Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti K+K General Consulting, s.r.o., sídlem Proskovická 473/229, Ostrava, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2514/2025-1083 ze dne 17. 12. 2025 a výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 247/2024-1039 ze dne 3. 12. 2024, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí ve specifikovaném rozsahu. Tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; namítá rovněž porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatelka žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 ("obvodní soud") domáhala proti vedlejší účastnici náhrady škody ve formě ušlého zisku (původně ve výši 95 070 000 Kč), kterou jí měla způsobit nezákonná rozhodnutí celních orgánů a nesprávný úřední postup při sazebním zařazení komponentů používaných pro výrobu LCD monitorů, hard disků a počítačů. V důsledku tohoto zatížení clem nebyly realizovány obchody stěžovatelky zejména se společnostmi QUANMAX AG ("společnost Q") a T. S. Bohemia, a. s. ("společnost TS").
3. Ve věci bylo rozhodováno opakovaně. Naposledy obvodní soud rozsudkem č. j. 26 C 105/2014-924 ze dne 21. 2. 2024 žalobu na zaplacení 71 877 474 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze ("odvolací soud") v záhlaví označeným rozsudkem výrok I rozsudku obvodního soudu ohledně částky 81 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), ohledně částky 70 502 733 Kč s příslušenstvím jej potvrdil (napadený výrok II) a ohledně částky 1 374 660 Kč s příslušenstvím a ve výrocích II a III o nákladech řízení rozsudek obvodního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok III). Ve vztahu ke společnosti Q uzavřel, že stěžovatelka neprokázala, že nebýt nezákonných rozhodnutí, vyrobila by a společnost Q by odebrala tvrzené počty výrobků v letech 2010 až 2014 za uvedené ceny a stěžovatelka by z nich dosáhla tvrzeného zisku. Ve vztahu ke společnosti TS naopak považoval za prokázané, že v důsledku zatížení clem nebyl uskutečněn konkrétní obchod na dodávku 10 000 LCD monitorů pro rok 2010; v této části však bylo třeba dále objasnit existenci a výši škody.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Námitky týkající se výkladu smluv a věrohodnosti výpovědi bývalého jednatele právní předchůdkyně stěžovatelky považoval převážně za polemiku se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů. Ve vztahu k tvrzené nesplnitelné důkazní povinnosti nejprve uvedl, že odvolací soud žalobu nezamítl pro neprokázání existence či výše škody, nýbrž pro neprokázání příčinné souvislosti. Následně doplnil, že ušlý zisk musí být prokázán s mírou pravděpodobnosti hraničící s jistotou a požadavek na doložení reálnosti odbytu i pro další roky nepředstavoval nesplnitelné důkazní břemeno.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Zaprvé stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost a nedostatek řádného odůvodnění. Právní posouzení věci bylo podle ní v deset let trvajícím sporu vystavěno na velmi omezeném odůvodnění. Odvolací soud nevysvětlil přesvědčivě, proč pominul část provedených listin, přijal právě jím zvolenou verzi skutkového stavu a odmítl další důkazy doplněné po poučení soudu. Zejména závěr o tom, že k ukončení či utlumení spolupráce se společností Q nedošlo primárně kvůli zatížení clem, podle ní nemá odpovídající důkazní základ.
6. Zadruhé namítá opomenuté důkazy a formalistické odmítnutí důkazních návrhů. Po poučení soudu doplnila konkrétní důkazní návrhy, zejména podáními ze dne 25. 10. 2024 a 25. 11. 2024. Ty měly směřovat k prokázání skutečné marže, mechanismu cenotvorby, pravidelného běhu obchodní spolupráce a příčinné souvislosti mezi nezákonným zatížením clem a zmařením dalších obchodů. Odvolací soud je však podle stěžovatelky odmítl pouze obecným poukazem na jejich nadbytečnost, přestože ji předtím sám vedl k doplnění tvrzení a důkazů. Nejvyšší soud pak tuto námitku podle stěžovatelky sice zaznamenal, převážně ji však redukoval na vadu řízení, aniž přesvědčivě vysvětlil, proč nejde o ústavně významný problém opomenutých důkazů.
7. Zatřetí stěžovatelka vytýká svévolné hodnocení výpovědi bývalého jednatele právní předchůdkyně stěžovatelky. Jeho nevěrohodnost podle ní odvolací soud konstatoval zkratkovitě a bez úplné aplikace kritérií pro hodnocení věrohodnosti formulovaných v judikatuře Nejvyššího soudu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nejde o pouhý nesouhlas s hodnocením důkazu, nýbrž o hodnocení nedostatečné, selektivní a svévolné.
8. Začtvrté spatřuje těžiště věci v nepřiměřeně přísném a fakticky nesplnitelném důkazním standardu. Soudy po ní podle ní požadovaly prokázání hypotetického budoucího vývoje obchodních vztahů způsobem, který nebylo možné splnit. Události, k nimž v důsledku nezákonných rozhodnutí nedošlo, nelze prokázat s absolutní jistotou; lze však prokázat, že je bylo možné důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Odvolací soud podle ní bagatelizoval důkazy o reálně probíhající spolupráci se společností Q do roku 2012, smluvním mechanismu rezervace kapacit, pravidelných objednávkách, vývoji skutečně realizovaných obchodů a zájmu na pokračování spolupráce.
9. Zapáté namítá nedostatečné vypořádání ústavněprávní námitky nesplnitelného důkazního břemene Nejvyšším soudem. Ten podle ní tuto námitku nepřiměřeně zúžil na otázku výše škody, ačkoli její podstata spočívala obecněji v nepřiměřeném standardu dokazování rozhodných skutečností, včetně příčinné souvislosti. Stěžovatelka tvrdí, že po ní soudy požadovaly důkazní jistotu ohledně budoucího obchodního vývoje, kterou objektivně nemohla předložit právě kvůli nezákonnému zásahu státu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Z petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka požaduje zrušení výroku II rozsudku odvolacího soudu a "závislých výroků". Napadený rozsudek však žádný samostatný výrok závislý na výroku II neobsahuje. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle jejího obsahu posoudil tak, že proti rozsudku odvolacího soudu směřuje pouze proti jeho výroku II a proti usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu, v němž se k tomuto výroku vztahuje.
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
14. Předně Ústavní soud nepovažuje napadená rozhodnutí za nedostatečně odůvodněná nebo nepřezkoumatelná. Odvolací soud se zabýval smluvními dokumenty ze dne 26. 1. 2010, povahou sjednané rezervace výrobních kapacit a pravidelných předpovědí odběru, skutečně realizovanými obchody v letech 2010 až 2012, výpověďmi, e-mailovou komunikací i znaleckými posudky. Vysvětlil přitom dostatečně, proč z těchto podkladů nepovažoval za prokázané, že by společnost Q nebýt nezákonných rozhodnutí odebrala tvrzená množství výrobků v celém období let 2010 až 2014 a stěžovatelka by dosáhla tvrzeného zisku (viz zejm. body 14 až 18 rozsudku odvolacího soudu). Je proto zřejmé, z jakých skutkových zjištění odvolací soud vyšel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Samotný nesouhlas stěžovatelky s těmito úvahami nelze zaměňovat s nedostatkem odůvodnění.
15. Neopodstatněná je také námitka opomenutých důkazů. Odvolací soud vysvětlil, proč další listiny, zejména faktury, objednávky a další doklady o skutečně uskutečněných obchodech, nepovažoval za významné pro závěr, zda bylo možné očekávat odběr tvrzeného množství výrobků i v následujících letech (viz body 13 a 14 rozsudku odvolacího soudu). Ani skutečnost, že stěžovatelka některé návrhy učinila po poučení podle § 118a občanského soudního řádu, sama nezakládá povinnost soudu všechny následně navržené důkazy provést (bod 19 rozsudku odvolacího soudu).
16. Protiústavní pochybení Ústavní soud neshledal ani v postupu Nejvyššího soudu při vypořádání této námitky. Přestože lze vést polemiku s jeho vstupní úvahou, podle níž může k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné z jiného důvodu [k tomu srov. např. usnesení ze dne 22. 7. 2026 sp. zn. II. ÚS 103/26, část V. 1)], Nejvyšší soud se námitkou opomenutých důkazů následně zabýval i z hlediska možného porušení ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud připomněl judikaturní požadavky na odůvodnění neprovedení navržených důkazů a uzavřel, že odvolací soud těmto požadavkům dostál (viz s. 7 poslední odstavec usnesení Nejvyššího soudu).
17. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce zpochybňující hodnocení výpovědi bývalého jednatele právní předchůdkyně stěžovatelky. Odvolací soud závěr o její nevěrohodnosti pouze nekonstatoval, nýbrž odkázal na její rozpornost, nepřesvědčivost a vyhýbavost a dále se zabýval konkrétními okolnostmi, které podle něj zpochybňovaly tvrzení, že důvodem ukončení spolupráce byla ztráta důvěryhodnosti stěžovatelky v důsledku sporů s celními orgány (viz body 13 a 17 rozsudku odvolacího soudu). To, zda těmto okolnostem měla být přiznána stejná váha, jakou jim přikládá stěžovatelka, spadá do hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v tomto hodnocení neshledal svévoli či jiný exces ústavněprávní intenzity.
18. Těžiště ústavní stížnosti představuje námitka, že obecné soudy po stěžovatelce požadovaly splnění fakticky nesplnitelné důkazní povinnosti. Ústavní soud již ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3456/18 ze dne 5. 3. 2019 zdůraznil, že uložení nesplnitelné důkazní povinnosti v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem může učinit právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny iluzorním. Zároveň je však u ušlého zisku nezbytné, aby okolnosti případu umožňovaly s potřebnou mírou jistoty uzavřít, že nebýt škodné události, došlo by při pravidelném běhu věcí k rozmnožení majetku poškozeného.
19. Odvolací soud se v tomto směru zabýval jednak příčinami utlumení obchodní spolupráce (bod 17 rozsudku odvolacího soudu), jednak reálností tvrzených budoucích obchodů. U společnosti Q vyšel zejména z rámcového charakteru smluv, absence závazku k odběru konkrétního množství výrobků po celé tvrzené období a ze systému dvou- a tříměsíčních předpovědí odběru (body 14 až 16 rozsudku odvolacího soudu). Nepožadoval tedy předložení již uzavřených smluv na všechny budoucí dodávky ani prokázání nenastalého děje s absolutní jistotou; hodnotil dostupné skutečnosti, z nichž bylo možné na pravděpodobný další vývoj obchodní spolupráce usuzovat.
20. V této souvislosti není zcela přiléhavá prvotní úvaha Nejvyššího soudu, podle níž se námitka nesplnitelného důkazního břemene míjí s napadeným rozhodnutím již proto, že žaloba nebyla zamítnuta pro neprokázání existence či výše škody, nýbrž pro neprokázání příčinné souvislosti. Stěžovatelka totiž brojila obecněji proti míře jistoty požadované při dokazování hypotetického dalšího vývoje obchodních vztahů. To však na výsledném posouzení věci nic nemění. Nejvyšší soud následně posoudil právě požadovanou míru jistoty ušlého zisku a uzavřel, že požadavek na prokázání reálnosti odbytu v letech 2011 až 2014 i jinak než odkazem na rámcové smlouvy a obchodní zájem nepředstavoval nesplnitelnou důkazní povinnost (viz s. 7 usnesení Nejvyššího soudu). Takový závěr z ústavního hlediska obstojí.
21. Proti tvrzení, že obecné soudy vyžadovaly absolutní jistotu o hypotetickém budoucím ději, ostatně svědčí i odlišné posouzení obchodu se společností TS za rok 2010. U něj odvolací soud považoval neuskutečnění konkrétního obchodu v důsledku zatížení clem za prokázané a věc vrátil k objasnění existence a výše škody (srov. body 20 až 22 rozsudku odvolacího soudu).
22. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. září 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu