32. V posuzované věci stěžovatelka již v žalobě namítala, že pojistná smlouva obsahuje zneužívající ujednání ve smyslu § 56 zákona č. 40/1964 Sb., který byl do tohoto zákona implementován na základě směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, a to ujednání 1.5., 1.6., 3.1. a 3.2. doplňkových pojistných podmínek pojistné smlouvy (č. l. 3 a násl. soudního spisu). Zneužívající povahu stěžovatelka dovozovala z jejich údajné obsahové neurčitosti, v důsledku které stěžovatelka neví, jak je tvořena kapitálová hodnota pojištění a jaká je výše nákladů. Z tohoto důvodu je smlouva podle § 55 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., absolutně neplatná jako celek a neplatný je též dodatek k této pojistné smlouvě ze dne 3. 9. 2021. Stěžovatelka odkazovala na rozsudky SDEU, podle kterých je potřeba k takové neplatnosti přihlížet ex offo. Uvedené právní závěry následně aplikovala na svoji věc a vysvětlovala, která ujednání její pojistné (spotřebitelské) smlouvy jsou nepřiměřená. V návaznosti na uvedenou argumentaci stěžovatelky se otázce unijního práva věnovala rovněž vedlejší účastnice ve svém vyjádření k žalobě (č. l. 17 a násl. soudního spisu, body 31 až 48 vyjádření vedlejší účastnice k žalobě). Dále pak na tuto otázku reagovala stěžovatelka ve své replice (č. l. 27 soudního spisu) s tím, že unijní právo vnesla i do otázky promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení z takové absolutně neplatné smlouvy (č. l. 29 až 30 soudního spisu).
33. Obvodní soud se ve vztahu k argumentaci stěžovatelky ve svém rozsudku zabýval nejdříve souladností promlčení nároků podle vnitrostátního práva s právem EU. Konstatoval, že SDEU uznal, že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem. V této souvislosti odkázal na judikaturu SDEU. Článek 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS nebrání vnitrostátní právní úpravě, která sice stanoví nepromlčitelnost práva podat žalobu na určení neplatnosti zneužívajícího ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, avšak pro právo podat žalobu směřující k uplatnění restitučních účinků tohoto určení neplatnosti stanoví promlčecí lhůtu, s výhradou, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (viz rozsudek SDEU ve věcech C-698/18 a C-699/18 a rozsudek SDEU ve věcech C-224/19 a C-259/19). Z výše uvedeného obvodní soud dovodil, že aplikace uvedené zásady se bude týkat především sporů, jejichž předmětem je přímý nárok spotřebitele vyplývající z porušení unijního práva (typicky jde o nároky vyplývající ze zneužívajících ujednání). V předmětné věci však o takovou situaci nejde. Jde o nárok ze smlouvy kombinující prvky investiční s pojištěním uzavřené se subjektem podléhajícím orgánu dohledu (Česká národní banka), přičemž ani soud, ani orgán dohledu žádný závěr o tom, že by uzavřená smlouva obsahovala zneužívající ujednání, neučinily. Neplatnost smlouvy byla důsledkem vady některých ujednání, nikoliv důsledkem porušení unijních pravidel, které spočívá v použití zneužívajících ujednání. Stěžovatelčin nárok není důsledkem porušení jejích práv zaručených unijním právem, ale jde o nárok vyplývající z porušení obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv. Nejde tedy o případ, kdy spotřebitel dotyčný nárok nevymáhal proto, že nebyl schopen sám posoudit, zda má dotyčné smluvní ujednání zneužívající charakter, nebo že nevěděl o jeho zneužívající povaze, kdy je podle výše citovaných judikaturních závěrů nezbytné zohlednit nerovné postavení, v němž se nacházejí spotřebitelé vůči prodávajícím nebo poskytovatelům z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, a okolnost, že je možné, že spotřebitelé neznají, nebo si neuvědomují rozsah svých práv vyplývajících z unijního práva. Podle obvodního soudu tedy není odůvodněn závěr, že nutnost uplatnění nároku stěžovatelkou včas může nadměrně ztěžovat výkon práv, která mu přiznává unijní úprava, a že dotyčná úprava týkající se promlčení porušuje zásadu efektivity.
34. V odvolání proti rozsudku obvodního soudu stěžovatelka namítala, že obvodní soud se nevypořádal s její námitkou týkající se podřízení pojistné smlouvy občanskému zákoníku, dále s námitkou, že jednání vedlejší účastnice je v rozporu se směrnicí č. 93/13/EHS, a rovněž s námitkou o způsobu vypořádání vzájemných plnění z neplatné pojistné smlouvy. Odkázala na judikaturu městského soudu s tím, že v obdobných sporech městský soud konstatoval, že pojistná smlouva o životním pojištění podléhá úpravě ve směrnici. S ohledem na to je třeba vykládat § 55 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb., ve světle ustanovení směrnice a právních závěrů SDEU. Stěžovatelka tvrdila, že obvodní soud se odchýlil i od své vlastní rozhodovací praxe v obdobných věcech a za této situace jsou jeho závěry ohledně aplikace směrnice překvapivé a nepřezkoumatelné. Podle stěžovatelky je třeba zohlednit judikaturu SDEU, na kterou obsáhle poukazovala již v řízení před obvodním soudem. Namítala neplatnost pojistné smlouvy i dodatku. Dodatek nesplňuje ani zákonné předpoklady dohody o narovnání, a to jak v kontextu české právní úpravy, tak judikatury SDEU ohledně odstranění zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách. V rozsudku absentuje zjišťování zneužívajících ujednání v pojistné smlouvě [viz nález ze dne 14. 5. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 45/17 (N 76/94 SbNU 19, č. 161/2019 Sb.)]. Za situace, kdy obvodní soud nezohlednil ochranu spotřebitelky (stěžovatelky), porušil její právo na soudní ochranu.
35. Městský soud se argumentací stěžovatelky týkající se aplikace unijního práva ve svém rozhodnutí nezabýval. Právo EU zmínil pouze v naraci v bodě 7, když uváděl argumentaci stěžovatelky, jinak citoval pouze ustanovení občanského zákoníku s tím, že účastníci v dodatku vyjádřili svoji vůli podřídit smlouvu právnímu režimu nového občanského zákoníku a vůli specifikovat a upravit nově jejich závazkový právní vztah.
36. Uvedenou argumentaci stěžovatelka uplatnila rovněž ve svém dovolání proti rozsudku městského soudu. Přípustnost dovolání shledávala v tom, že o třech právních otázkách, které vymezila, rozhoduje dovolací soud rozdílně a současně jde o otázky, které v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyly vyřešeny. Otázka č. 3 zněla, zda jsou soudy povinny z úřední povinnosti zkoumat přítomnost zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách v souladu se směrnicí č. 93/13/EHS a jsou vázány judikaturou SDEU týkající se této směrnice.
37. Nejvyšší soud k otázce č. 3 uvedl, že spojuje-li stěžovatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, kterou dovolací soud rozhoduje rozdílně nebo kterou dosud nevyřešil, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku městského soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Není-li tomu tak, nemůže být dovolání pro její řešení podle § 237 o. s. ř. přípustné. Takovou otázkou podle Nejvyššího soudu není právní otázka formulovaná pod bodem 3, neboť odpověď na ni by neměla vliv na rozhodnutí městského soudu.
38. Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyššího soudu o tom, že stěžovatelka v dovolání vymezila právní otázku, jež pro napadený rozsudek městského soudu nebyla rozhodná, na které napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno, ve světle výše předestřených ústavních principů neobstojí. Z uvedené rekapitulace vyplývá, že stěžovatelka od počátku v soudním řízení dostatečně zřetelně prezentovala svůj právní názor, že obecné soudy v předmětné věci opomenuly aplikovat právo EU. Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka uvedenou námitku uplatnila jak ve své žalobě, tak v odvolání a konečně i v dovolání. V dovolání namítala otázku aplikace práva EU jako jeden z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s odůvodněním, že na stěžovatelkou položené otázce týkající se požadavku aplikace práva EU napadené rozhodnutí městského soudu není založeno.
39. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal opodstatněnou námitku stěžovatelky, že Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dané námitky opřel o důvod, který zjevně dán nebyl. Přitom na řešení této právní otázky dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, neboť obvodní soud se uvedenou otázkou ve svém rozhodnutí zabýval. Městský soud se argumentací stěžovatelky ve vztahu k této otázce ve svém rozhodnutí nezabýval vůbec, ačkoli se touto otázkou zabývat měl.
40. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře nepovažuje právo na dovolání za ústavně garantované, a tudíž z pohledu ústavněprávního by obstála i právní úprava, v níž by tzv. mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, jestliže by plnění úkolů vrcholného soudního orgánu (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy) bylo zajištěno cestou jiných procesních prostředků. Současně však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131, č. 153/2004 Sb.) a ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05 (N 100/37 SbNU 355)].
41. Povinností Nejvyššího soudu bylo posoudit, zda se městský soud uvedenou námitkou zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s ní dostatečným způsobem vypořádal, a zda je tedy jeho rozhodnutí přezkoumatelné. Nebylo-li by tomu tak, měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí městského soudu z důvodu nepřezkoumatelnosti zrušit, případně se mělo stěžovatelce dostat odpovědi na jí předloženou otázku, byť by šlo jen o součást kvazimeritorního posouzení dovolání při posuzování jeho přípustnosti z hledisek § 237 o. s. ř. V opačném případě tak argumentace stěžovatelky zůstala městským soudem nevypořádána a dovoláním napadený rozsudek zůstal v této části nepřezkoumatelný.
42. Z napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší soud takové posouzení neprovedl s poukazem na to, že dovoláním napadený rozsudek městského soudu tuto otázku neřeší, aniž by zohlednil, že stěžovatelka ji ve svém odvolání řádně uplatnila a že tato otázka mohla být pro výsledek řízení relevantní. Tím stěžovatelce v rozsahu této otázky odepřel přezkum rozsudku městského soudu, pro který jinak byly splněny zákonné podmínky. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání z důvodu, který neměl oporu v soudním spise, a v důsledku toho nezkoumal, zda je pro řešení položené otázky podle § 237 o. s. ř. přípustné (případně zda je i důvodné), odepřel stěžovatelce přístup k (dovolacímu) soudu, který je jí zaručen čl. 36 odst. 1 Listiny [obdobně např. nálezy ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1155/16 (N 218/83 SbNU 437), ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17 (N 149/86 SbNU 511), bod 15, a ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 450/23 (N 74/117 SbNU 402)].
43. S ohledem na popsaný vadný postup obecných soudů včetně Nejvyššího soudu nedošlo v řízení před obecnými soudy k zodpovězení stěžovatelkou v průběhu celého řízení uplatňované námitky ohledně aplikace práva EU a nedošlo tak ani k případnému předložení předběžné otázky SDEU (srov. nález ze dne 6. 5. 2026 sp. zn. II. ÚS 2549/24, zejm. bod 23 a násl.).
44. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v předmětné věci se stěžovatelka podanou žalobou domáhala zaplacení bezdůvodného obohacení z pojistné smlouvy z roku 2010. Podle závěrů obsažených v rozsudku obvodního soudu a v rozsudku městského soudu stěžovatelce nebyla přiznána nepromlčená část nároku ve výši 31 000 Kč s odůvodněním, že byl-li projev vůle mezi stranami dodatečně vyjasněn, nepřihlíží se k jeho vadě a hledí se, jako by tu bylo právní jednání od počátku. Pozdější dodatek ke smlouvě tedy napravil vadu předchozí smlouvy ex tunc, a proto bezdůvodné obohacení nelze z nepromlčených částí nároku ze smlouvy z roku 2010 přiznat.
45. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že část nároku ve výši 31 000 Kč (poslední tři roky) je nepromlčená, přičemž dodatek k pojistné smlouvě byl uzavřen dne 3. 9. 2021, došlo ke zhojení vad smlouvy teprve od tohoto okamžiku, tedy ex nunc, a obecným soudům tak lze přisvědčit pouze v tom, že od tohoto okamžiku stěžovatelka nemůže namítat neplatnost pojistné smlouvy. Do okamžiku uzavření dodatku však nelze obecným soudům přisvědčit v tom, že stěžovatelka nemůže namítat neplatnost pojistné smlouvy.
46. V posuzované věci jde o pojistnou smlouvu, u které není vyloučeno, že spadá do oblasti působnosti směrnice č. 93/13/EHS (viz např. rozsudek ve věci C-96/14 Van Hove). Ve spojených věcech C-154/15, C-307/15 a C-308/15 (bod 62 a násl.) přitom SDEU dovodil, že povinnost vnitrostátního soudu neaplikovat zneužívající smluvní ujednání podle této směrnice, které ukládá uhrazení částek, které se ukázaly jako bezdůvodné, s sebou v zásadě nese odpovídající restituční účinek vztahující se k těmto částkám. Neexistence takového restitučního účinku by totiž mohla zpochybnit odrazující účinek, který se má podle čl. 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS ve spojení s čl. 7 odst. 1 této směrnice pojit k rozhodnutím o zneužívající povaze ujednání obsažených ve smlouvách uzavřených prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem. Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS vyžaduje, aby členské státy stanovily, že zneužívající ujednání nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná. Jinými slovy, obsahuje-li smlouva se spotřebitelem zneužívající ustanovení, není pro spotřebitele závazná a je potřeba uhradit všechny částky (s výjimkou těch, které byly promlčeny, když promlčení jednotlivých nároků judikatura SDEU za určitých podmínek připouští).
47. Obvodní soud ve svém rozsudku konstatoval, že neplatnost smlouvy byla důsledkem vady některých ujednání, nikoli důsledkem porušení unijních pravidel. S uvedeným závěrem nelze souhlasit, neboť neplatnost smlouvy z čistě vnitrostátních důvodů nevylučuje, že smlouva není neplatná i z důvodu porušení unijních pravidel (obojí může mít různé právní důsledky). Ostatně, pokud by se směrnice na daný případ neaplikovala, nemusel by se obvodní soud předtím zabývat souladností aplikace vnitrostátních ustanovení o promlčení s právem EU.
48. Z uvedeného vyplývá, že není vyloučeno, že při správné aplikaci práva EU by obecné soudy dospěly k jinému výsledku. Položení předběžné otázky by přicházelo v úvahu, teprve byla-li by ohledně aplikace práva EU nějaká otázka nejasná (tedy zejména otázka, zda pozdější změna smlouvy může zhojit předchozí vady od začátku). Odpověď na tuto otázku vyplývá z judikatury, posouzení této otázky však již spadá do čistě podústavní úrovně práva. Klíčové je, že otázka chybné aplikace, či spíše neaplikace práva EU v předmětné věci může mít pro výsledek sporu zásadní význam.
49. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že řádné použití práva EU je nezbytným předpokladem pro vyhodnocení, zda před vnitrostátním soudem vyvstala otázka unijního práva, kterou je potřeba za určitých okolností řešit položením předběžné otázky. V rozsudku ze dne 24. 3. 2026 ve věci C-767/23 Remling se SDEU zabýval otázkou, v jakém rozsahu musí soud posledního stupně odůvodňovat nepoložení předběžné otázky. Dovodil požadavek na velmi vysoký standard odůvodňování nepoložení předběžné otázky, a tedy potažmo i úplného opominutí aplikovat právo EU (tedy odůvodnění musí být specifické a konkrétní), přičemž tato povinnost se vztahuje dokonce i na situace, kdy se účastníci sporu unijního práva nedovolávají. V bodě 31 uvedeného rozsudku SDEU dovodil, že zmíněná povinnost náležitého odůvodnění se dokonce vztahuje i na vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, v případě, že se účastníci dotčeného sporu sice nedovolávali unijního práva, ale tento vnitrostátní soud má na základě svého vnitrostátního práva nebo na základě unijního práva možnost nebo povinnost uplatnit i bez návrhu právní důvody vycházející ze závazného pravidla unijního práva. Tím spíše se obecné soudy musí vypořádat s aplikací práva EU v situaci, kdy se ho účastník řízení přímo dovolává, v opačném případě by obecné soudy porušily právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
50. V nálezu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 2451/18 (N 76/99 SbNU 428), v bodech 21 -23, Ústavní soud vyslovil, že plyne-li ze závěrů soudu vyloučení možnosti uchazeče domoci se náhrady škody v souvislosti s protiprávním postupem zadavatele v zadávacím řízení podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tyto závěry opomíjejí právo EU (směrnici Rady č. 89/665/EHS), představuje deficit zohlednění unijního práva rozpor rozhodnutí soudu s čl. 1 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 10 a čl. 10a Ústavy, jenž způsobuje porušení práva uchazeče na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
51. V nálezu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 865/20 [(N 217/103 SbNU 234), bod 17] Ústavní soud uvedl, že netvrdí, že by v projednávané věci měla být položena SDEU předběžná otázka, ovšem je na obecných soudech, aby svůj výklad nařízení vlády řádně odůvodnily, a to ve světle související směrnice. Při svém výkladu by přitom neměly odhlížet od v preambuli se zrcadlícího účelu, jehož mělo být směrnicí dosaženo. Ústavní soud v uvedeném nálezu dovodil, že vrchní soud pochybil, když se v situaci, kdy stěžovatelka apelovala na eurokonfomní výklad nařízení vlády, nezabýval hlouběji tím, zda by v dané věci neměl položit předběžnou otázku. Současně se ani nezabýval tím, zda jsou naplněny důvody, pro které tuto otázku předložit nemusí [k tomu srov. např. nález ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2504/10 (N 154/66 SbNU 311)]. Takový postup považoval Ústavní soud za svévolný, a tudíž porušující pravidla spravedlivého procesu, který je stěžovatelce zaručen čl. 36 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že povinnost předložit spornou otázku týkající se komunitárního práva stíhá především soud, proti jehož rozhodnutí není dán dostupný opravný prostředek, Ústavní soud veden zásadou minimalizace zásahů do činností obecných soudů v uvedené věci zrušil jen ústavní stížností napadený rozsudek vrchního soudu.
52. V nyní posuzované věci však problém nespočívá v tom, že Nejvyšší soud se nezabýval nezbytností položit předběžnou otázku, ale v tom, že městský soud ani Nejvyšší soud se otázkou aplikace práva EU nezabývaly vůbec, a nezjistily tak, zda obvodní soud předmětnou otázku posoudil správně.
53. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že Nejvyšší soud tím, že se odmítl věcně zabývat dovoláním stěžovatelky ve vztahu k její námitce ohledně aplikace práva EU s odůvodněním, že na uvedené otázce není napadené rozhodnutí městského soudu založeno, zamezil stěžovatelce v přístupu k (dovolacímu) soudu (denegatio iustitiae) a soudní ochraně ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je tak nepřezkoumatelné.
54. S ohledem na doktrínu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů Ústavnímu soudu již dále nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí městského soudu, resp. obvodního soudu. Tento přezkum bude nyní v kompetenci Nejvyššího soudu, který se bude, vázán nálezem Ústavního soudu, dovoláním stěžovatelky znovu zabývat. Ústavní stížnost týkající se merita věci je tak za dané procesní situace prostředkem předčasným.
VI.
Závěr
55. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, byť stěžovatelka splnila formální požadavky, které na ni zákon klade, porušil její právo na přístup soudu, a tedy i právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
56. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl (výrok I.) a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil (výrok II.). Povinností Nejvyššího soudu bude, aby vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) znovu posoudil přípustnost dovolání stěžovatelky. Ústavní soud tímto nijak nepředjímá závěr, zda ve věci stěžovatelky byly zákonem stanovené podmínky přípustnosti dovolání splněny, neboť to je oprávněn posuzovat především Nejvyšší soud.
57. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. června 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu