12. Obecné soudy a většinové stanovisko uvedené aspekty jednání pojišťovny přehlíží či bagatelizují. Oproti tomu zdůrazňují pochybení stěžovatelky, která svůj nárok při podání žaloby podhodnotila. Je však nutno znovu připomenout, že jejich postavení ve vztahu k řádnému vyhodnocení pojistného nároku stěžovatelky není stejné. Pokud nález pod bodem 31 uvádí, že je na věřiteli, aby nejen tvrdil a prokázal existenci nároku, ale rovněž prokázal jeho výši, pak se domnívám, že tento postoj v dané věci pomíjí skutečnost, že se nejedná o smlouvu uzavřenou mezi dlužníkem a věřitelem ve stejném postavení, a nezohledňuje specifika postavení stran pojistné smlouvy a povinnosti pojistitele jako podnikatele a odborného profesionálního subjektu. Nesouhlasím tedy s tím, že za správné vyhodnocení pojistného nároku by měl být primárně odpovědný pojistník, domnívám se, že je tomu právě naopak.
13. Na zákonem stanovených povinnostech pojistitele jakožto podnikatele v této věci nemá samo o sobě vliv, zda na projednávanou věc je namístě aplikovat závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 2552/18. Oproti většinovému nálezu jsem však přesvědčena, že tento nález na věc dopadá. Podstatným důvodem závěru, že pojistitel vznesl námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, bylo ve věci sp. zn. III. ÚS 2552/18 právě nesprávné popírání nároku na pojistné a obsah komunikace se stěžovatelkou (bod 40 - 47 nálezu III. ÚS 2552/18). Stejně jako v tomto nálezu je nutno zdůraznit, že namísto toho, aby pojišťovna dbala zákonem stanovených povinností i svých vnitřních předpisů, což má zajistit pro spotřebitele předvídatelný, transparentní a rychlý proces poskytnutí pojistného plnění, byla stěžovatelka kvůli postupu pojišťovny nucena si zajistit placenou právní pomoc a domáhala se svého nároku několik let.
14. Shrnuji tedy, že ze strany pojišťovny se nejednalo o legitimní popírání základu nároku, např. z důvodu sporné lékařské diagnózy. Šlo o primárně o zcela nesprávný výklad vlastního interního předpisu, v rozporu s jeho výslovným zněním, což je nutno hodnotit jako zásadní odborné selhání. V době, kdy stěžovatelka nebyla při jednání s pojišťovnou zastoupena (a jednala tak v dobré víře v plnění zákonem stanovených povinností pojišťovny), jí pojišťovna poskytla zjevně nepravdivé informace. Stěžovatelka se velkou část běhu promlčecí doby snažila přimět pojišťovnu k věcné argumentaci a plnění jejích povinností. Jistě mohla dříve zadat vypracování znaleckého posudku, který by popsal správně její nárok vůči pojišťovně. Při hodnocení jejího pochybení však nelze opomíjet, že zde vedle sebe stojí mnohačetné pochybení pojišťovny jakožto silnější strany ve smluvním vztahu a případné pochybení stěžovatelky jakožto slabší smluvní strany. Nepřítomnost tohoto hodnocení je jedním ze zásadních problémů v této věci.
15. Na základě uvedeného považuji námitku promlčení vznesenou ze strany pojišťovny v rozporu s dobrými mravy. Závěry obecných soudů ohledně této otázky jsou v hrubém nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, kdy soudy důkazy ignorovaly, interpretovaly je svévolně či v rozporu s logikou. Pojem svévole Ústavní soud vykládá ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je právě i přepjatý formalismus), jakož i interpretace a použití zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně přijímaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1366/18 či sp. zn. III. ÚS 351/04). Ústavní soud měl proto pro porušení zejména čl. 36 odst. 1 Listiny napadená rozhodnutí soudů zrušit.
V Brně dne 19. března 2026
Daniela Zemanová