozsahu pojmu individualizovaný výkaz, z konstantní judikatury Nejvyššího soudu aprobované Ústavním soudem vyplývá, že při zkoumání obsahu exekučního titulu může vykonávající soud vycházet i z jeho odůvodnění za účelem výkladu výroku. Náležitosti materiální vykonatelnosti proto lze dovodit výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce (srov. např. usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 4131/12 ze dne 19. 2. 2014; sp. zn. II. ÚS 3316/15 ze dne 31. 5. 2016; či sp. zn. I. ÚS 258/23 ze dne 14. 3. 2023; a v nich citovaná četná judikatura Nejvyššího soudu). Námitky stěžovatelky jsou tak pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu o výkladu exekučního titulu. V takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, tedy v dotčeném ohledu zejména, pokud by takové posouzení bylo výrazem libovůle.
13. Tak tomu v tomto případě není. Stěžejním argumentem Nejvyššího soudu při posouzení obsahu a rozsahu pojmu individualizovaný výkaz byl účel, ke kterému tato povinnost uvedená v exekučním titulu směřuje. Z odůvodnění exekučního titulu dovodil, že tímto účelem je umožnění kontroly agregovaných údajů vytvořených stěžovatelkou s výkazy poskytovanými jednotlivými výrobci. Původci individualizovaných výkazů pak musí být logicky samotní výrobci, jinak by kontrola postrádala smysl - opačný závěr by znamenal, že agregované údaje zpracované stěžovatelkou by byly poměřovány a kontrolovány na základě údajů vytvořených opět samotnou stěžovatelkou. Takový výklad je srozumitelný, přezkoumatelný, logický a nevykazuje žádné známky libovůle.
14. Zadruhé, překvapivým, resp. nepředvídatelným je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Za překvapivé (nepředvídatelné) lze tedy podle ustálené judikatury považovat pouze takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 160/26 ze dne 22. 4. 2026, bod 21 a tam odkazovaná judikatura). Konkrétně u rozhodování podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. platí, že Nejvyšší soud by byl překvapivý, pokud by zaujal zcela jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně a soud odvolací a změnil rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání, aniž by stěžovatelé měli možnost seznámit se s jeho právním názorem a vyjádřit se k němu (nález sp. zn. IV. ÚS 4044/16 ze dne 30. 5. 2017; usnesení sp. zn. II. ÚS 1476/23 ze dne 18. 7. 2023, bod 15).
15. Taková procesní situace však v nyní posuzované věci nenastala. Nejvyšší soud stěžovatelce dovolání vedlejší účastnice poskytl a měla možnost se k němu vyjádřit. Stěžovatelka této možnosti také využila. Stěžovatelce ani nebyla varianta výkladu Nejvyššího soudu neznámá. V řízení, které navíc probíhalo opakovaně na více stupních soudní soustavy, byl celou dobu ve hře výklad zastávaný vedlejší účastnicí. Stěžovatelka tedy mohla, a také tak činila, uplatnit svou protiargumentaci. Nejvyšší soud tedy neupřel stěžovatelce právo se vyjádřit a dodržel kontradiktornost civilního řízení.
16. Konečně tvrzení stěžovatelky o nerovnosti v přístupu k ochraně práv účastníků vychází ze zcela mylného předpokladu, že soudní řízení je souhrnem úkonů soudu ve prospěch a neprospěch jedné a druhé strany řízení, přičemž rovný přístup je zajištěný, pokud jsou tyto úkony v rovnováze. Tak tomu samozřejmě není. Nerovný přístup k ochraně práv účastníků by přicházel v úvahu pouze, pokud by Nejvyšší soud zacházel odlišně s účastníky řízení ve stejném či podobném ohledu. Stěžovatelka ovšem v tomto svém tvrzení srovnává nesrovnatelné. Skutečnost, že Nejvyšší soud shledal ve prospěch vedlejší účastnice vadu opomenutého důkazu v předcházejícím řízení, nelze za žádných okolností poměřovat s výkladem obsahu a účelu pojmu rozhodného pro posouzení splnění povinnosti vyplývající z exekučního titulu učiněného v neprospěch stěžovatelky, a z toho dovozovat nerovný přístup soudu k účastníkům řízení. Námitka stěžovatelky spíše směřuje k tomu, že je rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně opomenutého důkazu vnitřně rozporné. Nejvyšší soud nicméně uzavřel, že problém s opomenutým důkazem byl především v nedostatečném odůvodnění jeho neprovedení. V takové situaci není vyloučeno, že s ohledem na další vývoj mohl sám věcně rozhodnout, aniž by tento důkaz provedl.
17. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jelikož tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu