Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Robertem Hamousem, advokátem, se sídlem Saskova 1625, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2026, č. j. 3 Tdo 1124/2025-755, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2025, č. j. 2 To 14/2025-601, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2024, sp. zn. 6 T 72/2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a 4, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) a c) trestního zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a d) a odst. 3 písm. d) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že zneužil svého postavení a bezbrannosti třináctileté dcery své manželky a opakovaně ji přiměl k různým sexuálním praktikám, což u ní vyvolalo posttraumatickou stresovou poruchu. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Zároveň mu soud uložil povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, kterou nepřímo podporovaly výpovědi několika svědků, jimž se poškozená svěřila, jakož i její znalecké zkoumání, které potvrdilo významné psychické obtíže a jako nepravděpodobné vyloučilo, že by si celé obvinění vymyslela. Její výpověď je podle soudu konzistentní, logická a v podstatných rysech odpovídá ostatním nepřímým důkazům. Poškozená vypovídala spontánně, v podrobnostech přiměřených jejímu věku, přičemž užívané pojmy působí "dětsky". Rozdíly mezi touto výpovědí a ostatními procesně nepoužitelnými vyjádřeními (zejména u znalkyň) jsou podle soudu nepodstatné (jde především o doplnění detailů na přímé dotazy). Výpověď poškozené nebyla "černobílá" a ukazuje na složitý vztah mezi ní a stěžovatelem. Naproti tomu tvrzení obžalovaného (např. o pohlavně přenosné chorobě) byla vyvrácena, stejně jako jeho snaha znevěrohodnit poškozenou.
3. Krajský soud odmítl stěžovatelovy námitky ohledně nedostatků tlumočení při hlavním líčení, neboť si na jeho kvalitu stěžovatel (a ani jeho obhájce) v průběhu hlavního líčení nestěžoval. Stěžovatel naopak reagoval na prováděné důkazy a jeho vyjádření zcela odpovídala průběhu hlavního líčení. Soud dále zamítl stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování pro nadbytečnost. Klíčový byl zejména návrh na opětovný výslech poškozené, která se měla vyjádřit k jedinečným pigmentovým skvrnám v okolí stěžovatelova penisu (stěžovatel trvá na tom, že jej nikdy neviděla). Podle soudu však nejde o takové kožní anomálie, aby si je nezkušená nezletilá poškozená musela zapamatovat. Sexuální aktivity také měly probíhat především v noci, takže skvrny mohly být obtížně viditelné. Znalkyně navíc doporučily nezletilou poškozenou dále nevyslýchat. Soud proto upřednostnil ochranu poškozené před stěžovatelovým právem vyslýchat svědky. Zájmy dítěte musí být v trestním řízení chráněny, jeho práva bylo namístě upřednostnit před uvedeným právem obžalovaného. Dále soud nevyhověl stěžovatelovu návrhu, aby byl v hlavním líčení přehrán záznam výslechu poškozené, neboť tato nahrávka je špatné kvality. Soud se proto s nahrávkou seznámil mimo hlavní líčení, v němž pouze přečetl protokol o výslechu, což zákon umožňuje (§ 102 odst. 2 trestního řádu).
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným rozsudkem. V něm potvrdil, že výpověď poškozené není osamoceným usvědčujícím důkazem, neboť je doplňována několika nepřímými svědectvími, dokreslujícími obraz života poškozené a stěžovatele. Ani podle odvolacího soudu není nutné dokazování doplňovat. Sám se seznámil s nahrávkou výslechu poškozené a přisvědčil závěru o jeho špatné kvalitě, která by se při přehrání v soudní síni projevila ještě více.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi závěry obecných soudů a obsahem provedených důkazů neshledal žádný relevantní rozpor, a to ani při srovnání s procesně nepoužitelnými vyjádřeními poškozené. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy věnovaly pozornost všem relevantním okolnostem (např. negativnímu vztahu poškozené ke stěžovateli). Jde-li o návrh na přehrání záznamu výslechu poškozené, Nejvyšší soud ověřil, že kvalita záznamu je velmi špatná. V důsledku toho soud postupoval správně, přečetl-li protokol o tomto výslechu. Přehrání záznamu by nic relevantního nepřineslo. Výslechu se účastnil stěžovatelův obhájce, který proti obsahu protokolace nevznesl žádné námitky. Ze slyšitelných částí lze ověřit, že protokolace odpovídá odpovědím poškozené. Stěžovatel se s obsahem nahrávky posléze seznámil a proti obsahu protokolu nevznesl žádnou konkrétní námitku. Totéž se týká i obecných námitek ohledně nedostatků tlumočení. Rovněž odmítnutí ostatních důkazů soudy řádně odůvodnily. Nejvyšší soud neshledal vadu ani ve způsobu, jakým soudy v dané věci vyložily naplnění znaků bezbrannosti a těžké újmy na zdraví.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že skutkový závěr o vině je postaven výlučně na výpovědi poškozené. Stěžovatel navrhl konkrétní otázky, kterými měla být ověřena její věrohodnost (na velmi specifické pigmentové skvrny v okolí genitálií), avšak soudy tento návrh zamítly z důvodu ochrany nezletilé poškozené. Tím však vyprázdnily stěžovatelovo právo na obhajobu. Argumenty, které soudy k tomuto odůvodnění použily, jsou podle stěžovatele nedůvodné, výslech poškozené by pro ni žádnou zvláštní zátěž nepředstavoval. Tvrzení soudů o ztížené viditelnosti pigmentových skvrn jsou předjímáním obsahu důkazu, který soud neprovedl. Nadto tato tvrzení ani neodpovídají popisu událostí poškozenou. Podle stěžovatele jde o zcela zásadní otázku pro posouzení, zda mohl skutek proběhnout způsobem popsaným v obžalobě. Ochrana nezletilých nemůže podle stěžovatele vést k vyprázdnění práva na obhajobu. Soudy se rovněž nezabývaly alternativními způsoby provedení výslechu (např. videokonferencí).
7. Dále stěžovatel namítá, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy. Jeho vinu nepřímo dovodily ze znaleckých posudků, ač jejich obsah takový závěr nepotvrzoval. Znalkyně nebyla schopna určit, zda posttraumatická stresová porucha u poškozené vznikla v důsledku jednání stěžovatele (k tomu soudy ignorovaly psychické potíže, kterými poškozená trpěla dříve a které byly způsobeny vážnými problémy ve škole). Jediným usvědčujícím důkazem zůstává výpověď poškozené, jejíž věrohodnost však soudy nikterak důkladně nehodnotily. Ve výpovědi poškozené jsou nikoliv nevýznamné rozpory (např. v časovém zařazení skutků). Podle stěžovatele je třeba přihlédnout rovněž k rozporům v procesně nepoužitelných výpovědích poškozené (např. před znalci). Jako příklad stěžovatel uvádí, že poškozená měla během skutku pozorovat hodiny (a znala tedy délku pohlavního styku), ačkoliv v místnosti žádné hodiny nejsou. Soudy nepřihlédly k dlouhodobě negativnímu vztahu poškozené ke stěžovateli (předcházejícímu předmětnému jednání) a k opakovaně potvrzeným lživým obviněním o tom, čeho se měl stěžovatel vůči ní dopouštět. To podle stěžovatele objektivně snižuje věrohodnost poškozené. Soudy rovněž odmítly návrh na výslech členů stěžovatelovy rodiny, kteří mohli nevěrohodnost poškozené potvrdit. Nevěrohodnost poškozené potvrdila i její vlastní matka.
8. Další porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že soud odmítl jako důkaz provést obrazový záznam výslechu poškozené a přečetl pouze protokol o tomto výslechu. Zároveň soud uvedl, že se se záznamem seznámil, avšak mimo hlavní líčení. Z tohoto důkazu následně dovodil klíčové závěry o věrohodnosti poškozené, přičemž hodnotil aspekty její výpovědi, které v protokole zachyceny nejsou. Takový postup je rozporný se zákonem i s ústavními principy soudního řízení. Soudy odmítly záznam provést s absurdním odůvodněním jeho nízké kvality, resp. úplné nesrozumitelnosti některých jeho částí. To však porušení stěžovatelových práv jen zesiluje, neboť právě z tohoto výslechu soudy následně dovodily závěr o stěžovatelově vině. Ten je tak reálně opřen o názor, že protokolující policista odpovědi zaznamenal správně, což ovšem nelze ověřit.
9. Stěžovatel rovněž namítá, že bylo porušeno jeho právo účastnit se plnohodnotně trestního řízení, neboť neovládá český jazyk. Činnost ustanoveného tlumočníka vykazovala značné nedostatky, neboť vyjádření stěžovatele a popis procesního dění v síni zkracoval. V tomto směru učiněné námitky soud odmítl s tím, že byly uplatněny opožděně (při druhém hlavním líčení). Dříve však tyto nedostatky zjistit nešly. Ve výsledku soud nepřesnosti překladu přisoudil stěžovateli, jehož vyjádření označil za lživá. Za kvalitu tlumočení odpovídají orgány činné v trestním řízení, nikoliv obžalovaný. Ten z logiky věci nemůže ani uvedené nedostatky poznat. V případě pochybností by soudy měly přistoupit k prověření přesnosti činnosti tlumočníka.
10. Důležité závěry soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Jako příklad stěžovatel uvádí závěr o těžké újmě na zdraví, ačkoliv znalecký posudek explicitně hovoří o lehké újmě. Závěry soudů v tomto směru odporují nejen důkazům, nýbrž i judikatuře Nejvyššího soudu. Dalším příkladem takového rozporu je podle stěžovatele hodnocení věrohodnosti poškozené. Ve výsledku hodnocení důkazů odporuje pravidlu in dubio pro reo a zásadě presumpce neviny, neboť i důkazy ve prospěch obhajoby byly brány jako důkaz o vině. V souvislosti s předsudky o poměrech v rodině odkázal stěžovatel na nález sp. zn. I. ÚS 3090/25. Stěžovatel odmítá tvrzení k jakési "egyptské tradici" zasvěcování dívek otcem do sexuálního života. Soudy nesprávně (v rozporu s uvedeným nálezem) vyložily znak bezbrannosti v aplikované skutkové podstatě.
11. Návrh na odklad vykonatelnosti stěžovatel odůvodnil probíhajícím výkonem trestu odnětí svobody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou výroku rozsudku krajského soudu o nároku poškozené. Tento výrok byl napadeným rozhodnutím vrchního soudu změněn, pro jeho přezkum Ústavní soud není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti téměř bezezbytku opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by reflektoval skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jejími argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatel se tak z větší části pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o její (ne)vině. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno.
16. Dále je třeba zdůraznit, že důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti není každá procesní vada, k níž v řízení dojde. Přestože Ústavní soud zjistí v postupu obecných soudů nedostatky, nepřistoupí zásadně ke zrušení jejich rozhodnutí, byla-li vada později dostatečně napravena, nebo se neprojevila ve výsledném rozhodnutí. To je relevantní i v dané věci. Částečně je totiž namístě přisvědčit stěžovateli, že podle odůvodnění napadeného rozsudku soud hodnotil i takové prvky výpovědi poškozené (odpovídá "spontánně", "bez rozmýšlení" nebo "většího přemýšlení", "je patrné, že jí není přítomnost na policii příjemná", výpověď působí "dětsky" a "autenticky"), které nemohl ze samotného protokolu o výslechu seznat. Soud ostatně připustil, že se s nahrávkou seznámil mimo hlavní líčení. Tento způsob dokazování zákon připouští (§ 102 odst. 2 trestního řádu), přesto je podle Ústavního soudu vhodné, aby soud při obdobném hodnocení vždy odkázal na konkrétní místa (jinak nekvalitního) záznamu, ze kterého své závěry dovozuje, čímž je učiní přezkoumatelné (jak pro obhajobu, tak soud vyššího stupně).
17. Popsaný nedostatek však bez dalšího nemůže být důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí. Především se stěžovatel proti závěrům soudů nikterak konkrétně nevymezuje, ač se s dotyčným záznamem seznámil (neuvádí kupříkladu, že by poškozená nevypovídala "autenticky"). Dále je z napadených rozhodnutí zřejmé, že tyto hodnotící závěry nehrají v celkové konstrukci usvědčujících důkazů významnou roli. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí by svým odůvodněním obstála, i kdyby v nich uvedené závěry soudu hodnotící způsob (nikoliv obsah) vyjadřování poškozené nebyly vůbec obsažené, neboť (navzdory tomu, co tvrdí stěžovatel) dostatečným základem odsuzujícího rozsudku je podrobný a ostatním nepřímým důkazům odpovídající popis stěžovatelova jednání a "vývoj" toho, jak se poškozená svěřovala dalším osobám, jakož i závěry znaleckého zkoumání. Tuto usvědčující důkazní situaci nedokázala nikterak relevantně zpochybnit ani velmi intenzivní stěžovatelova obhajoba (k tomu viz níže).
18. Ve zbytku je nutné stěžovatelovy námitky odmítnout. Jde-li o vypořádání návrhů na doplnění dokazování, neshledal Ústavní soud v postupu obecných soudů žádnou vadu. Obsáhlé vyjádření krajského soudu o nutnosti chránit poškozenou před opakovaným výslechem nechápe Ústavní soud jako vyprázdnění práva na obhajobu (v tom smyslu, že by soud rezignoval na ověření věrohodnosti poškozené a naplnění zásady materiální pravdy), neboť této části odůvodnění předchází logický popis důvodů, pro které by bylo dotazování poškozené na stěžovatelovy pigmentové skvrny nadbytečné. Těmto úvahám nemůže Ústavní soud nic vytknout. Stěžovatelovy spekulace o tom, zda a jak by musela poškozená pigmentové skvrny vnímat, jsou pro předmět daného trestního řízení nepodstatné. V takové situaci je nepřistoupení k výslechu nezletilé poškozené zcela v souladu se zákonem i se závěry judikatury, na kterou krajský soud odkázal (viz bod 15 rozsudku). Vytknout nelze nic ani způsobu, jakým se soudy vypořádaly s tvrzenými nedostatky v tlumočení hlavního líčení (viz bod 14 rozsudku krajského soudu, bod 5 rozsudku vrchního soudu a bod 63 usnesení Nejvyššího soudu). I v tomto směru je klíčové, že stěžovatel nevznáší žádné konkrétní námitky, jak se tvrzené vady v tlumočení měly projevit na výsledku řízení.
19. Ostatní námitky mají podle Ústavního soudu primárně skutkovou povahu. Jak správně uvedly soudy (viz bod 19 rozsudku krajského soudu, bod 5 rozsudku vrchního soudu a bod 39 usnesení Nejvyššího soudu), závěr o stěžovatelově vině není založen pouze na výpovědi poškozené, nýbrž vyplývá z hodnocení dalších výpovědí, z nichž není relevantní jen "přetlumočení" toho, co svědkům poškozená řekla. Stěžovatelova obhajoba je v podstatě založena na tom, že poškozená (třináctileté dítě, jehož sociální inteligenci znalci vyhodnotili jako nízkou) dokázala dlouhodobě, promyšleně, přesvědčivě, konzistentně a úspěšně obelhávat celé své okolí, včetně profesionálních policistů, soudců a znalců, a to v takto závažné záležitosti, aniž by "za sebou" nechala nejen jediný důkaz takového jednání. Stěžovatelova tvrzení o nevěrohodnosti poškozené jsou v drtivé většině směsicí obecných tvrzení, nepřijatelných předsudků a dezinterpretací vyjádření poškozené. Zdánlivě konkrétním tvrzením o nevěrohodnosti poškozené (např. o vymyšleném "vyhrožování" nožem) se soudy řádně věnovaly (viz zejména bod 27 rozsudku krajského soudu), přičemž jejich hodnotícím úvahám nelze nic vytknout. Lze tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal žádnou vadu v závěru soudů o věrohodnosti poškozené, kterou se stěžovateli nepodařilo nikterak relevantně zpochybnit. Soudy neignorovaly ani omezené závěry znaleckého zkoumání, ani předchozí psychické obtíže poškozené (v souladu s provedenými důkazy jim však nepřikládaly velkou váhu).
20. Otázka naplnění znaků bezbrannosti a těžké újmy na zdraví je primárně otázkou podústavního práva. Soudy se těmto otázkám řádně věnovaly a své závěry srozumitelně odůvodnily (viz body 35 až 41 rozsudku krajského soudu, bod 6 rozsudku vrchního soudu a body 53 až 55 usnesení Nejvyššího soudu). Soudy se neodchýlily od závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 3090/25, neboť bezbrannost poškozené dovodily na základě konkrétních individuálních okolností (nikoliv obecných povahových charakteristik), které byly navíc významně odlišné od případu řešeného uvedeným nálezem. Konstatování Nejvyššího soudu o "překvapivosti" obhajoby stěžovatele (v závěru bodu 55 usnesení) hodnotí Ústavní soud jako zcela nadbytečné a částečně jej lze chápat jako zpochybňování možnosti zcela legitimní obhajoby tvrzením o nesprávné právní kvalifikaci. Zároveň však toto tvrzení nic nemění na správnosti závěru Nejvyššího soudu a řádnosti vypořádání této námitky v předchozí části odůvodnění. Proto tento nedostatek nemůže být důvodem zrušení napadeného rozhodnutí.
21. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k výroku o adhezním nároku poškozené v napadeném rozsudku krajského soudu byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud zvlášť nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v nejkratší možné době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu