Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Jana Dohnalíka a Marcely Pančurové, obou zastoupených Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem, sídlem Spojů 835/2, Ostrava, proti výroku III a IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2025 č. j. 57 Co 213/2024-456, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1. Františka Sekery, 2. Anny Sekerové a 3. Markéty Kijonkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené výroky rozsudku krajského soudu. Podle jejich názoru jejich vydáním soud porušil jejich ústavně zaručená práva uvedená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že stěžovatelé a Lukáš Dohnalík a Barbora Dohnalíková Pančurová žalovali vedlejší účastníky o určení vztahující se k zatížení nemovitostí věcným břemenem. Okresní soud rozsudkem zamítl žalobu na určení, že pozemek p. č. 471, k. ú. V., v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelů, každý s ideálním spoluvlastnickým podílem ve výši 1/2, není zatížen věcným břemenem chůze a jízdy ve prospěch pozemků žalovaných 1, 2 p. č. 468 a p. č. 469, k. ú. V., zapsaným v katastru nemovitostí na základě listiny: Pozemková kniha - usnesení soudu, číslo deníku - 127/1948, Z-9068/2008-803, a věcným břemenem chůze a jízdy ve prospěch pozemků žalované č. 3 p. č. 466 a p. č. 467, k. ú. V., zapsaným v katastru nemovitostí na základě listiny: Pozemková kniha - usnesení soudu, číslo deníku - 2942/1932, Z-9068/2008-803 (výrok I 2). Dále soud zamítl žalobu na určení, že k tíži pozemku p. č. 471, k. ú. V., v podílovém spoluvlastnictví stěžovatelů, každý s ideálním spoluvlastnickým podílem ve výši 1/2, ve prospěch pozemků žalovaných 1, 2 p. č. 468 a p. č. 469, k. ú. V., zapsaným v katastru nemovitostí na základě listiny: Pozemková kniha - usnesení soudu, číslo deníku - 127/1948, Z-9068/2008-803, a ve prospěch pozemků žalované 3 p. č. 466 a p. č. 467, k. ú. V., zapsaným v katastru nemovitostí na základě listiny: Pozemková kniha - usnesení soudu, číslo deníku - 2942/1932, Z-9068/2008-803 (výrok II 2). Výroky I 1 a 3 a II 1 a 3 soud zamítl žalobu na určení vztahující se k situaci žalobců Lukáše Dohnalíka a Barbory Dohnalíkové Pančurové. Ökresní soud rozhodl, že všichni čtyři žalobci (stěžovatelé a Lukáš Dohnalík a Barbora Dohnalíková Pančurová) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně vedlejším účastníkům (dále též jako "žalovaní") na náhradě nákladů řízení 154 949 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok III).
3. Okresní soud vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož stěžovatelé jsou podílovými spoluvlastníky specifikovaného pozemku v k. ú. V. Ten je zatížen služebností spočívající v oprávnění vlastníků specifikovaných pozemků žalovaných vykonávat právo chůze, jízdy a hnaní dobytka po části pozemku stěžovatelů.
4. K odvolání žalobců krajský soud rozsudkem ze dne 22. 8. 2025 č. j. 57 Co 213/2024-456 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.), stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně vedlejším účastníkům 1, 2 a 3 uhradit na náhradě nákladů řízení částku 34 906 Kč (výrok III). Stejnou povinnost v totožné částce 34 906 Kč soud uložil ve prospěch vedlejších účastníků společně a nerozdílně i Lukáši Dohnalíkovi a Barboře Dohnalíkové Pančurové (výrok II). Soud dále stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice - okresnímu soudu soudní poplatek z návrhu ve výši 10 000 Kč a soudní poplatek z odvolání ve výši 10 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti považují nákladový výrok krajského soudu za extrémní vybočení z pravidel stanovených vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů. Výše náhrady pro ně byla překvapivá. Ani z odůvodnění nevyplývá, jak k výsledné částce soud dospěl. Stěžovatelé neměli možnost se k úvahám krajského soudu vyjádřit, neboť určení nákladů zjistili až z písemného vyhotovení rozsudku.
6. Stěžovatelé dále zásadně nesouhlasí, aby jim byla uložena jakékoliv poplatková povinnost, když k její úhradě nebyli soudem řádně a včas vyzvání.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud konstatuje, že se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající důvodnost tvrzení o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05].
8. Vzhledem ke zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení musí vady nákladového rozhodnutí dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní kvalifikace problému. Proto se zde ještě více než v jiných případech uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud dal ve své judikatuře též opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. podružné problematiky k předmětu řízení před obecnými soudy, postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, typicky v důsledku soudní libovůle [např. nálezy ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17), ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145) a ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)]. Z uvedeného lze uzavřít, že Ústavní stížnost proti rozhodnutí o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovází-li danou věc takové mimořádné okolnosti, které ji činí z ústavněprávního hlediska dostatečně významnou. Ještě mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025, bod 34, usnesení ze dne 17. 12. 2025 sp. zn. II. ÚS 3623/25 a další).
9. Stěžovatelé nijak nezpochybňují, že v řízení nebyli úspěšní. Aplikace ustanovení, podle kterého soud ukládá povinnost účastníkům, kteří s žalobou u soudu neuspěli, nahradit náklady řízení plně úspěšné protistraně sporu, je tedy zcela namístě (podle § 142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se náhradou nákladů řízení zabýval. Dospěl k závěru, že částka, kterou mají čtyři žalobci vedlejším účastníkům na nákladech odvolacího řízení zaplatit, činí 57 696 Kč bez DPH, na stěžovatele připadla částka 34 906 Kč. Své úvahy o výpočtu uvedl v bodech 41 a 42 rozsudku. Částka, která je ve výpočtu sporná, je podle názoru stěžovatelů (Lukáš Dohnalík a Barbora Dohnalíková Pančurová si proti nákladovému výroku odvolacího soudu, který se jich týká, podali samostatnou ústavní stížnost) ve výši cca 30 000 Kč s reálným dopadem na čtyři osoby, kterým soud uložil povinnost zaplatit po dvojicích společně a nerozdílně). Reálně se tedy každého z žalobců týká v částce nižší než 10 000 Kč.
10. V posuzované věci směřuje ústavní stížnost proti výroku o náhradě nákladů řízení za právní služby advokáta v individuální věci stěžovatelů. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Částku, o kterou v tomto řízení jde lze přitom v tomto ohledu za bagatelní považovat (srov. k tomu usnesení ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 1383/19, usnesení ze dne 19. 1. 2026 sp. zn. II. ÚS 2/26 a mnoho dalších). Ústavní soud dal opakovaně najevo, že v takových případech, s výjimkou zjevných excesů, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost prakticky vyloučena, neboť věc postrádá ústavněprávní rozměr. Ústavní soud v minulosti sice dovodil možnost meritorního přezkumu bagatelních věcí, ale to pouze v případech byl-li dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byl zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů.
11. Tak tomu však v nyní posuzované věci není. Již sám obsah ústavní stížnosti je tvořen rekapitulací řízení před obecnými soudy a polemikou se závěry obecných soudů. Samotná argumentace pak neopouští rovinu jednoduchého práva, nelze dovodit přesah vlastních zájmů stěžovatelů a ani oni nic takového netvrdí.
12. Stěžovatelé namítají, že je soud nevyzval k zaplacení soudního poplatku za podání dalšího návrhu na určení po zahájení řízení ve věci samé a k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Ústavní soud uvádí, že zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje za situace, kdy soud již začal o věci samé jednat, povinnost k zaplacení soudního poplatku bez výzvy uložit až rozhodnutím ve věci samé. Lze dodat, že povinnost soudní poplatek zaplatit vzniká ze zákona podáním žaloby nebo rozšířením předmětu řízen po podání návrhu na zahájení řízení.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu