Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem, sídlem Bohumínská 1227/98, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2026 sp. zn. 3 UL 3/2026, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších příloh ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl pravomocně shledán vinným ze spáchání zločinu vraždy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 19 let (v podrobnostech viz usnesení ze dne 15. 2. 2017 sp. zn. II. ÚS 100/17). Stěžovatel tento trest vykonává.
3. Stěžovatel následně prostřednictvím svého obhájce podal ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") žádost o pořízení a vydání kopií DVD a CD nosičů založených v příslušném trestním spisu. Přípisem ze dne 19. 9. 2024 předsedkyně senátu stěžovatelově žádosti z velké části vyhověla a umožnila pořízení kopií. Žádosti nevyhověla pouze ve vztahu k DVD nosiči založenému na č. l. 44 (ohledání místa činu), č. l. 317 a č. l. 784 (údaje získané z mobilního telefonu poškozené). Odůvodnila to tím, že uvedené nosiče obsahují citlivé údaje zemřelé poškozené, pročež nelze jejich kopírování povolit. DVD obsahující ohledání místa činu bylo navíc přehráno u hlavního líčení za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce. V paměti mobilního telefonu poškozené pak nebyly nalezeny žádné skutečnosti mající vztah ke skutku, pro který byl stěžovatel odsouzen.
4. Stěžovatel následně podal novou žádost o to, aby si mohl pořídit kopie DVD a CD nosičů založených na č. l. 44, č. l. 313 a č. l. 784. Krajský soud přípisem ze dne 13. 12. 2024 této žádosti znovu nevyhověl. Odůvodnil to tím, že tyto nosiče obsahují citlivé údaje poškozené, přičemž v případě pořízení jejich kopie by nebylo možné zajistit, aby nedošlo k jejich dalšímu šíření. Takový postup by nebyl v souladu s povinností soudu respektovat osobnost a důstojnost oběti (za kterou je nutno považovat také pozůstalé zemřelé poškozené).
5. Stěžovatel znovu požádal krajský soud o pořízení a vydání kopií týchž DVD a CD nosičů. Krajský soud přípisem ze dne 15. 1. 2026 této žádosti opět nevyhověl, a to ze stejných důvodů jako předtím. Nad rámec toho uvedl, že stěžovatelem požadovaná forma rozhodnutí o žádosti prostřednictvím usnesení nevyplývá ze žádného ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Současně zdůraznil, že tímto rozhodnutím není dotčeno stěžovatelovo právo nahlížet do spisu, nýbrž pouze jeho možnost pořizovat si (elektronické) kopie požadovaných DVD a CD nosičů.
6. Stěžovatel následně podal k vrchnímu soudu návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Stěžovatel konkrétně požadoval, aby vrchní soud uložil krajskému soudu, aby o stěžovatelově žádosti o vydání požadovaných DVD a CD nosičů rozhodl usnesením ve lhůtě 15 dnů.
7. Vrchní soud napadeným usnesením tuto žádost o stanovení lhůty zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění poukázal na to, že řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu má specifickou povahu a sleduje zajištění práva účastníka soudního řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů. Tento návrh však neslouží k přezkumu věcné správnosti rozhodování či postupu soudu v řízení (tj. nenahrazuje řádné a mimořádné opravné prostředky). Lze se jím proto domáhat pouze toho, aby vyšší soud určil nižšímu soudu lhůtu k provedení jenom takových procesních úkonů, jež byly shledány jako potřebné buď samotným nižším soudem, nebo jejich potřeba je vzhledem k obsahu spisu a povaze věci nepochybná a plyne ze zákona (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2008 sp. zn. 21 Cul 2/2008). Ve stěžovatelově věci však k žádným průtahům, které by bylo možné odstranit prostřednictvím návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, nedochází. Krajský soud totiž na stěžovatelovu žádost reagoval přípisem ze dne 15. 1. 2026 tak, že jí nevyhověl. Vrchní soud také poznamenal, že o žádosti stěžovatele nebylo nutné a podle podzákonné právní úpravy ani možné rozhodnout usnesením, jak požadoval. Postačovalo, vyřídil-li krajský soud tuto žádost prostřednictvím neformálního procesního úkonu (přípisu). Trestní řád totiž nestanoví žádnou konkrétní formu, jakou má být rozhodováno o žádosti o pořízení kopie části spisu. Nad rámec toho vrchní soud poznamenal, že namítaným postupem krajského soudu nebylo nijak dotčeno stěžovatelovo právo na přístup do spisu, resp. právo obeznámit se s obsahem spisu, neboť to mu bylo v plném rozsahu umožněno.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje to, že o jeho žádostech nebylo rozhodnuto formou usnesení, nýbrž pouze neformálním způsobem. K nápravě tohoto stavu má podle stěžovatele sloužit právě návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, avšak vrchní soud ochrannou funkci tohoto institutu v napadeném usnesení popřel. Tím měl vyprázdnit smysl § 174a zákona o soudech a soudcích. Bylo tak zasaženo do práva stěžovatele pořizovat si kopie spisu a potažmo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Podstata práva na projednání věci bez zbytečných průtahů totiž nespočívá jen v nutnosti rozhodovat v přiměřené době, ale také v nutnosti učinit "takový procesní úkon, který byl způsobilý vyvolat přezkoumatelné právní účinky."
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky plynoucími z § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Současně vyčerpal všechny procesní prostředky nápravy, které měl k dispozici, pročež je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
2. Ústavní soud úvodem zdůrazňuje, že se zabýval pouze napadeným rozhodnutím vrchního soudu, nikoli ústavní stížností nenapadeným postupem krajského soudu. Konkrétně se zabýval otázkou, zda vrchní soud neporušil základní práva stěžovatele tím, že zamítl jeho žádost na určení lhůty k provedení procesního úkonu krajského soudu podle § 174a zákona o soudech a soudcích.
3. K povaze tohoto institutu se Ústavní soud vyjádřil již mnohokrát, a to především v nálezu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.). V něm Ústavní soud výstižně uvedl, že "řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu není ... pokračováním sporného řízení ani pokračováním trestního řízení či pokračováním řízení o přezkoumání správního rozhodnutí. Tímto návrhem je vyvoláno specifické řízení, jehož předmětem je pouze posouzení toho, zda v řízení před soudem nedochází k neodůvodněným průtahům. Tímto postupem nedochází k zásahu do práv dalších účastníků řízení, neboť ve skutečnosti jde o to posoudit, zda soud měl již určité procesní úkony provést. Nejde tedy o rozhodování věcné, ale procesní povahy. I když může nastat stav, že jde o procesní úkon, který jedna strana navrhuje a druhá mu odporuje, stejně jde vždy o situaci, která je čistě na uvážení soudu. Předmětem návrhu nemůže být další argument, proč má takový procesní úkon být proveden, ale pouze argument, v čem jsou spatřovány průtahy v řízení. Obsahové náležitosti návrhu jsou přitom přesně vymezeny v ustanovení § 174a odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Toto řízení proto nemůže sloužit k vynucování procesních úkonů, které soud provést nechce." Rovněž neslouží k vynucování úkonů, které soud provést nemůže nebo je oproti představě stěžovatele realizuje odlišným způsobem či s jiným výsledkem (obdobně srov. např. usnesení ze dne 28. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 872/26, bod 5; usnesení ze dne 12. 11. 2025 sp. zn. II. ÚS 3132/25, bod 7; usnesení ze dne 23. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 2230/25, bod 8).
4. Přesně toho se však stěžovatel u vrchního soudu domáhal. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby vyslovil porušení stěžovatelových práv a zrušil napadené rozhodnutí. Již vrchní soud totiž stěžovateli podrobně a srozumitelně vysvětlil jak podstatu institutu určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, tak relevantní procesní úpravu rozhodování o žádostech o pořízení kopie spisu či jeho části podle § 65 odst. 1 trestního řádu. Při svém rozhodování přihlédl k relevantní právní úpravě a judikaturním závěrům. Jeho rozhodnutí se nijak nepříčí ani tomu, jak na obdobné věci nahlíží judikatura Ústavního soudu. Je totiž zřejmé, že návrh stěžovatele na určení, že krajský soud byl povinen o jeho žádosti rozhodnout usnesením (tj. nikoli pouze neformálním přípisem), se zcela míjí s podstatou řízení podle § 174a zákona o soudech a soudcích. Vrchní soud proto nepochybil, nepovažoval-li jej za důvodný. Napadeným rozhodnutím nebylo nijak zasaženo do práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny ani do jeho práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Nebylo ním ani porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Ústavní soud ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. srpna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu