46. Ústavní soud v soudním spise ověřil, že prvostupňový soud skutečně na jednání dne 31. 5. 2023 provedl koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 občanského soudního řádu. V rámci toho soud podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu vyzval stěžovatelku coby žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy "k tvrzenému mimořádnému vydržení, zdali tvrdí skutečnosti, a jaké, podle nichž 2. žalovaná (hl. m. Praha - pozn.) držela předmětný pozemek v nepoctivém úmyslu", přičemž neučiní-li tak, muže být ve věci neúspěšná (č. l. 69 soudního spisu).
47. Ústavní soud v obecné rovině akceptuje, že pokud účastník vlastní vinou a bez adekvátního důvodu vznese určité důkazní návrhy jako novum až v odvolacím řízení, ač byla předtím provedena koncentrace řízení, může se tím připravit o možnost namítat ve vztahu k těmto důkazům vadu opomenutých důkazů (z poslední doby viz např. usnesení sp. zn. III. 3622/25 ze dne 23. 4. 2026). K tomu nicméně v nyní posuzované věci nedošlo.
48. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že ač okresní soud stěžovatelku poučil podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, odvolací soud toto poučení nepovažoval za řádné, pročež "doplnil ve smyslu § 213 odst. 4 o. s. ř. dokazování podle § 205a písm. d) o. s. ř." (bod 26 napadeného rozsudku krajského soudu). Posledně uvedené ustanovení občanského soudního řádu představuje jednu z výjimek z principu neúplné apelace. Umožňuje znovu otevřít dokazování před odvolacím soudem a zakotvuje možnost účastníka namítat i důkazy, které nebyly uplatněny před prvostupňovým soudem, pokud "jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3" [§ 205a písm. d) občanského soudního řádu].
49. Odvolací soud tudíž nepovažoval poučení prvostupňového soudu podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu za řádné a potažmo neměl za to, že takto provedená koncentrace byla překážkou pro doplnění dokazování v odvolacím řízení o část navržených důkazů (konkrétně o rozhodnutí o privatizaci majetku státu ze dne 7. 11. 1997, úplné znění smlouvy o bezúplatném převodu ze dne 31. 12. 1997 a ohlášení nabytí vlastnického práva pro záznam do katastru nemovitostí ze dne 20. 7. 2004). Odvolací soud navíc neodmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy ortofotomapou, leteckými a jiným fotografickými snímky pozemku a jeho okolí, archivními leteckými měřickými snímky pozemku a územním plánem města Klecany z toho důvodu, že by tomu bránila koncentrace řízení, ale proto, že je považoval za nadbytečné a irelevantní. Z tohoto stavu není dán žádný racionální důvod k tomu, aby Ústavní soud - v rozporu se závěry odvolacího soudu - sám dospěl k závěru, že provedení stěžovatelkou navržených důkazů v odvolacím řízení bránila koncentrace řízení před prvostupňovým soudem.
50. Ústavní soud na okraj poznamenává, že okresní soud ani nemohl stěžovatelce uložit podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu povinnost, aby tvrdila skutečnost a předložila důkazy, že hl. m. Praha jakožto údajný vydržitel nedrželo pozemek po dobu alespoň dvaceti let. V opačném případě by okresní soud přistoupil k nepřípustnému přenesení důkazního břemene ze žalovaných (vedlejších účastníků) na žalobkyni (stěžovatelku). Jde-li o rozložení důkazního břemene u mimořádného vydržení, mj. platí, že domnělý vydržitel - tady hl. m. Praha - musí tvrdit a prokazovat, že měl držbu po celou vydržecí dobu vyžadovanou zákonem (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník, s. 1156, marg. 7), zatímco protistrana - tady stěžovatelka - musí tvrdit a prokazovat buď zánik držby, nebo nepoctivý úmysl domnělého vydržitele (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021; Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník, s. 1156, marg. 7). V kontextu nyní posuzované věci to ve zkratce znamená to, že stěžovatelka neměla povinnost tvrdit a prokazovat, že hl. m. Praha coby údajný vydržitel nedrželo pozemek po nezbytně dlouhou dobu. Bylo to naopak hl. m. Praha, které bylo povinno tvrdit a prokazovat, že tento pozemek po nezbytně dlouhou dobu drželo. Pokud z poučení prvostupňového soudu snad plynulo, že stěžovatelka měla povinnost prokazovat, že hl. m. Praha pozemek nedrželo po nezbytně dlouhou dobu, šlo by o poučení vadné.
51. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že stěžovatelka nevznesla své důkazní návrhy opožděně a nepřipravila se ani o možnost úspěšně namítat vadu opomenutých důkazů u Ústavního soudu.
VII.
Závěr
52. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí trpí vadou opomenutých důkazů, čímž došlo k porušení stěžovatelčiných základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy totiž bez adekvátních důvodů odmítly provést důkazy, které mohly být významné pro rozhodnutí o žalobě na určení vlastnictví k předmětnému pozemku.
53. Obecné soudy budou mít v dalším řízení povinnost řádně se vypořádat se všemi důkazními návrhy či důkazy, které by mohly být relevantní pro rozhodnutí ve věci. Nynější nález Ústavního soudu však nijak nepředjímá, jak mají být tyto důkazní návrhy či důkazy posouzeny nebo jaké skutkové a právní závěry z nich mají obecné soudy dovodit, neboť to v této procesní fázi ani není možné.
54. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhověl a zrušil napadená rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 11. června 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu