Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Píšťany 99, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2026 č. j. 11 Tdo 2/2026-497, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. září 2025 sp. zn. 4 To 260/2025 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. června 2025 sp. zn. 5 T 49/2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, totiž finanční hotovosti ve výši 22 540 Kč.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu jako nedůvodné.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje problém v tom, že soud prvního stupně v hlavním líčení přečetl podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu výpověď svědka P. K. z přípravného řízení, aniž stěžovatel nebo jeho obhájce měli možnost tohoto svědka kdykoli kontradiktorně vyslechnout. Takové omezení bezprostřednosti a kontradiktornosti řízení je možné jen za výjimečných okolností, které v tomto případě nebyly naplněny. Soud vyšel z toho, že svědek se po převzetí oznámení o termínu hlavního líčení nedostavil, stal se nekontaktním a podle zjištění soudu se měl skrývat. Stěžovatel však má za to, že svědek byl dosažitelný, což je zřejmé z toho, že se k soudnímu řízení dostavil dne 15. 4. 2025. Podmínky pro čtení výpovědi svědka podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu nelze interpretovat extenzivně. Výjimka podle uvedeného ustanovení nesmí být použita jen proto, že zajištění svědka je obtížné, organizačně náročné nebo časově nejisté. Nestačí konstatovat, že se svědka nepodařilo bezprostředně zajistit. Soud musí přesvědčivě doložit, že osobní výslech skutečně nebylo možno v rozumném horizontu realizovat a že byly vyčerpány prostředky směřující k zachování kontradiktornosti. Soudy uvedené úvahy o nekontaktnosti svědka a policejním pátrání jsou příliš obecné; nebylo přesvědčivě vysvětleno, proč nebylo možno hlavní líčení odročit a učinit další konkrétní kroky směřující k osobnímu výslechu. Stěžovatel nesouhlasí ani s argumentací Nejvyššího soudu, že daná výpověď představovala spíše okrajový a podpůrný důkaz. Touto výpovědí bylo totiž podpořeno klíčové tvrzení obžaloby, že stěžovatel distribuoval pervitin i nezletilému A. A. (jedná se o pseudonym). Nešlo sice o jediný důkaz, nicméně podstatné je, že mohl ovlivnit hodnocení viny. Jeho významnost ani nebyla dostatečně posouzena. Stěžovatel v těchto souvislostech odkazuje na nález ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 558/02, ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2852/14 a ze dne 7. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2867/16. Upozorňuje též, že jeho vina byla dovozena převážně z výpovědí osob pohybujících se v drogovém a kriminálním prostředí, tedy důkazní situace byla křehká.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle (shodně např. nálezy ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 3644/19 bod 28, či ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 623/20). To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Se stěžovatelem lze souhlasit potud, že při postupu dle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, tedy čtení výpovědi nepřítomného svědka, je třeba mít na paměti práva obviněných na spravedlivý proces, zejména jeho kontradiktornost. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře jasně uvedl, že odsouzení založené na prohlášeních svědka, kterého obviněný neměl možnost vyslýchat ani ve fázi vyšetřování, ani v průběhu soudního jednání, může být hodnoceno jako omezení práv obhajoby způsobem neslučitelným se zárukami čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy. Uvedený článek Úmluvy umožňuje soudům, aby svůj odsuzující verdikt opřely o prohlášení svědka obžaloby, kterého stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost vyslechnout, toliko za splnění dvou podmínek. Za prvé, pokud je absence konfrontace dána nemožností svědka lokalizovat, musí být prokázáno, že jej příslušné státní orgány aktivně hledaly. Za druhé, sporné svědectví nemůže být v žádném případě jediným důkazem, na kterém se odsuzující rozsudek zakládá (viz rozsudek ve věci Mayali proti Francii ze dne 14. 9. 2005 stížnost č. 69116/01, body 31-32). Z takovéhoto přístupu vychází i judikatura Ústavního soudu (srovnej nálezy uváděné stěžovatelem, zejména pak nález sp. zn. IV. ÚS 2867/16, bod 38 a násl.).
9. V projednávané věci k dané problematice soudy vysvětlily (viz bod 28 a násl. usnesení Nejvyššího soudu), že jsou si vědomy, že tento svědek se v jednom případě k okresnímu soudu dostavil, nicméně poté se nedostavil na jemu avizovaný termín hlavního líčení. Bylo vyvinuto reálné úsilí o jeho vypátrání a realizaci osobního výslechu, avšak svědek se stal nekontaktním, nebyl k dispozici na jím uvedeném telefonním čísle ani v posledním známém místě bydliště, přičemž poznatky o novém místu jeho pobytu se nepodařilo získat ani od jeho známých, kteří uvedli, že se cíleně ukrývá před policejními orgány. Neúspěšné byly také snahy policejních orgánů zajistit osobu svědka pátráním v místech, kde se obvykle sdružují osoby bez domova. Teprve tehdy, když se všechny tyto pokusy o zjištění místa pobytu svědka a jeho předvedení ukázaly jako zcela marné, dospěl soud prvního stupně k závěru, že je svědek nezvěstný a pro soud momentálně nedosažitelný.
10. Nejvyšší soud též vyložil, že výpověď daného svědka nebyla v posuzované věci rozhodující nebo mající značnou váhu. Obsahovala v zásadě pouze sdělení, že jmenovaný svědek z doslechu věděl, že stěžovatel prodával pervitin, a to konkrétně i nezletilému A. A. O tom již ovšem vypovídaly ve svých výpovědích samotní odběratelé drogy včetně nezletilého A. A., přičemž vlastní obchod s drogou byl zachycen kamerovými záznamy. Ústavní soud shledává, že tento popis Nejvyššího soudu odpovídá obsahu rozsudku okresního soudu, ve kterém je výpověď svědka P. K. zmiňována jen okrajově, a rozhodně se nejeví být klíčovým podkladem jím učiněných výroků.
11. Ústavní soud proto konstatuje, že postup soudů podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu se jeví být řádně odůvodněn a odpovídat požadavkům ústavnosti, jak byly vymezeny shora.
12. Stěžovatel namítá velice obecně bez konkrétních tvrzení neústavnost hodnocení důkazů obecnými soudy, když se všichni svědci pohybují v drogovém nebo kriminálním prostředí. Nejvyšší soud již tuto námitku dostatečně vypořádal (bod 25 usnesení Nejvyššího soudu). Ani Ústavní soud neshledal žádný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu